Růžový svět Šárky Koudelové

Město Tišnov a jeho bezprostřední okolí se mohou pyšnit dlouhou historií a bohatým dědictvím kulturním, ale i přírodním, potažmo geologickým. Hora Květnice a tzv. Tišnovský kras jsou oblastí ukrývající nerostné bohatství i tajemství starých legend.

Můžeme spekulovat o tom, že tyto specifické podmínky vytváří vhodné podhoubí i pro výtvarné umění, zejména pro malbu. Vždyť z Tišnova pochází nejen „malíř Vysočiny“ Josef Jambor, jehož jméno dnes nese budova galerie a knihovny, ale také Vladimír Kokolia, etablovaný umělec a vedoucí ateliéru grafiky na pražské Akademii výtvarných umění, a z mladší generace malíř Pavel Matyska.

Také pro Šárku Koudelovou (*1987), která v Tišnově vyrostla, je malba stěžejním výrazovým prostředkem, v němž dosáhla vysokého stupně suverenity a propracovanosti. To jí ale nebrání experimentovat a riskovat. Ve své diplomové práci, představené v létě loňského roku v Národní galerii v Praze, zaujala diváky (i pracovníky galerie) ambiciózní instalací, která posunula zážitek recepce jejích obrazů mimo rámec tradiční obrazárny nebo bílé kostky. Šárka sice je v jistém smyslu „bytostnou malířkou“, vnímá ale toto médium v širším kontextu. Je si vědomá významu, který má konkrétní způsob instalace a adjustace, a tyto faktory se nebojí testovat, a dokonce porušovat „pravidla“. Její práce má intermediální přesahy nikoli proto, že by Šárka čelila nutkání vše vyzkoušet, ale protože citlivě vnímá, že ne všechno lze nejlépe vystihnout a obsáhnout právě malbou.

Výstava ovšem nemá být „intermediálním slovníkem“, nýbrž organickým celkem. Tak je tomu i na výstavě Permapink, která ukazuje spektrum přístupů, jež může mladá umělkyně použít, přitom ale krouží kolem jasně definovaného středu. Tím je samotný Tišnov a potažmo moment prolnutí historie místa s osobní historií autorky. Výrazné a dlouhodobě přetrvávající motivy v tvorbě Šárky Koudelové, tedy odkazy k historické, zejména náboženské malbě na jedné straně a fascinaci mineralogií na straně druhé, bychom asi těžko oddělili od prožívání vlastní příslušnosti k místu, jehož ikonou je slavný cisterciácký klášter, ale jehož charakter utváří třeba také každoroční Mezinárodní expozice minerálů. Ona druhá oblast Šárčina zájmu na aktuální výstavě převládá. Motivy řezu vzácnými kameny se přelévají do představy geologických vrstev. Pozornost diváka je záměrně zčásti přesměrována dolů, k zemi. Právě tam Šárka nachází prvek, který propojuje jednotlivé části výstavy. Je jím barevnost typická pro zdejší lehce narůžovělou půdu. Tato barevnost jako by se už v minulosti vepsala do podvědomí autorky, která ji opakovaně používá na svých obrazech. Tentokrát se rozhodla „přiznat barvu“ a pracovat s tímto prvkem zcela vědomě. Přitom se ukázalo, že „tišnovská růžová“ se Šárce sama nabízí – při shánění falešného štěrku nebo přírodního pigmentu kýžené barvy, který objevila pouze u producenta z nedalekého okolí.

Výstava Permapink pracuje s napětím mezi povrchem a hloubkou, realitou a iluzí. Forma a obsah se snaží být co nejtěsněji spojené. Šárka také citlivě reflektuje konkrétní kontext výstavy, pracuje s daným prostorem galerie, ale také se adresně obrací ke zdejšímu publiku. Pomocí symbolů a náznaků chce diváky navádět k významům, které k nim mohou promlouvat, aniž by ovšem samotné umění sklouzlo k ilustrativnosti. Půda, ona „rodná hrouda“, z níž všechno v tomto kraji vyrůstá – lidi nevyjímaje –, je znakem příslušnosti k širšímu společenství a představuje sepětí s minulostí sahající ještě před lidská pokolení. V legendě o slepici sedící pod Květnicí na zlatém vejci, ukrývajícím vojsko, je ale obsažen také výhled do budoucnosti. Obránci kraje mají z hory vystoupit tehdy, až bude zdejším lidem nejhůř. Tento příběh se zdá být svým způsobem ahistorický, ve skutečnosti v sobě ale má potenciál k reflexi naší současnosti. Je pěkné se utěšovat pohádkou o bájných zachráncích, kteří zasáhnou v nejtěžších časech, ale v praxi by pro nás měla být tato legenda spíš mementem, abychom se snažili ovlivňovat své okolí způsobem, který bude přispívat k tomu, že k rozpuknutí zlatého vejce nebude muset dojít. A to snad platí nejen o Tišnově.

Tereza Jindrová, kurátorka výstavy

Foto: Šimon Kadlčák