Zkamenělý čas I. – Když kameny vyprávějí příběhy

Bohatství a pestrost jevů tzv. neživé přírody Tišnovska proslavily naše město daleko za hranicemi českých zemí. A že se ohromně pestrá mozaika naší krajiny ani zdaleka nevyčerpává jen krásami krasových jevů, i když ty patří mezi největší poklady a fenomény tohoto koutu naší země, netřeba našim čtenářům ani připomínat. Proslulé mineralogické burzy nejsou spjaty s naším městem jen pouhou náhodou nebo zvýšenou aktivitou místních občanů, vždyť o mineralogické pokladnici hory Květnice a vod Besénku na jejím úpatí se zachoval nejen proslulý výrok zvěčněný na fasádě tišnovské radnice.

Vedle pověstných velkých fialových krystalů ametystů, které na Květnici po desítiletí přiváděly profesionální i amatérské geology a mineralogy, se hora pyšní výskytem dalších barevných „odrůd“ křemenů, jako jsou hnědé záhnědy a černé moriony, průzračné křišťály, zelené malachity, modré azurity, okrové limonity, nažloutlé citríny a bílé krystaly kalcitu, i jeho specifické odrůdy s poetickými názvy laikům prakticky neznámými jako bruslit nebo lublinit. Od středověku až po 19. stol. byly na Tišnovsku spolu se stříbrnými (a snad i zlatými) a železnými rudami v hojné míře těženy měděné rudy baryt a galenit, i samotná ryzí měď. Květnice sama je složena z tak pestré horninové „směsi“ vápenců, granitů (žul), pískovců, slepenců, křemenců i sádrovců, že i geologická historie tak malého ostrova uprostřed oceánu zemské kůry musela být nadmíru zajímavá.

Jak vyprávět příběhy z kroniky Země
Síly Země a geologické věky, klima a střídání přírodních podmínek hovoří o původu těchto geologických pokladů a jevů v termínech jejich geneze jako o aktivitách tektonických, hydrotermálních, sedimentárních i antropogenních. A protože vědeckým jazykem geologů již byla většina těchto jevů popsána způsobem více než fundovaným, dovolím si na stránkách Tišnovských novin spíše popustit uzdu laické geologické fantazie a přiblížit „zkamenělý čas“ vetknutý do podoby hor, skal, kamenů a písku lidovým jazykem srozumitelnějším většinové čtenářské obci jinak než pomocí přísné vědecké terminologie. Pravda, proti tomuto pojetí se může leckterý odborník ohradit jako vůči nepřesnému a bagatelizujícímu pojetí „jeho“ vědy. Co však můžeme s jistou dávkou neurčitosti tvrdit i o nepoměrně mladších historických událostech, o to méně si můžeme osobovat přesnost v pojetí popisu tak vzdálených pochodů, jako je vývoj zemské kůry a podoby krajiny v časových úsecích měřených na miliony až miliardy let. Naše poznání a odhady se vyvíjí takovým tempem, že naučná schémata vývoje Země, s nimi jsme měli tu čest ve školních lavicích, potichu a poznenáhla přepisují vědecké poznatky do podoby zcela odlišné, než je ta, jež nám byla předkládána před pouhými pár desítiletími. Nebo jste už někdy slyšeli o Rodinii, Avalonii, Laurussii či Armoriku? Tak na chvíli přivřeme oči a nechejme před naším vnitřním zrakem vystoupit svět fantazijní podoby Tišnovska před miliony let, kdy nad krajinou bouřily vulkány, šplouchalo teplé moře, vanuly ostré pouštní vichry nebo se bortily hory do sebe se zakusujících kontinentálních desek. Kameny vyprávějí…

Tišnov, 11. listopadu 545 000 000 let před n. l.
Země se znovu a znovu otřásá. Oceán Iapetus se neklidně vlní, i když se nad ním klene modrá obloha. Konečně se vyčistila od nekonečné prašné mlhy svírající ji po tisíciletí od dopadu toho mizerného asteroidu. Naštěstí se zabořil do písků budoucí Austrálie daleko od našeho kusu pobřeží. Ale co na tom, stejně tahle ohnivá, prachová a větrná smršť zahalila tmou, zimou a mlhou celou planetu. Teď je sice pořád ještě chladno, ale to už s tím prašivým kosmickým smetím nesouvisí. Skončila totiž zima, ale jaro pořád ne a ne prohřát vzduch. Jsme na jihu, na jižní polokouli planety. Tam, kde byste dnes hledali Ohňovou zemi, takových 50° jižní šířky. A to sedíme na pobřeží kontinentu, který v moderní době vědci nazvou Gondwana. Proto čekáme na jaro.

Nový otřes vytrhne ze snění. K dosud modré obloze se vznese mračno prachu a s rachotem z hlubin země prolétávají v popelavějícím slunečním svitu do ruda rozpálené kameny. Některé dopadají se syčící kulisou až na mořskou hladinu. Mohutná oceánská vlna v odpověď olízne úpatí probouzející se hory. Její vrcholek už zmizel v nově otevřeném jícnu pekla právě zrozeného vulkánu. Věčný souboj titánů ohně a vody se znovu rozhořel. Celé burácivé divadlo vnímavě analyzuje skupina trilobitů. Až dorazí lávový proud po svahu hory k mořské hladině, bude lépe být od neklidného souseda co nejdál v hloubi nějaké příhodné pukliny. Za chvíli už nejsou vidět ani oni. Holé svahy hor bičuje liják. Široko daleko vodu nezadrží jediná rostlina. Flóra ještě nestihla na Zemi vůbec neklidnou a nehostinnou souš osídlit. Ale pod vlnící se hladinou se život už hlásí o slovo všemi póry. To jsou prvohory, začíná perioda zvaná kambrium, čas zrození.

Vladimír Vecheta