Zapomenutá postava tišnovské historie

Před 420 lety, v roce 1598, se
narodil muž, který byl možná nejvýznamnější
osobou duchovního stavu
spjatou s Tišnovem. V knihách ani
statích věnovaných tišnovské historii
bychom toho o něm mnoho nenašli,
snad pár zmínek, možná ani
to ne. Nabízí se samozřejmě otázka
proč. Odpověď je poměrně jednoduchá
– žil ve „špatné” době a stál
na „špatné” straně. Doba byla pobělohorská
a strana katolická, a tak
se vůbec nehodil do ideologického
výkladu českých dějin, který ovládl
celé 20. století. Tento zcela neobjektivní
a pokřivený obraz založený
na interpretaci národních dějin v intencích
Jiráskových románů, který
byl dále „vylepšen“ komunistickými
ideology, byl vyučován po mnoho desetiletí
ve školách a stále tak přetrvává
v myslích mnoha lidí, a to nejenom
příznivců minulého režimu.
Mužem, o němž je tu řeč, je Jan
Greifenfels z Pilsenburku, kněz, cisterciácký
řeholník, opat klášterů v Sedleci, na Velehradě, později
na Zbraslavi, v Oseku a ve Žďáře nad Sázavou, generální
vikář a vizitátor cisterciáckých klášterů v Čechách, na Moravě,
ve Slezsku a v Lužici. Byl to muž, který patřil k předním
vzdělancům své doby, který se stýkal s císařem i jeho dvorem
a s tehdejší evropskou intelektuální elitou.
I když příjmení Greifenfels pravděpodobně souvisí s rakouskými
či německými rodovými kořeny, Janova rodina byla česká,
původem snad z Litoměřic. Jan sám češtinu dokonale ovládal
a také ji, jak vyplývá z jeho korespondence, často používal.
Jan Greifenfels nebyl přímo tišnovským rodákem, v Tišnově
ale prožil období dětství a dospívání. Narodil se pravděpodobně
v roce 1598 v Plzni. Jeho rodina náležela mezi drobnou vladyckou
šlechtu, která neměla žádný větší pozemkový majetek,
a tak byla nucena si hledat obživu v cizích službách. Jeho otec
Václav Greifenfels přišel do Tišnova na počátku 17. století;
od roku 1605 je uváděn jako úředník tišnovského kláštera.
Protože ale nechtěl být zcela závislý na vrchnostenské službě
a chtěl své manželce Zuzaně, roz. z Protštejna, a svým dětem
zajistit slušné živobytí, pustil se do vlastního hospodářského
podnikání. V roce 1607 koupil za 1 800 hřiven od Martina Syrovátka
zpustlý tišnovský mlýn zv. Cáhlovský, později Červený.
Další nemovitý majetek získal Václav Greifenfels především
v Brně, ale i v Tišnově. V době stavovského povstání, kdy odmítl
složit slib věrnosti vládě direktorů, byl jako podezřelý ze
spolupráce s katolickou stranou uvězněn a majetek mu byl zabaven.
Po bělohorské bitvě se do úřadu vrátil, v roce 1624 dále
působil jako úředník kláštera. Dne 18. října 1627 jej pak císař
Ferdinand II. povýšil do rytířského stavu, což ho sice společně
s potomky společensky povzneslo,
majetkově mu to ale nic nepřineslo,
neboť dřívějšího hospodářského postavení
již nenabyl. Václav Greifenfels
zemřel v roce 1628.
O dětství a životě Václavova syna
Jana není před vstupem do kláštera
nic bližšího známo. Na Janově rozhodnutí
stát se řeholníkem se mohlo
podílet kromě vlivu bratra Samuela,
který byl členem kapucínského řádu,
i prostředí tišnovského kláštera, kde
se jeho „strejna“, tj. teta Anna Skřimířská
z Pilsenburku, stala v roce
1616 jeptiškou a v r. 1624 abatyší.
Krátce před vypuknutím stavovského
povstání se Jan stal novicem
ve zbraslavském klášteře Aula Regia,
který tehdy zaujímal nejpřednější
místo mezi cisterciáckými kláštery
v českých zemích. V roce 1619
odešel do kláštera na Velehradě, kde
byl o čtyři roky později vysvěcen
na kněze. Již v roce 1626 tehdejší
zbraslavský opat Urat Jana Greifenfelse
přesvědčil, aby převzal opatskou funkci v cisterciáckém
klášteře v Sedleci. Jan se patrně zdráhal, tamní klášter byl totiž
v katastrofálním hospodářském stavu, od husitských válek
víceméně jen živořil. Roku 1628, po dvou letech v sedleckém
klášteře, byl Jan zvolen a povolán svými bývalými spolubratry
jako opat zpět na Velehrad. Za svoji rychlou řádovou kariéru
vděčil především svým schopnostem, čehož si byl vědom i generální
představený cisterciáckého řádu Pierre Nivelle, který
jej ve stejném roce jmenoval spolu s opaty ze Zbraslavi a Neuzelle
mimořádným komisařem a vizitátorem klášterů na Moravě,
v Lužici a ve Slezsku.
Když Greifenfels převzal vedení velehradského kláštera,
byl jeho stav velmi špatný. Klášter byl zpustošený, poddanské
grunty zničené a hospodářské budovy vypálené. Část konventních
budov ležela od husitských válek v rozvalinách. Přesto
se ale s velkou energií pustil do celkové obnovy, což byl
docela obdivuhodný úkol, na který si netroufal téměř nikdo
z jeho předchůdců, ani za okolností mnohem příznivějších. Jan
byl totiž přesvědčený optimista, a to bez ohledu na tehdejší
válečné poměry a dobu, kdy klášterní finance byly naprosto
rozvrácené. Většina tamějších řeholníků buď žila v jiných
klášterech, nebo působila na farách, protože v klášteře nebyli
schopni se uživit.
Pokračování článku v příštím čísle

Jan Kos, kronikář farnosti

Dnes již ztracený portrét Jana Greifenfelse z Pilsenburku.
Převzato z publikace Hurt, R.: Dějiny velehradského
kláštera