Zdatný běžec

V tomto vydání si povíme něco málo o našem zdatném běžci v přírodě na Tišnovsku. Je jím zajíc polní (Lepus europaeus), kterého v současnosti spatřujeme jen ojediněle. Jeho stavy jsou velice nízké. Přitom je pradávným obyvatelem naší krajiny. Žije na celém území Evropy, na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii. Dostal se jako nepůvodní druh i na území Jižní Ameriky a Austrálie. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů, kde je díky svému zbarvení velmi dobře zamaskován.
Dorůstá 50 až 60 centimetrů délky a dosahuje hmotnosti mezi 2,5 až 5 kilogramy. Je velmi zdatným běžcem. Při běhu dosahuje rychlosti až 40 kilometrů za hodinu a dobře kličkuje. Přední nohy má oproti zadním krátké, je tedy rychlejší při běhu do kopce než dolů a také je velmi dobrým skokanem. Zbarvení je žlutohnědé až hnědošedé barvy, má krátký černý ocásek s bílou špičkou. Jeho dlouhé ušní boltce mu umožňují velmi dobře slyšet. Vedle sluchu má i skvěle vyvinutý hmat a čich. Trošku horší je to v jeho případě se zrakem, ale i tak vidí velmi dobře, hlavně za šera a tmy. Je to zvíře samotářské s převážně nočním způsobem života. Přes den odpočívá v neupraveném pelechu a až se soumrakem vychází na pastvu. Zajíc polní žije samotářsky, v malé hloučky se shlukuje jen v době páření (honcování). To začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i dříve. Březost trvá 42 dnů a rodí se jedno až tři mláďata. Každá zaječka za rok odrodí šest až deset zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, a tak za rok přežijí jen dva nebo tři. Nepřipravuje pro ně žádné hnízdo a klade je na holou zem. Na svět přicházejí osrstěná i vidoucí a asi půl hodiny po porodu se už dobře pohybují.
Lidé si často pletou zajíce polního s králíkem divokým. Ten se vyznačuje mimořádnou plodností. Rodí holá a slepá mláďata, kterým se oči otevřou až deset dní po narození. Matka o ně pečuje tři týdny v podzemní noře vystlané srstí. V současnosti ho v přírodě nenajdeme, vyhynul na králičí mor. Zajíc je býložravec. Přes léto požírá různé byliny, zbytky plodin po sklizni. V zimním období okusuje i větve a na jaře vyhledává také mladé pupeny. Dostane-li se v zimním období za plot na mladé ovocné stromky, okouše kůru, až kam se dostane. Pokud je poraněný nebo jinak ohrožený, hlasitě naříká. Tento nelibozvučný zvuk myslivci označují jako vřeštění. Napodobují jej pomocí vábničky, aby přilákali na dostřel lišku. Mezi jeho přirozené predátory patří jestřábi, výři a lišky. Stavy tohoto zajímavého a zdatného běžce však také markantně snižují kola aut na našich silnicích. Navzdory svému klesajícímu počtu ve volné přírodě není zajíc chráněným druhem a jeho lov je tak povolen od 1. listopadu do 31. prosince. Zaječí zvěřina je tmavě červená, libová a mimořádně chutná.

Josef Permedla
Autor fotografie: Josef Permedla

Hlavním sponzorem webové verze pro Červen 2016: