Na kole z Chorvatska domů

Je neděle, půl osmé večer. Se svým kolem a několika brašnami nasedám na vlak, který jede až do Splitu, ale já jsem nakonec trochu vyměkl a vysednu už v Rijece. Teda do té se s kolem nedá dojet, a tak má cesta vlakem končí ve vnitrozemí v Ogulinu, asi 100 km od Rijeky. Je to jen jeden den cesty navíc.

Vlak jede celou noc, v lůžkovém kupé mě v noci vyruší jen chorvatská hraniční policie, rychle zkontroluje pasy a pak mě zase nechá spát. Ono se teda moc spát nedá a ráno se probudím nějaký nachlazený, což na náladě nepřidá. Trošku to spraví ranní čaj a makovec, který si vezu z domu.

Do Ogulinu jsme přijeli s hodinovým zpožděním, hustě prší a je šest stupňů nad nulou. Oblíkám všechno, co jsem si nabalil na alpské etapy, a pomalu vyrážím k moři. Po půl hodině jsem úplně promočený, naštěstí aspoň tašky vypadají, že drží a nepromoknou. Řidiči jsou shovívaví, někteří na mě troubí na pozdrav, nebo možná jen vyjadřují soucit. Nebýt té zimy, tak je to docela hezká vyjížďka, ale těch šest stupňů, déšť a vítr není úplně to, co jsem si první den představoval. Vím, že když se přehoupnu přes horský masiv, tak bude všechno lepší, a tak pomalu ukrajuju kilometry. Kolem  poledne začíná teplota pomalu stoupat, a když přestane pršet a GPS ukazuje krásných 12 °C, je vyhráno. Do Rijeky a mého prvního tábora dojíždím v pět večer, po 120 km a 1 800 metrech převýšení. Zasloužené koupání v moři, večeře a pak už jen usínám pět metrů od moře. Je to nádhera!

Plánování cesty, komoot a nedostatek převodů
Co jde dolů, musí pak zase nahoru – kempování u moře má tuhle drobnou nevýhodu. Trasy plánuju přes aplikaci komoot.com, ale trochu mě to tentokrát vypeklo. Na začátku jsem použil profil „Bicycle touring“, který mě táhne i přes nezpevněné cesty, místy pěšiny. To je všechno celkem v pohodě, někdy teda musím sesednout, ale není to nic hrozného.

Co je horší, je místy stoupání, když začne navigace ukazovat 23 %, tak je to trochu blbé. A to mám relativně lehké kolo a malý náklad, po cestě potkávám spoustu cyklistů na těžších kolech s brašnami všude, kam se jen dají připnout – nevím, jak by se jim tyhle kopce stoupaly. Chvíli zvažuji, že udělám mírné úpravy mého kola, abych kopce zvládl, ale nakonec se spíš přikloním k přeplánování trasy a vynechání některých alpských průsmyků. Ty si holt nechám na jindy. Postupně vystoupám po kamenité cestě do 800 metrů nad mořem, počasí přeje a já po 140 km a celkově 1 700 výškových metrech přejedu Slovinsko a dojedu do Itálie, mé milované země. Byl to dlouhý den, v sedm večer po pizze dojedu do kempu, tak akorát na západ slunce. Další dva dny se napojím na „Ciclovia Alpe Adria“, což je nová cyklostezka místy vedoucí po staré železniční trati, která se táhne z Alp až k moři. Po cestě potkávám spoustu cyklistů, bohužel všechny v opačném směru, a tak mi nezbývá než se ponořit do poslechu podcastů a pomaličku stoupat až k rakouským hranicím.

Cesta z jihu na sever, výbava
Tyhle cesty z jihu na sever nebo opačně mají trochu nevýhodu v tom, že se dost výrazně mění počasí. To jsme poznali na naší minulé cestě Anglií, kdy na jihu bylo příjemných 22 °C a na severu Skotska skoro mrzlo. Nabalil jsem teda třísezonní spacák, letní i zimní dresy a kalhoty a návleky na boty. Vyplatilo se to, ráno bývaly i jen dva stupně. Taky jsem dlouho zvažoval, jestli brát vařič, ale udělat si ráno teplý čaj nebo kaši je k nezaplacení. Pokud na cestě má být aspoň trochu sluníčka, nemá smysl brát moc „sad“ oblečení. Všechno se dá proprat a na sluníčku usušit, takže stačí brát vše  maximálně dvakrát, cokoli navíc se zbytečně proveze.

Do své výbavy jsem ještě přidal dynamo od SON, bohužel nefungovalo optimálně, a tak jsem byl odkázaný na powerbanku.

Covid a cestování na kole
Cestování na kole v době covidu není úplně jednoduché, na oficiálních hraničních přejezdech kontrolují covid pasy a na „transit“ to člověk neukecá. (Já jsem se chystal takhle ukecat Slovinsko, ale naštěstí to nebylo třeba.) V rámci plánování trasy jsem volil vesměs nehlídané přechody, abych se vyhnul případnému popotahování s hraniční policií. Místo toho jsem si musel vystoupat pár stovek výškových metrů krásnou krajinou. Další komplikací může být ubytování a stravování. V Itálii se člověk bez covid pasu nenají vevnitř, na to je dobré myslet. Taky ubytování mělo kontrolovat  platnost covid pasu, ale s tím jsem se osobně nesetkal. Test zdarma se dá v Itálii sehnat u červeného kříže, za poplatek pak v lékárnách. Trochu striktnější je Rakousko, kde covid pasy v ubytování kontrolují. Někde to řeší, jinde ne, ale já si test raději udělal. Pro zahraniční hosty jsou testy zdarma a síť testovacích míst je v současné době docela hustá.

Závěr a tipy
Cesta byla naplánovaná na osm dní (980 km), nakonec bych ji zajel za sedm, ale pátý den mě bohužel začala tahat achilovka a nemohl jsem dál šlapat. Takže šestý den jsem se jen pomalu přesunul na vlak (60 km) směr Vídeň–Brno a byl za tři hodiny doma.

Co bych udělal příště jinak? Asi mi ten koncept spaní ve stanu na divoko po celodenní jízdě přijde moc spartanský, ono navíc je spaní na divoko ve spoustě zemí zakázané, a tak je třeba kemp rozbalit, až když se stmívá. Poslední dva dny jsem si zařídil ubytování v penzionu a ta regenerace v posteli je na úplně jiné úrovni.

Bez kempovacího vybavení bych taky ušetřil nejmíň čtyři kila váhy kola a mohl vyjet i prudší kopce bez risku případného přetížení kolen. Má další cesta bude nejspíš okolo Islandu, ale na to si s přicházející zimou budu muset chvíli počkat.

Martin Banás