Kalendárium srpnových událostí

18. 8. 1892
UDĚLENÍ KONCESE K PROVOZOVÁNÍ OSOBNÍ DOPRAVY LOMNICE–TIŠNOV
V únoru 1892 se stala císařsko-královskou poštmistrovou v Lomnici energická 32letá paní jménem Marie Fröhlichová. V květnu obdržela navíc  povolení pro provozování tzv. poštovní jízdy mezi Lomnicí a Tišnovem. Odtud byl už jen krok k podání žádosti o umožnění pravidelné přepravy osob, samozřejmě prostřednictvím dostavníků tažených koňmi. Žádost podpořil lomnický starosta Doubek, který uvedl, že zamýšlená doprava je nejen potřebná, ale dokonce naprosto nutná. Počátkem srpna předložila paní Fröhlichová brněnskému hejtmanství návrh jízdního řádu i ceníku jízdného, načež nic nebránilo tomu, aby jí byla 18. 8. 1892 udělena koncese k provozování periodické dopravy osob z Lomnice k nádraží v Tišnově a zpět.

Jezdilo se třikrát denně z Lomnice do Tišnova (ve 3.45, 11.45 a 17.30 hodin), stejný počet jízd se denně uskutečnil opačným směrem, a to v časech 6.30, 14 a 19 hodin. Cesta na osmikilometrové trati trvala hodinu a základní jízdné činilo 25 krejcarů, pouze první ranní a poslední večerní cesta byly o pět krejcarů dražší.

Děti do 10 let hradily polovinu jízdného a přeprava zavazadel do 15 kg byla zdarma. Náklady na provozování dopravy ale postupně stoupaly – zdražila se například píce pro koně i řemeslné práce při opravách vozů, takže v roce 1907 se za cestu platilo již 60 haléřů a byl stanoven také ceník přepravy bagáže nad 10 kg váhy.

Po vypuknutí první světové války se hospodářská situace rapidně zhoršila a provozovatelka dopravy Marie Fröhlichová byla nucena hned několikrát požádat o možnost zvýšení cen jízdného. V lednu 1916 se cena zvýšila na 70 haléřů, v prosinci téhož roku na korunu, o rok později na 1 korunu a 50 haléřů a v červnu 1918 na 2 koruny. Ceny ovšem rostly i po vzniku republiky, takže v srpnu 1921, kdy v důsledku velkého sucha výrazně podražilo krmivo, stála cesta dokonce 5 korun. To již byl novým majitelem poštovní jízdy Albín Mrázek a také on si k přepravě zásilek přibral i převážení osob, byť si o udělení koncese požádal až zpětně. Vrchní strážmistr Šimek tehdy uvedl námitku, že Mrázek před časem ponechal koně bez dozoru a byl za to potrestán, ovšem starosta Lomnice Sedláček neměl námitek, takže tišnovská okresní politická správa žádosti vyhověla. 12. 12. 1923 vrátila Marie Fröhlichová koncesní listinu na provozování dopravy z Lomnice do Tišnova a živnost ukončila, 27. 12. 1923 ji nově obdržel Albín Mrázek. Po dva roky ještě provozoval dopravu stejným způsobem jako její zakladatelka, poté požádal o možnost přepravy automobilem. Začalo tak cestování autobusem, které nejen na této trati trvá až dodnes.

18. 8. 1929
POŽÁR TIŠNOVSKÉ SOKOLOVNY
Původní sokolovna byla v Tišnově slavnostně otevřena 7. 8. 1898 představením Prodané nevěsty a plnila svůj účel po dobu téměř třiceti let. Počátkem 20. let minulého století se ovšem začalo ukazovat, že tělocvična, v níž se hrála i divadelní představení, je kapacitně nedostačující. V roce 1921 schválila valná hromada sokolské jednoty návrh na stavbu nového sálu, který byl pojat jako přístavba ke stávající budově. Projekt vypracoval architekt Krásný z  Prahy, v květnu 1925 byl ustaven stavební výbor v čele s Dr. Drbalem, 9. 8. 1925 se uskutečnila slavnost kladení základního kamene a již 1. 8. 1926  byla přístavba slavnostně otevřena mimo jiné divadelní hrou Strakonický dudák.

18. srpna 1929 zuřila nad Tišnovem velká bouřka a do nové části sokolovny uhodil blesk, který způsobil rychle se šířící požár. Oheň vznikl na jevišti a  odtud se přesunul do hlavního sálu. Zde napáchal značné škody, za své vzala například kompletní historická opona, kterou vytvořil za přispění učitele Rostislava Krkošky výtvarník Cyril Mandel podle originálu Joži Úprky. Nedostatek vody komplikoval jakýkoliv boj s ohněm, takže během hodiny vzplála celá střecha, načež se prohořelý strop propadl do sálu, v němž se teprve hasičským sborům podařilo požár zlikvidovat. V průběhu požáru došlo i k takové události, že kdosi statečný vnikl do hořícího objektu proto, aby zachránil uložené loutky, což se mu nakonec podařilo. Celkovou škodu odhadla pojišťovna na 624 544 Kč.

Tišnovské sokolstvo se ovšem s touto kalamitou nesmířilo a ihned ustavilo stavební výbor pro opravu sokolovny v čele se starostou města Aloisem Řezáčem. Napříč celou sokolskou obcí byly prováděny sbírky na obnovu objektu, které v listopadu 1929 vykázaly obnos 116 tisíc korun. Ve dvoraně sokolovny se již v lednu 1930 konaly plesy různých spolků a v červenci 1930 byla opravená sokolovna slavnostně znovu otevřena a v jejím objektu bylo záhy dáno do provozu také zvukové kino. Tato havárie nebyla v historii tišnovských sokoloven jediná. Již v původním objektu došlo 19. 1. 1908 při plese Krejcarového spolku ve tři hodiny ráno k výbuchu acetylenového přístroje umístěného ve zvláštním přístavku u sokolovny. Bylo rozbito 21 okenních tabulí a sedm dveří, roztříštěny stropy a smrtelně se při výbuchu poranil sokolník Vitula, který třetího dne po havárii zemřel. Tato událost vedla k zavedení elektrického osvětlení v objektu.

Václav Seyfert