Téma měsíce – Tišnov žije kulturou

TIŠNOV ŽIJE KULTUROU

připravila redakce TN

O tom, že naše město opravdu žije kulturou, není pochyb; snažíme se Vás v tom utvrdit prostřednictvím prakticky každého čísla Tišnovských novin. To dnešní Vám ale přináší ještě speciální porci čtení o kultuře navíc. Návštěvu právě probíhající výstavy Neznámý Jambor máte možnost si doplnit zasvěcenou informací z první ruky o Společnosti Josefa Jambora, před cestou do divadla se můžete seznámit s tím, jaké aktivity vykazuje Tišnov v oblasti dramatického umění, a obě uvedená odvětví – dokonce ještě do třetice s hudbou – v sobě spojuje osoba Sonnyho Halase, jehož album grafických partitur rovněž představujeme. Věříme, že všechny příspěvky vzbudí Váš zájem. Přejeme příjemné chvíle nad následujícími řádky…

Spolek přátel Josefa Jambora

Michal Konečný, Marta Sylvestrová a Kateřina Tlachová

Na podzim loňského roku byl v Tišnově ustaven Spolek přátel Josefa Jambora (SPJJ), zapsaný do Spolkového rejstříku dne 13. října 2016. Jeho zakladateli jsou Mgr. Michal Konečný, Ph.D., PhDr. Marta Sylvestrová, PhDr. Kateřina Tlachová, Zdeněk Jílek a JUDr. Jiří Juříček, významnými členy spolku jsou dcera malíře Josefa Jambora PhMr. Alena Jamborová, doc. Ing. Jan Lacina, CSc., a Ing. Petr Fruhwirt, bývalý starosta města Tišnova. Iniciátoři vzniku spolku stanovili základní poslání spolkové činnosti, jímž je trvalá ochrana, odborné zpracování a výchovně-vzdělávací využití díla akademického malíře Josefa Jambora ve prospěch města Tišnova a jeho občanů, vyhledávání a archivace dokladů o životě a díle Josefa Jambora, jejich dokumentace, archivování, odborná prezentace a trvalá propagace Jamborova uměleckého díla jak v rámci regionu, tak též celorepublikově a v zahraničí. Součástí profesního zaměření spolku je i odborná pomoc dědicům malíře Josefa Jambora při správě majetkových autorských práv.

Činnost spolku nemá být omezena pouze na využití Jamborovy tišnovské sbírky, kterou město získalo dary nebo nákupy do svého majetku. Členové spolku, již se profesně zabývají muzejní, galerijní a archivní prací, chtějí v budoucnu dbát ve svém zaměření o rozvíjení a podporu umělecké výstavní činnosti v oblasti současného umění a vizuální kultury, jejímž posláním je vztah ke krajině, ať již se jedná o záznamy jejich interních uměleckých vizí, nebo o ztvárnění reálných krajinných motivů soudobými výtvarnými prostředky a médii. Snahou spolku je též dbát o rozvíjení a podporu vztahu veřejnosti ke krajinné ekologii a k hodnotám trvale udržitelného životního prostředí, neboť je jim vlastní snaha o ochranu kulturních památek a životního prostředí. Chtějí působit ve veřejném prostoru popularizací a prezentací svých spolkových aktivit v rámci tišnovského a horáckého regionu vydáváním publikací a propagačních či příležitostných tiskovin, pořádáním přednášek, besed, výstav a dalších akcí k naplnění účelu existence spolku. Hodlají svými spolkovými aktivitami podporovat cestovní ruch a obohatit kulturní život tišnovského regionu.

První valná hromada Spolku přátel Josefa Jambora se konala dne 11. 11. 2016 v Tišnově v restauraci Na Humpolce, na níž byli přijati noví členové, proběhla volba předsedy, jímž byl jednomyslně zvolen historik umění a tišnovský rodák Michal Konečný, a poté byl projednán plán činnosti SPJJ na rok 2017, který je částečně naplněn již tím, že se členové spolku podíleli na realizaci výstavy Neznámý Jambor (22. 9. až 31. 12. 2017), pořádané ke 130. výročí narození Josefa Jambora v nově zrekonstruované Galerii Josefa Jambora v Tišnově (autorkou výstavy je historička umění Marta Sylvestrová). Dále se členové spolku zapojili do doprovodného přednáškového programu výstavy a na předvánoční čas chystají vydání publikace Josef Jambor – Tišnovská sbírka. Snahou autorů (Michal Konečný, Jan Lacina, Josef Peterka, Marta Sylvestrová, editorka Kateřina Tlachová) je napomoci odborně koncipovanou publikací k oživení odborného i laického zájmu o Jamborovo dílo, jímž umělec, dosud řazený historiograficky k tzv. regionálním umělcům Vysočiny, svébytně přispěl k rozvoji české krajinomalby 19. a 20. století. Současně zmapováním sbírky a jejím publikováním chtějí autoři poukázat na její celonárodní význam a zapojit tišnovskou sbírku do rámce projektu národních kulturních identit, rozvíjeného Asociací muzeí a galerií ČR (AMG), mapujícího umělecké bohatství sbírkotvorných institucí České republiky. Jméno Josefa Jambora ve sbírkových fondech členských institucí AMG již figuruje. V budoucím roce mají členové spolku v úmyslu zapojit své odborné síly do příprav koncepce nové stálé expozice Josefa Jambora v rekonstruované galerii a výhledově začít s přípravou monografie, která ze současného pohledu kriticky rozebere Jamborovo dílo a přinese nově získané poznatky o jeho životě a tvorbě.

MALÁ PROCHÁZKA TIŠNOVSKÝMI DIVADELNÍMI AKTIVITAMI

připravila redakce TN

V listopadovém čísle máte možnost seznámit se s programem divadelního předplatného MěKS pro nadcházející sezónu, proto jsme se i v naší anketě zaměřili na zdejší divadelní aktivity. Původní záměr se nám ovšem ve finále poněkud zúžil, protože dva vytipované respondenty nakonec nebylo možno využít: v případě divadla Nosnost se ukázalo, že jde o spolek nedvědicko-brněnský, což je od Tišnova přece jen poněkud vzdáleno, a osloven byl také Jan Schneider, který před časem rovněž vyhlašoval záměr oživit v Tišnově divadlo, ale ten na náš e-mail nijak nezareagoval.

Zbylo tedy rozvíjející se obnovené Karasovo divadlo a literárně-dramatický obor ZUŠ Tišnov. Protože jde o instituce zcela rozdílné, lišily se i otázky, na něž nám odpovídali jejich protagonisté.

Karasovo divadlo (Eva Vávrová, Jiří Veselý)

Kam až sahá historie českého ochotnického divadla v Tišnově? Jak dlouho soubor působí?

Zcela jistě lze doložit působení ochotníků v Tišnově od druhé poloviny 19. století. A to dokonce v několika podobách: divadelní představení připravovala Katolická vzdělávací jednota, pak dramatický odbor Sokola, ale i sbor dobrovolných hasičů nebo Dělnické divadlo. Pod názvem Karasovo divadlo se však ochotníci představují až od roku 1950. Po druhé světové válce se nejdřív všechny ochotnické spolky spojily do jednoho Spolku tišnovských ochotníků, který pak přijal jméno právě po Josefu Františku Karasovi, významném spisovateli, dramatikovi a novináři, kterého Tišnov poněkud macešsky vypověděl ze svého území. Karasovo divadlo existovalo, hrálo, bavilo a povznášelo Tišnov a okolí téměř padesát let. Po sametové revoluci ale došlo k přetržce. Nové časy přinesly řadu jiných lákadel, do Tišnova zajížděly profesionální divadelní soubory a Karasovo divadlo usnulo jak Šípková Růženka. Naštěstí ne na sto let – v roce 2015 zahájilo činnost obnovené Karasovo divadlo.

Kolik máte ročně představení? Jaký žánr Vaše divadlo zahrnuje?

Zatím se podařilo každý rok nazkoušet dvě nová představení, která odehrajeme s několika reprízami. Co se žánru týká, od počátku jsme věděli, že alespoň jedno představení bychom chtěli udělat pro děti, či spíše pro rodiny s dětmi. Takže jistým žánrem byla pohádka. Další dvě hry Ženitba a Tanec pro Karla IV. jsou komedie. Do budoucna ale nemůžeme vyloučit ani vážnější kusy.

Kolik členů má soubor a kdo patří k nejdéle hrajícím?

Počet členů je variabilní, někteří přicházejí, jiní odcházejí. Ale v zásadě je to něco kolem dvaceti lidí. K nejdéle působícím patří „staří karasáci“, tj. Jiřina Frýbová, František Trnčák st., Maruška a Vašek Kupští.

Prozraďte čtenářům, jak dlouho průměrně trvá nácvik jednoho představení?

Něco mezi čtvrt a půlrokem. Koncem léta začneme, koncem zimy hrajeme (někdy i dřív). Nejde jen o nácvik představení, ale je nutné taky vyrobit kulisy, kostýmy, rekvizity. Divadelník amatér je jak Ferda Mravenec – práce všeho druhu.

Kdo se může stát členem Vašeho spolku? Přibíráte nové členy? Je těžké je získat?

Členem se může stát kdokoli, kdo má dost nadšení, elánu a nápadů. Můžeme říci, že nám noví členové zatím chodí sami. Navíc se ukazuje, že jeden člen rodiny dokáže často strhnout zbytek, takže se nám vytváří jakési rodinné divadelní klany, třeba klan Wagnerů, Kupských, Křupalů… Velice rádi přivítáme každého, včetně rodičů s dětmi, kdo má chuť a zájem nejen si zahrát, ale třeba s námi pouze spolupracovat. Jelikož si vše děláme sami, od kulis až po kostýmy, přivítáme rádi i ty, kteří se ostýchají jít na jeviště, ale rádi by nám pomohli třeba s šitím kostýmů, výrobou kulis, přípravou představení, ozvučení atd.  V divadle se zkrátka uplatní každé ruce.

Máte dostatečnou podporu pro své působení?

Dostatečnou podporu… To je těžké, vždycky si lze představit ještě účinnější podporu, že… Ale díky Sokolu máme podporu a prostory, sice starší, ale velké a se zázemím, máme podporu města a také několik spřátelených firem, které nám pomáhají. Ale hlavně máme podporu diváků. Samozřejmě je potřeba pořád do něčeho investovat, hlavně do zkvalitnění a zkulturnění prostor, pokud by se tedy našel někdo, kdo nás bude chtít podpořit nejen finančně, budeme jen rádi.

Na co se příznivci divadla mohou těšit?

V tuhle chvíli je nejnovějším představením Tanec pro Karla IV., do Vánoc pravděpodobně zopakujeme Jak měl Rumcajs Cipíska… a pak se uvidí. Nějaké nápady jsou, jen ještě úplně nevykrystalizovaly, tak je nechceme zaplašit.

Amatérské divadlo je zakořeněná česká tradice – myslíte si, že obstojí i v budoucnu?

Raději doufáme a hrajeme, než jenom myslíme…

Literárně-dramatický obor ZUŠ (Berit Hönigová)

Jaký je zájem o dramatický kroužek? Jsou děti přirozeně aktivní, mají zájem o dění v kultuře, na jaké žánry se nejvíc zaměřujete?

Zájem o literárně-dramatický obor na naší škole je. Kromě základních dovedností, jako je například sociální komunikace ve skupině, princip fair play, představivost či samostatná tvořivost, vyhledáváme u dětí jejich silné umělecké stránky a ty pak rozvíjíme. Většinou se jedná o individuální přednes, kolektivní tvorbu – tedy tvorbu a realizaci divadelních inscenací. Vloni jsme se věnovali starému a v současné době neprávem opomíjenému hudebnědramatickému útvaru zvanému melodram, se kterým jsme se umístili na předních pozicích v celostátní soutěži melodramů v Šumperku.

Jste v kontaktu s absolventy ZUŠ Tišnov? Pokračují i v budoucnu studiem či prací v dramatickém nebo podobném oboru?

S některými absolventy v kontaktu jsme, s jinými ne. Vždy záleží na hloubce vztahu, který vznikne mezi žákem a oborem, případně učitelem. Na mnoho absolventů jsem pyšná, i když se třeba na první pohled věnují něčemu jinému než přímo divadlu. Věřím, že dnes a denně využívají, třeba nevědomky, mnoha dovedností, které si osvojili právě v našich společných hodinách. Život je totiž divadlo.

Spolupracujete s městem Tišnov nebo s jeho příspěvkovými organizacemi na kulturních akcích?

V minulých letech tomu tak bylo. Podíleli jsme se na kulturních akcích pořádaných na náměstí 28. října, v domově seniorů, realizovali jsme ve městě několik happeningů a věnovali se spoustě soutěžních i nesoutěžních aktivit nejen v rámci okresu, ale spíše v rámci kraje a celé České republiky. Věřím, že v dalších letech tomu bude podobně a že budeme mít možnost se s občany města setkávat a oslovovat je naší mladou tvorbou.

GRAFICKÉ PARTITURY A TEXTY SONNYHO HALASE

Václav Seyfert, redaktor TN

Zhruba před rokem byla vůbec poprvé udělena Cena města Tišnova in memoriam. Získal ji při příležitosti nedožitých sedmdesátin umělec, plachtař a koloběžkář Miloslav Sonny Halas, který se stal „Tišnovákem vlastní pílí“. Halas byl sice pouze vyučeným elektromontérem, ale jak o něm řekl zlínský režisér Jaroslav Bařinka, „zasáhl snad do všech odvětví umění, možná mimo opery a baletu, ale ani tím si nejsem jist“. V roce uvedeného výročí byla jeho tvorba připomenuta také albem „Grafické partitury a texty Sonnyho Halase“, které vyšlo na undergroundovém labelu Ears&Wind Records a na němž Halasovo dílo interpretuje violoncellista Josef Klíč.

V druhé polovině minulého století již byl těm nejsvéráznějším hudebním skladatelům notový part příliš těsný a začali používat jinou formu zápisu svých skladeb. Předpokládala značnou míru kreativity interpreta a umělecký výkon se v případě realizace každé takové kompozice obvykle pohyboval někde na hranici mezi hudbou a divadlem. Jednou z možností alternativní partitury byl třeba i pouhý slovní popis. Svého času mne například nesmírně zaujaly instrukce pro realizaci skladby japonské avantgardní autorky Mieko Shiomi „Event pro stmívání“. Zní takto: „Ponoř piano do vody v rybníce. Zahrej na piano nějakou skladbu F. Liszta.“

K výtvarnému umění mají naopak velmi blízko grafické partitury, které mohou mít mnoho různých podob. Na některých je sice k vidění klasická notová osnova, ta se ale třeba v určitém místě různě láme, kroutí nebo mizí. Jindy jde téměř o regulérní obraz, ten je však nutno ještě „přehrát“. Podobná díla tvořil i Sonny Halas. Klíčovo album obsahuje jednak čtyřdílnou kompozici Ecliptic Constellation a kromě ní skladby Gramodesky a The Snow Case. Ta je v Klíčově podání obsažena i na jiné desce – jedná se o kompilační CD „Partitury a smyčce“, kde je možno si The Snow Case poslechnout dokonce hned dvakrát, neboť v jiné verzi ji tu hraje i soubor Colophony a album tak nabízí vzácnou možnost porovnat, jak odlišně mohou chápat grafický zápis různí interpreti. Obsah Halasova a Klíčova CD doplňují ještě Sonnyho zhudebněné texty Bylo to jednou, Opilé hodiny a … a hezky spi. Vše lze doporučit pozornosti zejména těm, kteří mají rádi opravdu svobodné umění.

Pokud si půjdete na základě těchto řádků Halasovo dílko zakoupit, nijak se neznepokojujte, pokud byste náhodou cestou do obchodu uviděli na nebi letět chlupatého anděla. Podle Sonnyho rčení totiž platí, že CHLUPATÉHO ANDĚLA NA NEBI LETĚTI VIDĚTI NEZNAMENÁ NIC DOBRÉHO ANI NIC ŠPATNÉHO.