Anna Pammrová * 29. 6. 1860, Kralice nad Oslavou †…
Vnitřní struktury mě nepřestávají fascinovat
Marta Sylvestrová v rozhovoru s Tomášem Medkem
Tvé původní sochařské realizace vznikaly ve dřevě, v čem je ti tento materiál blízký a co sochaři umožňuje? Zejména cyklus dřevěných krychlí s názvem Multiplum z roku 1995 je uchvacující, při pohledu na nekonečné množství variant těchto objektů mne napadá, že jsi musel mít od dětství kladný vztah k matematice a deskriptivní geometrii, což, jak se mi zdá, je nezbytným předpokladem pro všechna tvá díla.
Dřevo byl materiál, který je pro sochaře asi obecně nejlépe dostupný. Provázelo mne i mým dětstvím a dospíváním. Když jsme byli s mým bratrem – dvojčetem – malí, pořád jsme něco kutili a vyráběli. Doma nám říkali “malí Leonardové”. Vyučil jsem se dřevomodelářem a kovomodelářem, pak následovala Střední škola uměleckých řemesel v Brně – obor hračky, a poté ateliér sochařství na Fakultě Výtvarných umění na VUT také v Brně. Na FaVU jsem také začal realizovat rozměrné dřevěné objekty, většinou s principem mobilu či nějakého “hejblata”. Téma rozličných struktur vymezených tvarem krychle mne drželo velmi dlouho, hledal jsem a pátral po všech možných zákonitostech a principech. Postupně jsem tak objevil číslo fí, fraktály, Finbonacciho posloupnost, atd.
V devadesátých letech jsi absolvoval několik studijních pobytů v zahraničí – 1997 v Halifaxu v Kanadě, 1999 v Lublani ve Slovinsku, 2002 v Budapešti a 2019 v New Yorku. Který z nich považuješ za nejdůležitější a čím tě kontakty se světovou sochařskou scénou obohatily?
Určitě mne nejvíce ovlivnil můj půlroční pobyt v kanadském Halifaxu. Bylo to poprvé, co jsem mohl dlouhodoběji po revoluci zažít jinou – západní kulturu. Nic nebyl problém, všechno bylo možné, dostal jsem vlastní prostor pro práci – ateliér a následně prostor a pozornost při prezentaci mých děl. Pracoval jsem velmi intenzivně a houževnatě, měl jsem pocit úžasné tvůrčí svobody a chtěl jsem této příležitosti náležitě využít. Žil jsem velmi skromně, stipendium jsem měl velmi nízké. Veškerou energii jsem tudíž směřoval na tvorbu svých soch. Díky tomu jsem za půl roku vytvořil tolik soch, co bych za běžných podmínek u nás dělal asi měsíc a půl. Všechna díla jsem pak dostal příležitost odprezentovat na své první větší samostatné výstavě. To bylo pro mne velkou odměnou, takové možnosti u nás tehdy studenti ještě neměli. Od té doby jsem měl možnost ještě pobývat zhruba po dobu jednoho měsíce ve slovinské Lublani, v italské Carraře nebo v maďarské Budapešti. Za všechny zážitky a zkušenosti jsem moc rád.
Má poslední studijní cesta mě před dvěma lety zavála do New Yorku, který svou nepopsatelnou multikulturní atmosférou a úžasnou architekturou předčil má očekávání a je to místo, kam bych se moc rád ještě někdy vrátil.
Rok 2007, zdá se, byl pro tebe ohromně úspěšný, a to vítězstvím v brněnské soutěži na pomník Pocta T. A. Edisonovi u Mahenova divadla. Stejným úspěchem v evropské soutěži monumentální sochy Art Is Steel v Remeši, jehož výsledkem byla realizace oceněného sedmimetrového objektu Uroboros (2008). Kde přesně můžeme v Remeši tuto sochu spatřit? Dozvídáš se i jako jsou reakce veřejnosti na tyto tvé sochy?
Soutěž vyhlásila firma ArcelorMittal ve Francii. Zadáním bylo umělecké ztvárnění – pocta oceli vycházející z její síly, původu, vlastností a uplatnění v životě člověka. Sedmimetrový nerezový objekt je možné vidět u nové administrativních budovy ArcelorMittal Distribution v průmyslové zóně Remeše. Tehdy postavili úplně novou administrativní budovu a socha byla v rámci soutěže už navrhována pro toto konkrétní místo. Zpětná vazba k soše byla a stále je velmi kladná. Samotná realizace byla velmi náročná, což je vlastně pro mé sochy typické, a platí to také u Žárovek, které jsou k vidění v Brně na Malinovského náměstí.
Tvoje výstava jak v galerii, tak ve veřejném prostoru města Tišnova obsahuje ukázky Tvých „průsvitných“ objektů, které dávají vyniknout kromě krásy tvaru i ušlechtilosti materiálů, bronzu a oceli, na výstavě bohužel neuvidíme sochy z umělého kamene – corianu. Tvé objekty vtahují diváka do složitého vícedimenzionálnímu prostoru. Můžeš přiblížit, jak tvoje otevřené sochařské kompozice vznikají?
Proces vzniku se těžko popisuje slovy. Na počátku je nějaká inspirace, zaujetí tvarem, pak následuje podrobné studium struktury a úvaha nad materiálovým provedením modelu, na jehož realizaci si ověřím, jak má idea funguje. Často využívám principu zmnožování a v místech propojení pak často vznikají strukturálně zajímavá místa. A nakonec, když jsem s výsledkem spokojený, převedu model do většího měřítka. Modely i větší realizace můžete právě vidět na výstavě v tišnovské galerii.
Od modelů k realizacím velkých objemů je určitě náročná cesta, můžeš prozradit, ve které dílně své sochy precizních tvarů odléváš?
Odlévání mých malých nebo velkých objektů do bronzu je pro slévárny velký oříšek, vyzkoušel jsem jich několik, avšak nakonec se mi podařilo objevit jednu slévárnu – Ještědský bronz Mníšku u Stráže nad Nisou, kde si umí poradit s mými složitými strukturami a daří se jim vše zdárně odlévat do bronzu. Moc rád s nimi spolupracuji, i když tato technologie není nejrychlejší ani nejlevnější, ale výsledek opravdu stojí za to.
Kdy jsi přešel od otevřených struktur k uzavřeným sochařským objemům a co bylo jejich impulsem?
Vnitřní struktury mě pořád nepřestávají fascinovat. Ale uzavřené objemy jsou jakousi přirozenou cestou, ke které jsem dospěl v tomto období práce s 3D technologiemi. Díky možnostem 3D tisku mohu používat dnes už nepřeberné množství barevných strun a zkoumám možnosti struktur vyjádřené uzavřeným objemem a barvami. Zpočátku jsem se radoval z náhod, pak jsem postupně začal barevný povrch “řídit”. A asi až čas ukáže, jestli je to dobrá cesta. Samozřejmě už pracuji i na dalším posunu, tak uvidíme, zda se to vydaří.
Novinkou jsou také velkoformátové grafické obrazy, tištěné na 3D tiskárně, které nekonečně prohlubují obrazovou plochu. Vedla tě k jejich vytvoření snaha vyzkoušet možnosti nových technologií, a nebo máš hlubší vztah ke grafice?
Mé grafiky považuji za takový návod nebo možná se spíš jedná o 2D záznam toho, co mě na struktuře objektu nejvíc zaujalo. Divákovi za pomoci těchto grafik se snažím zprostředkovat ty nejzajímavější vhledy do několika vrstev struktury objektu.
Sochařem je i Tvůj bratr David, společně také svá díla vystavujete. Vizuálně jsou si blízká Vaše grafická a sochařská díla. Je obtížné rozeznat Vaši individuální podobu, jak napovídá fotografie Ivana Pinkavy z roku 2000, který vyjádřil fotografickým dvojportrétem vaše vnitřní spojení?
To je otázka, na kterou se nedá úplně jednoduše odpovědět. Když jsem s bratrem spolu a na něčem spolupracujeme, fungujeme jako jeden i beze slov. Když jsme každý jinde, tak také fungujeme, ale už se trošku ztrácí naše jistota a rozhodnost. Ale na to vždy dobře zafunguje jakýkoliv druh vzájemné podpory (setkání, telefonický hovor, atd…).
Další článek: ZŠ, ZUŠ a MŠ Lomnice má novou ředitelku
Předchozí článek: Šance k pestrosti