Tišnovský kaplan P. Stanislav Ledabyl a jeho trnitá cesta životem

Dne 19. února letošního roku uplynulo 100 let od narození P. Stanislava Ledabyla, známého tišnovského kněze a kaplana, který strávil v místní farnosti sedm roků v období protektorátu i v obnovené Československé republice a který se krátce po přeložení z Tišnova v roce 1950 vydal na svoji křížovou cestu vedoucí od zmanipulovaného politického monstrprocesu přes útrapy dlouholetého věznění zločineckým komunistickým režimem až k jeho předčasné smrti v pouhých 54 letech.

Stanislav Ledabyl se narodil v Uhřicích u Bučovic, studoval na bučovickém gymnáziu a po maturitě nastoupil do brněnského semináře. Po jeho ukončení v roce 1943 byl vysvěcen na kněze. Tišnov se stal jeho prvním kaplanským místem. Kromě práce v duchovní správě se věnoval především dětem, mládeži, skautům i aktivitám tělovýchovného spolku Orel. Pro tišnovskou mládež se brzy stal „kaplánkem“, oblíbeným a žádaným společníkem při různých akcích jak duchovního, tak i zcela světského rázu. Až do zrušení Junáka komunistickým režimem v roce 1948 byl jeho duchovním rádcem. V roce 1949, rok po komunistickém převratu, prokázal svoji statečnost přečtením pastýřského listu českých a slovenských biskupů, jehož čtení režim zakázal a postihoval. Byl proto označen za nepřítele lidově demokratického zřízení a ocitl se tak v hledáčku StB. Ze skautského oddílu a ze sdružení katolické mládeže znal několik členů protikomunistické odbojové skupiny „JAN“, mezi něž patřili mj. Jan Simandl, tišnovský profesor Jan Kosík, MUDr. Petr Fruhwirt, Bohuslav Štarha z Křížovic, student Zdeněk Čačka a dva další vysokoškoláci z Tišnova – Vlastimil Železný a Alois Pokorný.

P. Stanislav o zapojení některých z nich do aktivit proti režimu spočívajících především ve výrobě a rozšiřování protikomunistických letáků věděl, nabádal je ale k opatrnosti. Když byl v roce 1950 z Tišnova přeložen do Doubravníka, tak se v nedalekých Křížovicích již skrývali v ilegalitě Pokorný se Železným poté, co někteří členové skupiny byli zatčeni. V polovině roku 1950 byl do skupiny nasazen provokatér a agent StB Mrkva, který pobýval právě s oběma studenty v Křížovicích a nutil je k provádění násilných akcí. P. Ledabyl je kolem Vánoc 1950 v úkrytu navštívil, znal ale ze Skautu
pouze Železného. Varoval je a doporučoval jim, aby se šli přihlásit, což odmítli. Mezi studenty a Mrkvou postupně narůstalo napětí, které vyvrcholilo v květnu roku 1951, kdy byl Mrkva v sebeobraně jedním ze studentů zastřelen. Na počátku července 1951 P. Stanislav studenty v úkrytu ještě jednou navštívil, ti mu ale smrt Mrkvy nepřiznali. O úkrytu studentů v té době věděl i tišnovský lékař MUDr. Fruhwirt. Jen několik dní poté, na konci července 1951 StB celou skupinu v Tišnově, Křížovicích i na jiných místech pozatýkala. Mezi zatčenými byl i P. Stanislav Ledabyl.

Po roce ve vazbě, krutých výsleších, bití a učení se výslechových protokolů zpaměti byl v červnu 1952 uspořádán se čtyřmi členy skupiny, kterými byli Pokorný, Železný, Čačka a P. Ledabyl, veřejný proces. Oba studenti dostali trest smrti, který byl vykonán v prosinci uvedeného roku, Čačka 15 let a P. Ledabyl 14 let. V další skupině byli souzeni i ostatní členové z Tišnova a Křížovic vč. MUDr. Fruhwirta.

Na svobodu byl P. Ledabyl propuštěn při amnestii v květnu 1960, poté v Brně pracoval jako dělník. Do duchovní správy se vrátil až v roce 1967 jako správce farnosti v Brankovicích. Jeho působení ale bylo poznamenáno celou řadou nepříznivých okolností a obtíží, jako byl například neutěšený stav tamního kostela  a fary, kam se ani nemohl nastěhovat. To vše spolu s útrapami dlouholetého věznění přispívalo ke zhoršování jeho zdraví. Trápila jej také politická situace spojená s nastupující „normalizací“, která zhatila veškeré plány do budoucnosti včetně jeho naděje na rehabilitaci.

P. Stanislav Ledabyl zemřel 6. ledna 1973 v nemocnici ve Vyškově. Při pohřebních obřadech ve farním kostele v Milonicích byli do kostela vpuštěni pouze nejbližší rodinní příslušníci. Okresní církevní tajemník, který byl vykonavatelem církevní politiky státu, toto rozhodnutí odůvodňoval jako zdravotnické opatření, které mělo zabránit šíření kulhavky a slintavky u skotu. Ostatní farníci a početná skupina smutečních hostí, která přišla i zdaleka, a to včetně přátel kněží a bývalých spoluvězňů, se mohla s P. Stanislavem rozloučit teprve na zdejším hřbitově, kde byl pochován do kněžského hrobu.

Životní příběh P. Stanislava Ledabyla je příkladem častého osudu aktivních a statečných křesťanů v dobách panování totalitního režimu a jeho  ideologie. Měl by ale sloužit i jako varování pro budoucnost, aby k něčemu podobnému již nikdy nemohlo dojít.

Jan Kos, kronikář farnosti

P. Stanislav Ledabyl. Foto: archiv farnosti