Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 21.

22: NEÚNAVNÝ KRONIKÁŘ A PÍSMÁK BOHUŠ SEDLÁK

Není jednoduché předkládat profily jednotlivých čestných občanů našeho města takovým způsobem, aby se v nich člověk alespoň formálně ustavičně neopakoval. Je to totiž stále dokola totéž: dát nějak dohromady curriculum vitae dotyčné osoby, ovšemže mnohokráte před tím již někde popsané, připojit několik trefných objevených citací, u těch mladších snad přidat i osobní názor či vlastní zkušenost. Proto se tentokrát pokusme nahlédnout na Bohuše Sedláka, spisovatele, archiváře a zakladatele zdejší městské knihovny, poněkud jinou metodou. V mozaice úryvků a krátkých statí nechme o této osobnosti promlouvat jiné a naopak dejme slovo i jemu samotnému, aby nám zase on vyprávěl o jiných…

Titulek dnešního dílu jsem si vypůjčil od PhDr. Karla Fice, z jehož pera pochází i následující souhrn životopisných údajů: „Životní dráha Bohuše Sedláka se započala 1. ledna 1880 a ukončila 17. července 1957. Na Sedlákovy zájmy mělo velký vliv prostředí, ve kterém vyrůstal. Bohušova maminka totiž provozovala živnost hostinskou a bývala v době jeho mládí nájemkyní hospody u Hammingrů na Brněnské ulici, která svého času byla důležitým místem, kde se uskutečňovaly různé tišnovské společenské a kulturní události. Snad právě v okamžicích, kdy pomáhal mamince u šenku, dozrával Bohušův sen vykročit na dráhu uměleckou. Otec, solicitátor v advokátní kanceláři, byl však jiného náhledu, a tak se Bohuš nakonec podvolil jeho přání a nastoupil do praktického povolání. Stal se zahradnickým učněm na zámku v Lysicích a tam pak několik let působil jako zámecký zahradník. Nakonec se mu přece jen podařilo splnit jeden ze svých životních cílů, když vystudoval pěveckou školu ve Vídni. Bohužel však nemoc mu znemožnila vydat se na dráhu divadelní. Své vlohy pak Bohuš Sedlák uplatnil především jako redaktor a publicista, využívaje při tom svého výborného jazykového a vypravěčského nadání.“

Bohuš Sedlák získal titul čestného občana nejen za celoživotní přínos pro oblast kultury a vlastivědy v Tišnově, ale také za svůj podíl na založení tišnovské knihovny. V následujícím odstavci tedy „dejme slovo“ internetovým stránkám Městské knihovny Tišnov, konkrétně jejich rubrice „historie“: „Na svoje znovuzrození musela knihovna čekat až do roku 1922, kdy byla její činnost opět obnovena. Největší zásluhu na tom měl tišnovský občan Bohuš Sedlák, člověk, který byl po převážnou část svého života neúnavným iniciátorem různých společenských a kulturních akcí, redaktorem časopisu ,Náš kraj’ a konečně i spisovatelem. Díky jeho neúnavné práci byla městská knihovna převezena zpět na radnici, spojena se sokolskou knihovnou a konečně otevřena. Spojením bývalé obecní knihovny s knihovnou sokolskou, která měla 1 750 svazků, se knižní fond městské knihovny více než zdvojnásobil. Nebylo tedy náhodou, že prvním placeným knihovníkem (s platem pouhých 300 Kč) se stal právě Bohuš Sedlák. Zavedl přírůstkové stavění a vypůjčování knih bez možnosti volného výběru. V každé půjčované knize byla karta, kam se zapsalo jméno vypůjčovatele a datum výpůjčky. Hlavní starostí knihovníka Sedláka však po celou dobu jeho činnosti v knihovně bylo její co možná největší rozšíření. Protože dotace ze strany města byly malé, získával pro knihovnu různé příležitostné příspěvky. V roce 1930 vychází první seznam knih městské knihovny, v němž byly knihy řazeny podle autorů a u každého bylo vypsáno přírůstkové číslo. V roce 1938 odchází pan Sedlák na odpočinek a na jeho místo nastupuje jeho dlouholetý pomocník ve vedení knihovny Josef Oplt.“

V roce 1948 byla v blanenském nakladatelství Karel Jelínek poprvé vydána Sedlákova nejznámější autorská práce, kniha V závětří Květnice s podtitulem Kapitoly z dějin města Tišnova. Jak opět píše PhDr. Karel Fic: „Sedlák v ní shrnul všechno zajímavé, co v Tišnově zažil během svého vnímavého života a o čem se domníval, že by mělo zůstat zachováno i pro budoucí generace. Našli se však lidé, kteří neměli pro tuto Sedlákovu myšlenku pochopení a cítili se dotčeni kvůli zaznamenání některých epizod dotýkajících se jejich příbuzných. Postarali se o to, aby kniha zmizela z knihkupeckých pultů a stala se sběratelskou vzácností. Teprve v roce 2000 jsme se díky nakladatelství Sursum dočkali jejího druhého vydání.“

V jedné z kapitol knihy píše Bohuš Sedlák také o Josefu Františku Karasovi, jemuž jsme věnovali předcházející díl našeho seriálu. Následující řádky tedy mohou být nejen ukázkou, jakým stylem autor svou knihu psal, ale také oživujícím doplněním našeho minulého vyprávění: „Roku 1898 se povážlivě rozčeřila dosud poklidná hladina tišnovské staročeské tůničky. Zrovna v tomto jubilejním roce, kdy dva nejmocnější komunální představitelé byli dekorováni řády císaře Franze Josefa, dvakrát za sebou tu v městečku řádila tajná státní policie, vyšetřujíc demonstrativní uvítání dr. Drbala z politického kriminálu a potupení černožlutých praporů v den narozenin Jeho Veličenstva. Z toho palácová revoluce v Sokole a třídění duchů v celé obci vůbec. A ten třiadvacetiletý výrostek Karasů ze Žabárny se svou indiánskou tlupou bouří po všech hospodách! Začpak ty řády? Za to moře bláta a hnojůvky, za ta mračna prachu? Proto, že město nemá dláždění, chodníků a vodovodu? Že tu rok co rok řádí tyfus ze zamořených studní? Že tu máme na tucty žebráků, vysloužilých zaměstnanců blahobytných pánů velkoměšťanů? Nebo za to němčení a hraní ferbla o velké peníze?

Všechny tyto neuctivé zvědavosti Karasovy donesly se za tepla pánům na rathauz. Tam měl již jeden z dekorovaných pánů celý fascikl stížností na Karase, dvaadvacetileté individuum užitečné práce se štítící, psaním jalových básní, chlastem a kažením mládeže se zaměstnávající, půjčováním knih a hraním v šachy měšťanskou mládež od práce odvádějící a s níc noc co noc řádné občany o pokojný spánek připravující. Tento pan policejní radní, v civilu ředitel škol, zapomněl v ,naducaném’ protokolu uvést, že mládež pod vlivem Karasovým zanechala karbanu a bezduchého hraní v kuželky, že Karas založil v městě tradici šachistů, že rozdal sta knih, s nimiž se dostalo desítkám rodin vědomosti o jakémsi Zeyerovi, Arbesovi, Jiráskovi, Macharovi, Maupassantovi a jiných, že Karasova indiánská tlupa nejen kouřila kalumet míru, popíjela ohnivou vodu a tančila při ohni válečné tance, ale také se dověděla od svého náčelníka Buvolího čela něco o nepravosti Rukopisů, o Masarykovi, Herbenovi, o socialistech, že nejsou zplozenci ďábla, a že by pan ředitel, policejní rada, uče dějepisu, lépe učinil, kdyby užil tremola ne při líčení zázračné záchrany císaře Maxmiliána se skály Martinské, ale při vyprávění o potupné smrti Mistra Jana v Kostnici – a tak dále a tak dále…“

Projdeme-li si pozorně dosud napsané řádky, zjistíme, že tu v dnešním pokračování padla jména již pěti čestných občanů města – A. Jiráska, T. G. Masaryka, J. F. Karase, B. Sedláka a K. Fice. Poskytněme nyní prostor ještě šestému, Jaroslavu Kvapilovi, a přečtěme si, co napsal o Bohuši Sedlákovi v článku Tišnov a jeho kronikář, otištěném ve Svobodných novinách, listu sdružení kulturních organisací, ze dne 12. prosince 1946: „Uchýlil jsem se do Tišnova, kde jsem dosud nikdy nebyl, ukrýt se před zvědavými zraky těch, kdož mě v Praze měli stále na mušce a byli mi pořád v patách. Tišnov nebyl arci kraj světa, ale přece se tam mohlo žít nenápadněji, zvláště v tehdejším Kuthanově sanatoriu, kde ses mohl vydávat podle potřeby i za nemocného. … Sotva jsem tam v Tišnově pobyl tenkrát několik dní a už se mi tam nachomejtl Bohuš Sedlák. Bodejť by ne! Jeho zvídavému zraku neujde nikdo, byť o Tišnov jen zavadil, a na mne se milý Bohoušek pamatoval už z Ostravy, kam jsem před bezmála čtyřiceti lety zajel s činohrou Národního divadla na zájezd a kde se nebožce mé ženě a mně jakýsi nesmělý jinoch jménem Bohuš Sedlák uctivě představil. … V Tišnově mne, přičiněním Sedlákovým, záhy obklopilo několik milých a věrných lidí, a tak jsem tedy nenadále srostl s těmi spoluobčany Bohušovými, že jsem se tuze rád vrátil do Tišnova i napřesrok a volky nevolky tam po krvavé heydrichiádě pobyl několik měsíců, neboť v Praze bylo čím dál tím nebezpečněji…“

Význam Bohuše Sedláka pro Tišnov byl ale ještě mnohem širší, než stačil tento článek postihnout. Z Lysic k nám například přivezl řadu okrasných rostlin, které tu dosud nebyly známy, účinkoval v četných operních rolích v sokolském divadle, vybíral náměty z historie pro sgrafita na tišnovskou radnici, napsal publikaci 40 let Sokola v Tišnově. Čestným občanem města byl jmenován in memoriam 9. září 2013.

Václav Seyfert, redaktor TN

Zdroje:

• Tišnov – příroda-dějiny-památky-lidé, vyd. město Tišnov, 2013 (autor Jan Lacina)
• Tišnovské noviny, č. 2/2005 (autor Karel Fic)
• Jaroslav Kvapil: Tišnov a jeho kronikář, Svobodné noviny ze dne 12. 12. 1946
• Bohuš Sedlák: V závětří Květnice, nakladatelství Sursum, 2000 Popisek pod fotografii:
• Bohuš Sedlák na reprodukci obrazu akademického malíře Oldřicha Rosenbauma. Foto pochází z archivu Podhoráckého muzea