Olympijské zlato našlo cestu i do Tišnova

Se Zdeňkem Ziegelbauerem převážně o hokeji

Jediným tišnovským aktivním sportovcem, který přivezl cenný kov z olympijských her, je až dosud volejbalista František Sokol, bronzový medailista z Mexika 1968. O třicet let později si ovšem – obrazně řečeno – našlo do našeho města cestu dokonce olympijské zlato, a to až z dalekého japonského Nagana; lékařem naší vítězné hokejové reprezentace byl totiž Tišnovák MUDr. Zdeněk Ziegelbauer. Neúspěšně jsem se pokoušel jej kontaktovat s žádostí o rozhovor už před více než dvěma roky, když se slavilo 20 let od vzpomínaného legendárního triumfu, ale přes telefon ani elektronickou poštu jsem se tehdy k němu vůbec neprobojoval. Letos jsem proto zvolil jinou metodu a nadrzo se vypravil přímo do jeho brněnské ordinace, byť mne nesužoval žádný chirurgický problém. Prošlo mi to: dohodli jsme se, že se sejdeme přímo v Tišnově, a i když jsme pak plánovaný termín museli několikrát upravit, koncem srpna jsme opravdu příjemně poseděli v útulném prostředí Pěny dní na zdejším náměstí. Povídání motivované nedávnými 70. narozeninami této významné tišnovské osobnosti se logicky točilo především kolem hokeje…

Nedávno mi vyprávěl můj známý Luboš Oplt, který byl příbuzným Vašeho bratra, že viděl na vlastní oči Vaši zlatou z Nagana, což mně vrtá hlavou, neboť podle mého povědomí na olympiádě dostávají na rozdíl od světových šampionátů medaile pouze hráči. Jak to tedy vlastně je?
Medaili z olympijských her dostávají opravdu jen sportovci, zatímco na mistrovství světa ji obdrží celý realizační tým. Je to proto, že například každý krasobruslař má tři trenéry, a kdyby měli medaile dostat všichni, bylo by to složité. Mám ale repliku, takže možná právě tu viděl Luboš někdy u mého bráchy.

K Naganu je ale potřeba si toho říci přece jen více…
Byl to největší hokejový turnaj v historii, protože tam hráli nejlepší profesionálové z celého světa. Nikdy později, snad ještě do jisté míry v Salt Lake City 2002, se to už neopakovalo, a kdo se tehdy do Nagana nedostal, považoval to vlastně za degradaci – chtěli tam jet všichni. Odjížděli jsme skromně. Pár let před tím se mnoho úspěchů neudělalo, ale v té době jsme už byli mistři světa 1996 a o rok později jsme vybojovali bronz, čili byl tu zřejmý náznak, že mužstvo jde výkonnostně nahoru. Naděje na úspěch tedy rozhodně byla, ostatně kdyby jel člověk na olympiádu s poraženeckou náladou, tak tam ani nemusí jezdit. Konkurence byla obrovská, ale o to pak větší byla radost, když to vyšlo.

Kromě vlastních zápasů fanoušci nejraději vzpomínají na legendární návrat do Prahy.
Z Nagana se hokejové mužstvo vracelo letadlem s dalšími sportovci, kteří na olympiádě získali medaile. Byla to výborná parta, let byl velmi dlouhý, ale o to příjemnější. Druhého trenéra Lenera jsme ovšem oholili už před tím v autobuse cestou z Nagana do Tokia, která s přestávkami trvala zhruba šest hodin. Holt slíbil, že v případě vítězství dá všanc svůj knír, tak to musel dodržet.

Vraťme se ale o mnoho let zpátky. Mám po otci k dispozici kompletní archiv tišnovského hokeje a vyplývá z něj, že v sezóně 1966/67 jste působil v dorosteneckém týmu, který on trénoval.
To je pravda, Vašeho tátu jsme měli rádi, říkali jsme mu ,pane učiteli’. Já jsem ale přímo na ledě dlouho nevydržel, vlastně jsem nedokončil ani tu dorosteneckou kariéru.

Jak jste se dostal ke své první lékařské hokejové štaci u týmu Ingstavu Brno?
Měl jsem k hokeji vždycky úzký vztah, a když jsem v roce 1979 nastoupil do Vojenské nemocnice, pracoval tam můj výborný kolega dr. Richter, který měl na starosti hokejové mužstvo Ingstavu. Odcházel ale na jiné místo do Boskovic a nechtěl dojíždět, tak mne požádal, jestli bych to po něm nepřevzal. Slíbil jsem mu, že ano – jak kvůli němu, tak kvůli hokeji. A pak už jsem u hokeje zůstal napořád. Pomáhal jsem i v jiných mužstvech –
v brněnském Ytongu, v Rosicích. A už si upřímně řečeno vůbec nevzpomenu, kdy jsem vlastně přišel poprvé do Komety. Tam jsem po nějaké době svoji činnost přerušil a naskočil jsem znovu, teprve když začala hrát extraligu.

V čem tkví v současné Kometě kouzlo „fenoménu Zábranský“?
Libor Zábranský je člověk, který má organizační schopnosti, dokáže se obklopit lidmi, kteří táhnou za jeden provaz, rozumí své věci a spojil se i s těmi, kteří mají na sport vliv a o věcech rozhodují. Společně vytáhli Kometu tam, kde dnes je, a nebýt Libora, nevěřím, že by k tomu vůbec došlo. Teď všichni doufáme, že se dotáhne do konce i výstavba nové haly, a pokud se to zvládne, že se Brno konečně dočká i pořádání jedné ze skupin mistrovství světa. Po Lužánkách se nám sice stýská, ale tam byly problémy s pozemky a hlavně s malým počtem parkovacích míst, s čímž se ostatně potýkáme
i v současnosti u Ronda. Na novém místě bude perfektní přístupnost z dálnice pisáreckým tunelem a taky určitě i větší kapacita haly, těch sedm a půl tisíce je dnes pro Brno málo. Chtělo by to aspoň deset až dvanáct tisíc.

Krátký čas v týmu Komety působil i mladý obránce Libor Hájek, dnes už hráč NHL, který má rovněž vztah k Tišnovu. Jeho dědeček tu býval mimo jiné vrchním v restauraci Hotelu Květnice. Věděl jste, že pochází z téhož regionu jako Vy?
Dědečka jsem sice neznal, ale o Liborovi jsem věděl, že vyrostl v nějaké malé obci u Nedvědice. Je to velmi šikovný kluk, pozorně jsem ho od začátku sledoval a jsem rád, že se i v NHL prosazuje.

V rámci reprezentace jste jako lékař začínal u juniorské reprezentace…
Vidím, že to máte dobře nastudováno. Byl to v roce 1992 výběr osmnáctiletých, tehdy mne oslovili z hokejového svazu, protože už o mne z působení v Brně věděli, a požádali mne, zda bych se nemohl zapojit. Sice jsem to s ohledem na zaměstnání zvažoval kvůli časovému vytížení, ale slíbili mi, že to bude jen pár akcí a že to časově nebude náročné, tak jsem nabídku přijal. Po dvou letech se měnily posty v organizačních týmech a mně bylo nabídnuto místo u mužské reprezentace. Znovu jsem se rozhodl, že to vezmu, protože to už byla přece jen výzva. Moje první mistrovství světa bylo ve Švédsku 1995 a tam jsme skončili čtvrtí, což je to nejhorší místo vůbec. Jste sice na šampionátu až do konce, ale úspěch vám protéká mezi prsty. Lepší to mají boxeři, tam dostávají bronz oba poražení semifinalisté.

Vy jste se za ta reprezentační léta potkal s celou řadou různých trenérů. Zkuste na ně zavzpomínat…
Na všechny mám hezké vzpomínky a dobře se mi s nimi spolupracovalo, vesměs plně respektovali moje doporučení. První byl profesor Bukač, to byl teoreticky nesmírně vzdělaný trenér, hokeji rozuměl jako nikdo jiný. Ivan Hlinka – vynikající člověk, velká osobnost, pro mne byl vzorem a já sám jsem si od něj bral spoustu poučení i do soukromého života. To byl chlap, který byl pro náš hokej neskutečně důležitý, a bohužel tím, že zemřel, jsou dnes některé věci poněkud jinde, než by byly za jeho života. Pepík Augusta – nedoceněný trenér, který byl u třech titulů mistrů světa po sobě a zasluhuje velkou úctu. Ale stejně tak i Lojza Hadamczik, o němž se sice tvrdí, že velkých úspěchů nedosáhl, ale tým pod ním vybojoval bronz z turínské olympiády po jasném vítězství nad Rusy, což byl obrovský výsledek, a vzápětí i stříbro ze šampionátu v Lotyšsku, kam už řada hráčů po olympiádě nejela a odborníci nám nedávali žádné šance. Naše mužstvo tam ale bylo excelentní, pouze na Švédy jsme ve finále už neměli. Později Lojza přivezl ještě další dvě bronzové medaile. Pro hokej je nesmírně zapálený, rozumí mu, žije tím, pořád jsme spolu s týmem nad něčím seděli a o všem se radili. No a Růžičku jsem zažil nejprve jako hráče v Naganu, ale jenom tam, on už v té době vlastně jinak nereprezentoval. Po Hlinkově smrti se pak stal i reprezentačním trenérem.

Velmi sledovanou medicínskou kauzou při hokejových mistrovstvích světa byl „slavný“ zlomený Jágrův malíček. Ale u toho jste, pokud vím, tehdy nebyl…
To bylo v roce 2005. Zpočátku jsem jako lékař býval u týmu sám, ale bylo toho už na jednoho moc, tak jsme se dohodli, že u mužstva budou dva lékaři, a mým kolegou se stal doktor Vanáč. A právě on byl v onom roce s nároďákem na mistrovství. Takže z tohoto šampionátu mi ta zlatá medaile chybí. Museli jsme si holt úkoly rozdělit, a když můj kolega projevil přání vyjet na mistrovství světa, bez problémů jsme se domluvili. Já už jsem v těch časech byl deset let primářem chirurgického oddělení Vojenské nemocnice, všechno se muselo časově skloubit a na hokejové akce jsem si musel brát dovolenou, takže té už mi pak mnoho nezbývalo.

Zato jste si ale užil o devět let dříve přímo během turnaje operaci Dopitova slepého střeva!
Na mistrovství světa 1996 byl Jirka Dopita klíčový hráč. Obdivuju ho dodnes, to byl hokejista světového kalibru, který by řadu hvězd NHL strčil do kapsy, ale odešel do zámoří bohužel pozdě. Při tréninku si začal stěžovat na bolesti břicha, tak jsem ho vzal na ošetřovnu a zjistil jsem, že má podrážděné slepé střevo. A protože se šampionát konal ve Vídni, zavolal jsem k nám do Brna do špitálu, ať připraví operační sál. Auto řídil kustod, Jirku jsme převezli a já jsem ho odoperoval. On už se na rozdíl od nás do Vídně nevracel, já jsem mu pak navíc ještě po akci vezl zlatou medaili.

Dokážete si ze střídačky užít zápas i jako hokejový fanoušek, nebo veškeré dění vnímáte pouze lékařskýma očima?
Na to se mne ptá řada lidí. Řekl bych, že tak ze 75 % se na zápas dívám jako lékař, co se kde událo, jestli tam nedošlo ke zranění a tak dále. A jen z 25 % to vidím jako fanoušek, už je to zkrátka taková profesionální deformace.

Jaká zranění musíte při utkáních řešit nejčastěji?
Nejčastěji to u hokejistů bývají zranění dolních či horních končetin. Obvykle jde o akutní úrazy, jako zhmožděniny, naraženiny, podvrtnutí nebo i tržné rány, ke kterým dochází skoro v každém utkání, takže pořád někoho zašíváme. Nejhorší jsou ovšem nárazy do oblasti krku a hlavy, zvláště když po nich hráč zůstane ležet. Tam jde vše stranou a zraněný se musí naprosto zabezpečit. Zdravotnické týmy už jsou tak sehrané, že všichni vědí, kdy vlézt na led, co udělat, jak zavolat nosítka či záchranku.

Pamatuji si z obrazovky pár hodně dramatických momentů, kdy se střetla brusle s nekrytou částí těla soupeře a vypadalo to vždy hodně hrůzostrašně včetně množství krve. Zažil jste osobně něco podobného?
Byl jsem u toho, když kdysi Jágra napálil Fin Ruuttu, ale to zaplaťpánbu nebylo nic velkého. Šití bývá samozřejmě hodně, tržných i řezných ran jsou kvanta, ale o život při mém působení naštěstí nikdy nešlo.

Jak se za ta léta změnilo zdravotnické vybavení na zdejších zimních stadiónech?
Vše se výrazně zlepšilo. Kdysi byla na ošetřovně jen nosítka a trocha obvazového materiálu, čímž to končilo. My jsme si proto raději vozívali materiál svůj, ale teď už je vybavení stadiónů výborné. Defibrilátory jsou k dispozici automaticky, bývají tu i přístroje na fyzikální léčbu, na některých stadiónech je dokonce i rentgen – dá se to srovnávat s vybavením ve světě. Byl jsem například v roce 2004 v Kanadě na Světovém poháru, kde jsem viděl zázemí v Montrealu a Torontu. Tam vám opravdu cokoliv zrentgenují hned na místě a nemusíte jezdit po špitálech. Na olympiádách bývalo navíc v olympijské vesnici zdravotní středisko, ve kterém fungovala celých 24 hodin služba. Lékař týmu tedy měl k dispozici v první řadě ošetřovnu na  stadióně, pokud to bylo nedostačující, přicházelo na řadu zmíněné zdravotní středisko a teprve dalším krokem byla návaznost na nemocnici. Fungovalo to perfektně. Jinak to vždy hodně závisí na lékaři, jak si vše zorganizuje, zejména tu spolupráci s nemocnicí, což třeba u nás v Brně není
vůbec problém.

Pojďme od hokeje čistě k Vaší profesi. Vy jste zůstal věrný hned svému prvnímu místu…
Ve Vojenské nemocnici jsem opravdu strávil prakticky celou pracovní kariéru. Nastoupil jsem v roce 1979, od roku 1995 jsem dělal primáře a končil jsem v roce 2004. Působil tam se mnou i další Tišnovák Jirka Hubáček, který je momentálně už v důchodu. To zařízení, byť nese dále jméno „Vojenská“, od devadesátých let funguje jako zcela běžná nemocnice. Změnilo se v něm ale hrozně moc. My Češi jsme měli v oblasti chirurgie vždy výborné odborníky, ale bohužel nám chyběly nástroje a přístroje, které měli kolegové v zahraničí. Když se po listopadu 1989 otevřely hranice a všechno vybavení se sem dostalo, naše zdravotnictví rychle akcelerovalo a dnes snese česká chirurgie srovnání s celým světem.

V čem spočívá tzv. Longova metoda operace hemoroidů, jejímž jste byl u nás průkopnickým propagátorem?
Longova metoda je operace, která se dělá už řadu let, ale my jsme s ní v nemocnici začínali už někdy v devadesátých létech. Já říkávám, že rozdíl oproti obvyklé operaci je asi takový, jako když se dříve dělal klasický žlučník, kdy se pacient musel rozříznout, zatímco dnes se vše řeší laparoskopií, po níž lidé do týdne normálně fungují. Ta klasická operace hemoroidů je navíc enormně bolestivá, u Longovy metody je to jednak z hlediska bolesti snesitelné a navíc je její efekt naprosto vynikající. My jsme v počátcích proškolovali v této činnosti i doktory odjinud, ale teď už se to dělá opravdu úplně běžně.

K Tišnovu jsme se zatím dostali jen krátce při vzpomínce na dorostenecký hokej. Já bych se ale rád zeptal ještě na Vaše gymnaziální období.
Na tišnovské gymnázium vzpomínám jako na nejlepší studijní léta, měli jsme ve třídě perfektní partu a navíc obrovské štěstí na profesorský sbor. Nejen že nás něco naučili, ale měli k nám hezký přístup i jako k lidem. Možná k tomu přispělo i to, že většinu času jsme tu prožili v oněch uvolněných šedesátých létech. S profesory se dodnes setkáváme a vesměs na to rádi vzpomínáme. A jak říká i spolužák Honza Modrák, mnozí z nás šli pak studovat medicínu, farmacii nebo přírodní vědy. Jeden z nich, Zdeněk Důbrava, šel dokonce přímo se mnou studovat medicínu do Hradce. On pak ale školu dokončil v Olomouci a nakonec odcestoval do Austrálie, kde žije dodnes. Viděli jsme se před dvěma roky na srazu abiturientů.

Vy jste momentálně vedle hokeje a lékařské praxe také zastupitelem v Ostrovačicích.
Vidím, že před vámi se nic neutají. V Ostrovačicích žijeme od roku 1999 a v zastupitelstvu jsem už druhé volební období. Vybudovala se tu nová škola, hodně se rozšířila další výstavba. V komunální oblasti jde samozřejmě hlavně o to, jak obec pozvednout…

Říkáte sice obec, ale Ostrovačice jsou oficiálně městys!
Máte pravdu, jsme městys, i když u nás není ani tisíc obyvatel. Asi jsme byli dobří, tak nás povýšili…

MUDr. Zdeněk Ziegelbauer (* 7. 9. 1950)
Maturoval na tišnovském gymnáziu v roce 1969. Poté vystudoval v Hradci Králové lékařskou fakultu, patřící pod Karlovu univerzitu, promoval zde r. 1975. Dvě atestace ze všeobecné chirurgie absolvoval v létech 1981 a 1986. Až do prosince 2004 působil na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice Brno, v létech 1995–2004 jako jeho primář. Od r. 2005 dodnes vykonává soukromou chirurgickou praxi, současně ale s Vojenskou nemocnicí nadále spolupracuje. Působil rovněž jako vedoucí školicího centra pro výuku Longovy metody operace hemoroidů. Zaměřen je zejména na břišní chirurgii v celém rozsahu, traumatologii a některé výkony z oblastí ortopedie a plastické chirurgie. V r. 1979 začal působit u hokejového týmu Ingstav Brno. V rámci české hokejové reprezentace nejprve lékařsky zabezpečoval juniorský tým osmnáctiletých a poté plných 20 let (1994–2014) pracoval jako lékař u reprezentačního hokejového A-týmu, s nímž tedy absolvoval nejen legendární olympiádu v Naganu (1998), ale mimo jiné i čtyři „zlaté“ světové šampionáty (1996, 1999, 2000, 2001). Dodnes pečuje o zdraví hráčů extraligového hokejového týmu Kometa Brno a dalších sportovců z nejrůznějších odvětví. V r. 2016 obdržel na sportovním poli Cenu fair play města Brna. V dorosteneckém věku sám hokej hrál za Baník Tišnov.

Václav Seyfert