JAZYKOVĚDEC A HISTORIK KAREL FIC, dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 26.

Je poněkud smutným paradoxem, že nejmladší ze všech dosavadních laureátů čestného občanství našeho města už dlouhých třináct let bohužel není mezi námi. Karel Fic sice pocházel z nedalekého Drahonína, ale Tišnov, kam se přistěhoval jako šestiletý, mu velmi brzy přirostl k srdci stejně jako jeho rodná obec. Tuto ryzí náklonnost pak Karel po celý život promítal nejen do svého rozsáhlého počínání v rámci veřejného a společenského dění, ale také do historických a literárních prací, které tu s námi zůstanou už navždy a budou i příštím generacím pomáhat v poznávání dějin, tradic a zvyklostí jak Čech a Moravy obecně, tak z místního pohledu rovněž Tišnova a jeho nejbližšího okolí.

Život

Karel Fic se narodil 18. června 1946 v Brně. Nejranější dětství strávil ve vzpomínaném Drahoníně, Tišnovákem se stal v roce 1952. Maturoval na zdejším gymnáziu v roce 1963 ve třídě bývalého ředitele Antonína Stejskala a poté vystudoval na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně obor český jazyk-dějepis. Jen velmi krátce působil jako učitel ve Žďáře nad Sázavou a již v roce 1969 se stal pracovníkem dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd v Brně, jemuž zůstal věrný po celý svůj profesní život. V roce 1971 získal po dalším studiu titul doktora filozofie PhDr. a v roce 1984 vědeckou hodnost kandidáta filologických věd CSc. na základě obhajoby dizertační práce Tvoření slov v hanáckých nářečích. K vědecké práci si později přidal i pedagogickou činnost, jako externí přednášející (v předmětech stylistika, historická mluvnice a vývoj jazyka) a jako člen oborové rady doktorandského studia působil na dvou fakultách brněnské Masarykovy univerzity. V Tišnově založil rodinu, vychoval dvě dcery a postavil rodinný dům na Těsnohlídkově ulici nedaleko výjezdu směrem na Drásov. Vzácný volný čas dělil mezi rodinu, zahrádku a četbu, kterou se především dále vzdělával. Četl hodně a četl téměř vše.

Práce

Jak vyplývá už z tématu jeho kandidátské práce, věnoval se Karel Fic v oblasti jazykovědy především moravským dialektům. Po celou dobu svého působení na akademickém pracovišti se výrazně podílel na tvorbě Českého jazykového atlasu, stěžejního díla české bohemistiky, začleňujícího zdejší dialekty do kontextu českého národního jazyka i do mezinárodních souvislostí. Součástí takového výzkumu byla samozřejmě i terénní práce a pořizování zvukových nahrávek spontánních nářečních projevů. Ty pomohly i ke vzniku další kolektivní publikace České nářeční texty. V rámci práce na atlasu se Karel ve svém posledním období podrobně věnoval například mluvě mladé generace ve městech, zejména ve studentském prostředí. Jeho zaujetí pro moravská nářečí vyústilo v publikování mnoha popisů místních dialektů, které vyšly ve vlastivědných sbornících (např. Podivín, Klobouky u Brna, Město Břeclav, Tišnovsko, Město Velké Pavlovice, Městečko Lednice aj.). Publikoval ve vědeckých časopisech či sbornících doma i v zahraničí.

Druhou oblastí jeho badatelské práce byly slovanské jazyky. Počínaje rokem 1979 se účastnil význačného mezinárodního projektu Slovanský jazykový atlas, zpracovávaného od roku 1965 a přinášejícího zeměpisný obraz nářečí všech slovanských jazyků. Jeho zásluhou se v Brně a Šlapanicích uskutečnila i dvě mezinárodní zasedání této instituce. Slovanské vlivy neopomíjel ani při zkoumání domácí mluvy, publikoval například články o zbytcích charvátského jazyka na našem území.

S výsledky svého bádání seznamoval Karel Fic populární formou také laickou veřejnost. V 70. létech připravoval tzv. Jazyková zrcátka pro deník Rovnost – souborně jsou obsažena v publikaci O češtině každodenní z roku 1984. Spolupracoval i s brněnskou redakcí Českého rozhlasu; v roce 2001 byl odvysílán jeho cyklus Jak se u vás mluví a postupně též řada medailonků k výročím velikánů české bohemistiky.

Drahonín, Tišnov i okolí

Jeden ze svých dlouholetých snů si Karel Fic splnil v roce 2003, kdy se konaly oslavy 650. výročí od první písemné zmínky o „jeho rodném“ Drahoníně. Při té příležitosti totiž vyšla jeho kniha Dějiny Drahonína, na více než 200 stranách shrnující historii obce od jejího vzniku ve 14. století až do současnosti, a to včetně přehledu jednotlivých domů a obyvatel. Mnohem výraznější stopu ale Karel zanechal přímo v Tišnově, a to zdaleka nejen publikační. Několikrát byl členem městského zastupitelstva, vedl zdejší kulturní komisi – v obou orgánech mimo jiné s úspěchem horoval pro smysluplnou rekonstrukci Jamborova domu i vytvoření muzejní expozice o dějinách Tišnova – a především byl dlouholetým erudovaným autorem textů do kroniky města. V tomto svém počínání byl do té míry nenahraditelný, že když jeho působení v roli kronikáře skončilo, zůstalo několik následujících let zcela nezapsaných a doplňují se do městské kroniky ex post dodnes. Jestliže v dřívějších létech platil za „hlavního“ znalce a zapisovatele místní historie legendární Jan Hájek, Karel se stal jeho více než důstojným pokračovatelem.

Téměř od samého počátku působil v redakčním kolektivu měsíčníku Naše Tišnovsko, později přejmenovaného na Tišnovský kulturní zpravodaj, přímého předchůdce dnešních Tišnovských novin; v létech 1975-86 dokonce celé vydávání řídil jako odpovědný redaktor a k podobnému počínání se později opět vrátil už v Tišnovských novinách jako člen a od roku 2003 i předseda její redakční rady. Když v polovině devadesátých let začalo postupně vycházet deset svazků dodnes obdivuhodné série Fotorevue Tišnov, patřil Karel Fic společně s Antonínem a Petrou Frankeovými, Josefem Zacpalem a Jiřím Moukou k jejím hlavním protagonistům. Kromě toho všeho redakčně připravil knihu pověstí Z kraje od Pernštejna k Veveří (1995, podruhé 1996) a ještě společně s Josefem Zacpalem sepsal a vydal publikaci Tišnovsko – Vlastivěda kraje od Pernštejna k Veveří (1999).

Úsměvná odbočka – osobní vzpomínky

Pominu-li vlastního otce, je Karel Fic jediným čestným občanem, s nímž jsem se osobně poznal a mohu tedy, spíše pro odlehčení, posloužit i vlastními vzpomínkami, byť možná v této podobě do seriózně pojatého cyklu ani moc nepatří… Dříve než Karla jsem ze sportovního prostředí znal jeho mladší sestru Vlastu, která to jako atletka nakonec v hodu oštěpem dotáhla až do reprezentačního dresu. Samotného Karla jsem poznal v redakční partě Tišnovského kulturního zpravodaje, kam jsem se „vetřel“ už jako 17-letý student gymnázia, a i když nás od sebe dělilo více než deset let věku, docela jsme si padli do oka. Navštěvoval jsem ho i v jeho tehdejším bydlišti v bytovce za Modetou, kde jsem si od něj vypůjčoval tehdy zakázaného Škvoreckého a měl jsem tu také možnost jen tak mimochodem nakouknout i do jeho pracovních výtvorů. Na dveřích jedné skříně byla zevnitř nalepena mapa Československa a na ní se to hemžilo různými kolečky, křížky a dalšími značkami. O co šlo? Bylo tu graficky znázorněno, jaký místní výraz se v různých částech republiky užívá pro slovo „manžel“. Někde to byl hlavně „táta“, jinde „starej“ či „ten můj“, až mne zaujala značka, která se na mapě vyskytovala jen v jednom jediném místě v celé republice (tuším, že někde mezi Valašskem a Slezskem) a pak už nikde jinde. A ono se vám v té oblasti místo „manžel“ říkalo „náš člověk“…

Na schůzkách redakce se občas řešily i jiné věci než jen obsah nejbližšího čísla Tišnovského kulturního zpravodaje; domlouvalo se například, kolik vstupenek na jakýsi blížící se ples je potřeba pro každého z nás pořídit. Karel tehdy na ples zval i kolegy ze svého pracoviště a nás ostatní velmi zaujalo jeho sdělení, že přijedou „i onomastici“. To slovo v nás zkrátka nějak pozitivně zarezonovalo, aniž ovšem mnozí z nás měli tušení, že onomastika je vědecké pojmenování pro nauku o vlastních jménech.

Když už jsem byl později zaměstnán, dovolil jsem si občas Karla obtěžovat nějakým „velmi důležitým“ odborným dotazem. Když se například svého času v kinech hrál španělský film Pes, ptal se mne můj kolega z kanceláře, jestli jdu „na toho Psa“. Odpověděl jsem mu s předstíranou vážností, že v tomto případě se jedná o film a nikoliv o zvíře, takže v tom dotazu je třeba použít neživotný tvar „na ten Pes“. Když mi podle očekávání nehodlal dát za pravdu, sdělil jsem mu, že není problém ověřit si správnost v Ústavu pro jazyk český a vytočil Karlovo číslo. Kromě povzdechu, jak úžasné záležitosti mám v pracovní době čas řešit, mi Karel šalamounsky sdělil, že je potřeba říct „jdu na film Pes.“

Epilog

Karel Fic zemřel po vážné nemoci 12. července 2005. Čestným občanem města Tišnova byl jmenován in memoriam 9. září 2013 jako pětadvacátý v pořadí. Téměř přesně o šest let dříve, 7. září 2007, se stal také vůbec prvním čestným občanem Drahonína, kde po něm současně byla pojmenována znovuotevřená obecní knihovna.

Václav Seyfert, redaktor TN

Zdroje:

– Tišnov. Příroda-Dějiny-Památky-Lidé, vyd. Město Tišnov 2013 (autor Josef Zacpal)

– Zemřel PhDr. Karel Fic, CSc., Tišnovské noviny č. 14/2005 (autor Josef Zacpal)

– Odešel Karel Fic, Naše řeč, Volume 88 (2005), Issue 5, vyd. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR (autorka Milena Šipková)

– Nedožitých 70 let Karla Fice, Tišnovské noviny č. 6/2016 (autor Josef Zacpal)

-PhDr. Karel Fic, CSc., Kalendář Významné osobnosti Tišnovska 2017, vyd. Art Periscope, s.r.o. 2016 (autorka Mgr. Alena Mašková)

– http://www.drahonin.cz/historie-obce

Popisek pod foto:

Karel Fic na jedné z konferencí ke vznikajícímu Českému jazykovému atlasu. Fotografie z rodinného archivu.