S bývalými sportovci o časech minulých i dnešních

Pravidelná rubrika Téma měsíce nese v tomto čísle název Tišnov – město sportu. Tohle motto ale neplatí jen pro současnost, Tišnov rozhodně byl sportovním městem i v nedávných desetiletích. Na „staré“ časy zavzpomínalo hned sedm bývalých tišnovských sportovců, zástupců zdejších tradičních odvětví. Za každý sport jsme si vytipovali jednoho respondenta, a to záměrně takříkajíc „napříč časovým i výkonnostním spektrem“. A abychom nezůstávali jen u vzpomínek, položili jsme každému ještě druhou otázku, týkající se dneška. Naše dotazy zněly takto:

1) Co považujete za svůj největší sportovní úspěch docílený v tišnovských barvách (ať už osobní nebo týmový)?

2) Sledujete dodnes tišnovský sport ve svém, případně jiném odvětví? Pokud ano, jaký je váš názor na jeho současný stav?

Seřadíme-li jednotlivá odvětví podle abecedy, odpověděli nám oslovení sportovci takto:

Basketbal – Jaroslav Strnad (*1955):

1) Vzpomínat na moje úspěchy ve sportu je už hodně retro. Ty největší byly ještě v dorosteneckých letech, v dresu Baníku Tišnov jsme vyhráli krajský přebor a vybojovali si přímý postup do moravské části dorostenecké ligy. Zde jsme se po dvě sezóny pohybovali ve středu tabulky. Hrávali jsme s týmy, které byly tehdy pojmem, například Zbrojovka Brno, Baník či NHKG Ostrava. Naším spoluhráčem byla i budoucí basketbalová hvězda Vlasta Havlík. Víc než výsledky a úspěchy pro mne ale znamenalo, že jsem se mohl pohybovat v okruhu lidí, se kterými jsem se cítil velmi dobře. A musím zde zmínit člověka, který se na tomto úspěšném období výrazně podílel, byl to pan Miloš Pokorný starší, který družstvo nejen vedl, ale zařizoval i vše ostatní.

2) I když byl sport mojí celoživotní zálibou, sleduji ho čím dál tím méně, a nejen ten tišnovský. Pokud ještě nedávno hráli basketbal lidé, které jsem znal, tak jsem se zašel podívat.  Ale jak se střídají generace, tak už hráče neznám a nechodím. Občas si přečtu někde výsledky. Dle mého názoru je o sport čím dál menší zájem, je mnoho možností, jak se realizovat jinak.  V poslední době jsem jen kroutil hlavou nad situací, která se odehrála v AFK Tišnov. Celkově si myslím, že úroveň sportu v Tišnově odpovídá velikosti města a podmínkám, které zde jsou, včetně těch finančních. A hlavně dnešní uspěchané a hektické době.

Fotbal – Jiří Skřivánek (*1982):

1) Tuto otázku bych rozdělil na dvě části. Pokud jde o osobní úspěch, byl jsem několikrát vybrán s pár spoluhráči do krajských výběrů, jednou jsme dokonce hráli mezistátní utkání. I když šlo pouze o přátelský zápas žákovských výběrů Jihomoravského a Bratislavského kraje, ze hřiště jsem mohl odcházet s pocitem, že jsem reprezentoval. Největším týmovým úspěchem byl postup do 1. A třídy v seniorské kategorii, který se v Tišnově povedl po zhruba dvaceti letech. Velice si také vážím toho, že jsem mohl být kapitánem dorosteneckého týmu, který několik sezón po sobě bojoval o špici ve své kategorii.

2) Současné sportovní dění v Tišnově z časových důvodů příliš nesleduji, ale neuniklo mi to, co se stalo v tišnovském fotbalovém klubu. Mrzí mě, že klub opustil hlavní sponzor a s ním i většina hráčů prvního mužstva mužů. Tím se však otevřela příležitost pro místní odchovance, a přestože budou hrát nižší soutěž, věřím, že je to bude motivovat k dobrým výkonům.

Házená – Ivan Miovský (*1960):

1) Největší úspěchy jsem sklízel v mladších kategoriích pod trenérským vedením pana Kabeše. Hrál jsem současně za starší žáky (zde jsem byl na pozici brankáře i ve výběru kraje) a souběžně s tím jsem chytal i za tišnovský dorost. V soutěži mužů jsem asi docílil největšího úspěchu v době, kdy se tišnovská házená rozhodla bojovat o postup do národní ligy. První zápas se hrál na hřišti dalšího adepta na postup, v Bystřici pod Hostýnem. Protože nemohl chytat žádný brankář A týmu, musel jsem jet já. Odchytal jsem jedno ze životních utkání a podařilo se nám zde zvítězit a celou sezónu pak úspěšně zakončit postupem do národní ligy.

2) Dění okolo tišnovské házené delší dobu sleduji pouze vzdáleně. Totéž platí i o počínání dalších tišnovských klubů. Z mého pohledu je ve všech situace stejná. Zájem dětí o sport klesá. Než běhat po hřišti, je pro ně zajímavější sedět u počítače. Pokud sportují, tak cíleně hodinu na tréninku daného sportu, kam je doveze a odveze někdo z rodiny. Výjimku snad vidím pouze v systematické práci v basketbalu dívek. V kategorii dospělých je ve všech sportech v Tišnově současný stav neuspokojivý.

Lední hokej – Bohumír Špaček (*1940):

1) V paměti mi utkvěl především poslední zápas mé první tišnovské sezóny, kdy jsme v lednu 1966 museli za každou cenu porazit Boskovice, jinak by následoval sestup. Za soupeře tehdy hrál tišnovský odchovanec a bývalý reprezentant Honza Vala. Trenér mi dal za úkol celý zápas ho „otravovat“ a starat se o to, aby nedostal žádnou pořádnou přihrávku. Docela se mi to podařilo, ale jak velký byl tehdy můj podíl na vítězství 4:2, to už dnes nemůžu říci. Když v Tišnově hokej skončil, hrál jsem pak ještě do svých 36 let v Malhostovicích; přestup se tenkrát upekl na Humpolce a Mirka Junce to stálo jednu kofolu, kterou jsem snad nikdy před tím ani potom už v životě nepil.

2) Sledoval jsem ty sporty, které jsem znal ze svého rodného Doubravníka, tedy dříve i volejbal a jinak až dodnes hlavně fotbal. Takže jsem samozřejmě vnímal také až nepřirozený vzlet a stejně nepřirozený pád tišnovského AFK v poslední sezóně. A zpovzdálí se zajímám i o tenis, který jsem kdysi rekreačně hrával.

Stolní tenis – Zdeněk Pásek (*1961):

1) Hrál jsem v tišnovském oddílu vždy jen v nižších soutěžích. Přesto za svůj největší úspěch považuji, když jsem byl začátkem května 2000 narychlo povolán jako náhradník, abych hrál kvalifikaci v Blansku o postup do krajského přeboru. Spíše jsem asi měl jenom obrat soupeře o fyzické síly, já ale vyhrál proti Slatině hned první zápas a kvalifikace se rozhodla překvapivě rychle. Musím při tom vzpomenout na svého kamaráda a člověka, který mě často uklidňoval a dával mi naději ve sportu i v životě. Byl to Pavel Souček, se kterým jsme vytvořili nezapomenutelnou čtyřhru. Tuším, že to bylo v letech 1980-81, kdy jsme neprohráli ani jediný deblový zápas.

2) Současný tišnovský sport moc nesleduji, protože mám starosti, abych zvládl péči o nemocnou maminku. Nicméně jsem zaregistroval vzestup fotbalu a obdivuji futsalisty za někdejší úspěšné působení ve druhé lize. Chybí mi však nadšení diváků, skalních fandů, na které nostalgicky vzpomínám. Za všechny bych vzpomenul pana Šmardu, který nesměl chybět na žádném sportovním klání. Vzpomínám si, jak neváhal napsat dopis Bordovi Klusákovi, co že si to dovolil a nepřeložil zápas v házené, když se zároveň hrál fotbal.

Tenis – František Čtverák (*1973):

1) Z doby mého závodního hraní v barvách tišnovského Baníku si nejvíce vážím titulu juniorského krajského přeborníka ve čtyřhře v kategorii do 16 let.  Přebor se odehrál na kurtech v Luhačovicích, kam již dvacet let pravidelně beru své potomky, abych jim to památné místo ukázal. Mne na těchto kurtech stále fascinuje, že si zachovaly krásnou, téměř prvorepublikovou kulisu, stejnou, jakou jsme tam vnímali s tišnovskými spoluhráči a trenéry také při klubovém soustředění v roce 1989.

2)  Z tišnovského sportu se kromě basketu, který hraje moje dcera, ohlížím nejvíce po tenise. Je s podivem, že klub, který na rozdíl od jiných nešel pouze cestou komerční a poskytuje možnost závodního i rekreačního hraní spoustě zájemců za rozumných podmínek, si léta udržuje stabilní výkonnost a hraje na předních příčkách divize. Z jednotlivců sleduji kariéru Dominika Křipského, který to dotáhl do republikové špičky v dorostu a přeji mu hodně úspěchů v těžkém přechodu mezi dospělé.

Volejbal – Boris Páč (*1945):

1) Za největší týmový úspěch svých časů považuji vítězství Baníku Tišnov na mezinárodním mistrovství Skandinávie v roce 1968 v Dánsku. A z osobního pohledu bylo určitě úspěchem být 12 let součástí týmu, budovaného na výchově vlastních talentů.

2) Tišnovský sport sleduji a přeji všem trenérům mnoho úspěchů v práci s mládeží.

Václav Seyfert

Fotografie:

Jeden z respondentů naší ankety, hokejista Bohumír Špaček na snímku ze šedesátých let. Foto pochází z archivu tišnovského hokeje.