S Michalem Prokopem nejen o bigbítu… (1. část)

Ve středu 12. července vystoupí na zahrádce U Palce jedna z legend české rockové hudby Michal Prokop se skupinou Framus Five. Před svým tišnovským koncertem nám zpěvák poskytl rozsáhlé interview, z něhož dnes zveřejňujeme jeho první část…

Vaše pěvecká dráha je neodmyslitelně spjata se skupinou Framus Five. Málo se ovšem ví, že tuhle kapelu spoluzakládal mimo jiné Karel Zich a Vy jste v ní působil nejprve jen jako kytarista. Se Zichem jste se v ní ještě potkal? A co vedlo k tomu, že jste nakonec začal i zpívat?

To je trochu jinak, kapelu jsem založil s několika spolužáky v roce 1963, ovšem tehdy ještě nikoli s tímto názvem. Prošla potom spoustou personálních i repertoárových a stylových změn, než se z ní stala Framus Five tak, jak ji známe už padesát let. Hrál jsem v ní původně jako sólový kytarista a nezpíval nikdo. Později jsme vzali do kapely mladšího spolužáka, který zpíval výborně, ale on už tenkrát zpíval Elvise Presleyho, a to my jsme moc nechtěli. To byl právě Karel Zich. Po čase jsme se přátelsky rozešli, a protože jsme nemohli najít nikoho, kdo by zpíval to, co jsem chtěl, tedy rhythm and blues, zkusil jsem to více méně z nouze sám. To bylo právě před padesáti lety, někdy v lednu 1967. A už mi ten mikrofon zůstal. Tehdy jsme začali používat název Framus Five a od té doby počítám historii téhle kapely. Čili Karel Zich – to je ještě éra prehistorická.

Koncem šedesátých let Vaše kapela – dávno před tím, než přišel Olympic s Prázdninami na Zemi nebo Dialog s vesmírem brněnského Progresu – používala při vystoupeních vizuální doprovod a při tak zvaném Večeru hrůzy a strachu se na plátno za muzikanty promítaly záběry z filmových hororů. Kdo s tímto nápadem přišel a jak vůbec takový koncert vypadal? Kolik podobně koncipovaných vystoupení se zhruba uskutečnilo?

Ten program byl jakousi reakcí na postupně tuhnoucí atmosféru začínající normalizace, kdy běžné koncerty bigbítu se moc nelíbily nově nastupujícím, často již „znormalizovaným“ pořadatelům a bylo třeba to nějak obalit, aby se to dalo prodávat. Například Rebels tehdy přišli s jakýmsi Mode Show, kombinací muziky s módní přehlídkou. My jsme reagovali Večerem hrůzy a strachu, vymysleli jsme to společně s Michalem Zelenkou, naším tehdejším manažerem (později manželem Petry Janů) a Honzou Benešem, člověkem z filmové branže, který připravoval mimo jiné i československou účast na Expo v Osace. Program měl ohromný úspěch, kromě ukázek např. z filmu Psycho, který u nás tehdy nebyl v kinech, nebo historických ukázek z ještě němého Frankensteina s Borisem Karloffem tam byly i audionahrávky pasáží z povídky Edgara Alana Poea Jáma a kyvadlo, které četl Oscar Gottlieb. My jsme pod filmy hráli třeba slavný hit Arthura Browna Fire, ale hlavně už některé naše první skladby s anglickými texty našeho basisty Ládi Eliáše, ze kterých později vzniklo slavné Město ER (ovšem už s českým textem Josefa Kainara). Bylo to technicky a produkčně velmi náročné na tehdejší dobu, i když ve srovnání s podobnými projekty pozdějších let jako třeba právě Dialog s vesmírem nebo Prázdniny na zemi to bylo úsměvné. A to nemluvím o takových produkcích, jaké předváděli třeba Pink Floyd nebo jak vypadají exkluzivní show dnes. Ovšem kolik představení jsme tenkrát odehráli, už netuším.

Po skončení první fáze existence Framus Five jste nějaký čas vystupoval s kapelou Šest strýců, mimo jiné i na 3. beatovém festivalu v roce 1971, a to hlavně se skladbami z repertoáru Blood, Sweat & Tears. Rádio tehdy často hrálo především písničku Hajdy hou, ale podobných kousků bylo více a dnes jsou tyhle rarity vesměs nedostupné. Existují nějaké nahrávky nebo alespoň zachované amatérské záznamy z těchto časů?

Nevím, Hajdy hou byla jediná profesionální nahrávka se Strýci (i když formálně to bylo označeno jako nahrávka Tanečního orchestru Československého rozhlasu, jehož byli Strýci čas od času součástí jako studioví profíci). Byl to můj pokus představit popovému publiku svou představu, jak by mohla vypadat i u nás kvalitní popina. To jsem byl ovšem, jak se hned ukázalo, hodně naivní. Pokud jde o ostatní věci, které jsem s Šesti strýci zpívával občas v pražské Redutě, žádné nahrávky – pokud vím – neexistují.

Ani řada pravověrných rockových fanoušků netuší, že v období před vznikem alba Kuře v hodinkách jste se měl stát zpěvákem Flamenga, ale nakonec se tu za mikrofonem objevil Vladimír Mišík. Prý existují dokonce promofotografie, kde je skupina zvěčněna s Vámi. Co se tehdy přihodilo, že to nakonec nedopadlo?

Ano, to bylo krátké období po rozpadu prvního Framusu, tehdy jsem dostal lano od Ernouše Šedivého, bubeníka Flamenga, který zaskočil ve studiu při nahrávání druhé strany alba Město ER a tak se mu to líbilo, že mi pak zavolal, když viděl, že moje kapela už neexistuje. Já jsem tenkrát dokonce do Flamenga nasměroval i saxofonistu Honzu Kubíka, který chtěl hrát s námi, ale přišel v době, kdy už jsem věděl, že Framus Five končí. Zkoušeli jsme cosi, ale kromě těch zkoušek se nic nedělo, nebyly žádné koncerty, těžká beznaděj. Já jsem pak dostal nabídku odjet na Kubu s Evou Pilarovou, a tak to skončilo, kluci vzali Vláďu Mišíka a pak teprve začali pracovat na Kuřeti v hodinkách. No a já se plácal v popu. Fotky existují, ale přiznám se, že jsem na to zapomněl, sám je nemám, objevil jsem je až na výstavě, kterou k mým loňským sedmdesátinám uspořádalo Pop muzeum v Praze. Ani netuším, kdo to tenkrát fotil.

Dokončení rozhovoru s Michalem Prokopem v prázdninovém dvojčísle 7-8/2017.

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: osobní archiv Michala Prokopa