Kaolinový důl Lažánky

Při silnici asi v polovině cesty z Lažánek do Maršova po pravé straně silnice je v polích převážně břízami zalesněná lokalita, kde se nachází bývalý kaolinový důl. Ten leží nedaleko místa, které je na starých mapách označeno jako Eisenbergwerk, což by se dalo přeložit jako důlní závod na železo. Myslím, že stojí za to, oživit si jeho historii. Skutečně se zde až do roku 1898 těžila železná ruda. Patrně se při jejím dobývání přišlo na to, že asi osm metrů pod povrchem je bohaté ložisko kaolinu. Roku 1908 se začalo s jeho těžbou, ovšem doprava byla komplikovaná, a proto se nový vlastník dolu rozhodl dopravovat vytěžený kaolin do Veverské Bítýšky lanovkou, a zároveň byla z druhé strany z Kuřimi postavena železnice přes Moravské Knínice a Chudčice. První jízda vlaku proběhla 16. 2. 1911, délka tratě byla 8,4 km.

Tato železniční trať se používala k nákladní i osobní dopravě. V době provozu se po ní dopravovala v hojné míře i cukrová řepa, asi tisíc vagonů ročně. Trať byla provozována do r. 1936 a po přetržce se v roce 1940 obnovil provoz z Kuřimi do Moravských Knínic pro dopravu stavebního materiálu na stavbu tzv. Hitlerovy dálnice Vídeň–Vratislav. Po části trati dnes vede cyklostezka č. 5231. Místy je dodnes zřejmé, kudy železnice procházela. Většinou se jedná o mostky a v Chudčicích je ještě dnes viditelný násep před Svratkou. V místech dnešního závodu Bioster za Hartman-Rico ležely haldy, kam se kaolin z lanovky sypal. Bylo dílem náhody, že se v těsné blízkosti kaolinového dolu nacházela i šachtice, kde se těžilo hnědé uhlí z hloubky až osmadvaceti metrů, přičemž proťala tři uhelné sloje o mocnosti až 40 cm. Toto uhlí se využilo zčásti na provoz lokomobily, která poháněla lanovku, a část se dopravovala do Veverské Bítýšky. Těžba uhlí byla velice primitivní. Dolů se lezlo po žebřících a uhlí se vytahovalo rumpálem ve vědrech nahoru. Ve větších hloubkách nastaly problémy se spodní vodou, která tam stoupala, a musela být proto odčerpávána. K tomuto docházelo i v kaolinovém dole, což prodražovalo a znesnadňovalo těžbu. Z toho důvodu se v místech u Zeleného mostu na Maršovském potoce začala razit štola, která měla sloužit k odvodnění.

Na počátku třicátých let minulého století bylo ražení štoly ukončeno z vícero důvodů. Jednak finančních a pak byl upřednostněn zbrojní průmysl. Štola je dlouhá asi 300 m a je opatřená mřížovou brankou, aby do ní mohli vlétat netopýři. Před štolou byly ještě před lety vidět betonové základy kompresorovny. Voda v opuštěném dole vystoupala do takové výše, že její hloubka dosahovala asi 20 až 30 m. Opuštěný důl začal zarůstat plevelným dřevem a lupinou. Na počátku šedesátých let byl zřízen vodovod do nového střediska živočišné výroby JZD v Lažánkách, který bral vodu z kaolinového dolu. Tím, jak se voda odčerpávala a důl se zanášel bortícími se stěnami, začalo vody ubývat a plocha se zmenšovala. Nakonec se voda z dolu přestala čerpat a dodnes je vidět, kam až její hladina sahala. Pro lepší představu o hloubce si uveďme, že budova čerpací stanice, která v oněch místech doposud stojí, byla tehdy asi tři metry nad hladinou. Koncem druhé světové války ničily ustupující jednotky wehrmachtu nepotřebnou výzbroj a využily k tomu i tento důl. V roce 1954 byl na podzim vyzvednut pásový tahač Maybach. Na jeho vytažení se aktivně podílel i zesnulý Karel Krejčí, který v minulosti přispíval zajímavými a poutavými články i do Tišnovských novin. Právě on se potopil a vázal lana na již zmíněný tahač, který vytahovaly dva pásové traktory Stalinec.

Hovořili jsme o tom spolu několikrát a říkal mi, že bylo štěstí, že tahač nespadl až na dno, ale zachytil se na skalnatém výběžku. Potápění bylo navíc velice riskantní, neboť se tak dělo na podzim, a voda byla tudíž hodně studená. Pan Krejčí byl tehdy vybaven jen upravenou německou vojenskou protiplynovou maskou a vzduch měl přiveden zahradní hadicí. Sám si pamatuji, jak ten pásák vezli na nákladním autě na tišnovskou hasičku. Přestože ležel pod vodou devět roků, stále na něm byly krásně zachované maskovací nátěry. Z doslechu jsem se poté dozvěděl, že na hasičce mu vyměnili olej v motoru, dali jiné baterky a nastartovali ho. Ještě mnoho roků jej pak používali tišnovští hasiči jako vyprošťovací vozidlo. Tolik v krátkosti k historii Lažáneckého nebo Maršovského jezírka.

Jaroslav Jebáček