Tradici Živého betlému v Tišnově vítám

Tišnovský sbor Církve adventistů sedmého dne má nového kazatele, je jím Vladimír Kaleta. Stejně jako všichni ostatní kazatelé i on má teologické vzdělání a duši dobrodruha, která si musí umět zvyknout na změny bydliště.

Náš rozhovor bychom mohli začít tím, kdo jsou adventisté sedmého dne a proč si tak říkáte?
Naše celosvětová církev patří mezi protestantské reformační církve. Vznikla v polovině 19. století z hnutí, které oživilo zapomenuté poselství Bible o opětném Kristově příchodu a které téměř vymizelo z křesťanské teologie. V roce 1863 toto hnutí přijalo organizační strukturu církve pod názvem Církev adventistů sedmého dne. A současně položilo důraz na platnost Desatera, včetně biblického dne odpočinku (soboty). Oba body víry jsou tak součástí názvu této církve. Tím jsme trochu výjimeční v prostředí ostatních církví. Naše bohoslužby se konají v sobotu a tento den se u nás nepracuje, ale odpočívá.

Váš předchůdce měl teologické vzdělání, Vy též…
Nedovedu si představit sloužit jako kazatel bez vzdělání. Stěží, ne-li vůbec, tak můžete odpovídat na otázky, předávat dědictví víry nebo i nejednu praktickou radu a být přínosem pro druhé. Naše církev dbá na vzdělávání kazatelů, a to na několikeré úrovni. V druhé polovině osmdesátých let jsem absolvoval Teologický seminář CASD, dnes je to Adventistický teologický institut (ATI). Od svých 24 let jsem přijal povolání kazatele a zároveň ještě dokončoval své teologické vzdělání. V době komunistického režimu totiž nebylo tak snadné navyšovat počty duchovních. Ale i tak na dobu mého studia teologie rád vzpomínám.

K víře vás přivedli rodiče? Proč právě adventisté?
Jsem čtvrtou generací věřících této církve. Ač vychováván v křesťanském prostředí, musel jsem si svůj vztah k Bohu a víře vybudovat sám. Opravdovou a neformální víru nelze zdědit. Musíte o ni bojovat a musíte si ji vybojovat. Bylo mi tehdy 16 let, kdy jsem právě tento vnitřní zápas prožil. Totiž zda být, či nebýt věřícím. A mnoho nescházelo, abych se vydal opačnou cestou. Ale nelituji, že jsem zůstal a mohu pokračovat cestou víry svých rodičů. A dnes o to víc rozumím podobně vnitřním zápasům jiných, zejména dospívajících.

Jak dalece myslíte, že víru může ovlivnit rodina?
Určitě a velmi. Rodina ovlivní mnoho, ale ne všechno. A pokud vám nejde jen o formální víru anebo formální náležitost k církvi, dá to námahu. Mnozí tento boj vzdají a následně z křesťanského prostředí víry odcházejí, ale převážná část, vychována v křesťanském zázemí, zůstává. To je statistika prostředí naší církve.

Máte rodinu? Co pro Vás znamená?
Jsem 38 let ženatý, mám manželku Soňu a máme dvě provdané dcery a už jsme také dnes trojnásobný dědeček a babička. Rodinné zázemí považuji za nezbytné, zvláště v kazatelském povolání. Nemůžete-li se opřít o rodinu, nelze také dobře sloužit lidem anebo jen velmi stěží. Když se v prostředí naší církve kazateli manželské zázemí zhroutí, následně ze své služby odchází.

Co poslání kazatele, kromě pravidelných sobotních bohoslužeb, obnáší?
Nejen jednou týdně bohoslužby, ale jsem mezi lidmi i ostatní dny v týdnu. Jsou to zejména osobní návštěvy v rodinách, různá setkání, ale i práce s dětmi a mládeží. A nejsou v tom jen spoluvěřící, ale i lidé „zvenčí“. Prostě jsem zde pro každého, kdo si to přeje a komu mohu být přínosem.

Jaké jsou společné a rozdílné rysy života adventisty a člena většinové společnosti?
S ostatními křesťanskými církvemi sdílíme základní křesťanské hodnoty – víru v Boha a Ježíše Krista, morální principy Desatera, ale i převážnou část liturgické oblasti. A ptáte-li se na odlišnosti? Klademe důraz nejen na pouhou účast na bohoslužbách a obřadech, ale i na porozumění a pochopení víry v praktickém každodenním prožívání. Tak abychom sami věděli, proč vyznáváme a praktikujeme, co praktikujeme a vyznáváme. Pak to jiným představit, ale i zdůvodnit. Bible je pro nás jediným a základním pravidlem života víry, kterým se chceme řídit. Mezi jiným věříme a vyznáváme, že život je darem od Boha, který bychom neměli lehkovážně poškozovat. Proto adventisté nepijí alkohol, nekouří, pochopitelně neužívají drogy a vůbec vyhýbají se všemu zdraví škodlivému. Život křesťana nemá být jen o duchovní oblasti, ale také o vyvážené praktické kvalitě našeho života.

Když jste hovořil o zdravém životním stylu, napadlo mě stravování…
Ano, i toto patří mezi životní praxi Církve adventistů. Tím nejznámějším, co se o nás ví, je vyhýbání se „vepřovému“. A nejsme jediní. Tuto praxi mají židé i muslimové. Ale prosím, adventisté nejsou ani židé, ani muslimové. Přirozeně se asi zeptáte: Proč? A moje odpověď? Z učení Bible jsme přijali, že Bůh je tím, který nejlépe ví, co člověku prospívá. A v Bibli na tuto radu-zásadu několikrát narazíte. A tak to adventisté prostě přijali za součást svého křesťanského životního stylu.

Adventističtí kazatelé mají ještě další zvláštnost, pravidelně střídají sbory. Proč?
Je to oboustranně prospěšné, pro kazatele i daný sbor. Každý kazatel má jiné obdarování a každý sbor své potřeby. Střídáním kazatelů dochází k vyváženému naplňování potřeb sborů a na straně druhé i k profesionálnímu růstu kazatele. Začínající kazatel zůstává na prvním místě asi dva roky (tzv. nástupní praxe). Po přestěhování na jiné místo slouží dobu tří až čtyř let jako neordinovaný kazatel. Až následně, u ordinovaného kazatele s plnou odpovědností, se zpravidla mění jeho místa působnosti v intervalu sedmi až deseti let. Pro mne je nynější prostředí sborů Tišnov a Ivančice asi tou poslední změnou, jelikož odchod do důchodu mám už na dohled. Sbory Tišnov a Ivančice patří mezi ty menší a jsem tomu docela rád, že mohu sloužit právě zde. Mám nyní více času na jednotlivá setkání s lidmi. Předtím jsem býval kazatelem
spíše větších a početnějších sborů.

Odkud pocházíte?
Ze severní Moravy, ale téměř polovinu života jsem prožil na jižní Moravě.

Kde po republice jste sbory vedl?
První dva roky mé kazatelské nástupní praxe jsem prožil v Brně, pak necelých šest let ve svém rodišti Třinci. Následovalo šest let v Blansku a Boskovicích, osm let v Opavě, poté sedm let v Brně a před osmi lety jsem nastoupil do Znojma. Od letošního července říkám, že jsem doma v Tišnově a Ivančicích.

Líbí se Vám v Tišnově?
Líbí. Tišnov je krásné město s krásným okolím a i zdejší lidé jsou milí a laskaví. Potkávám je nejen v prostředí církve, i jinde. Zvláště na mnohých úřadech, kde se občas pohybuji, to musím ocenit.

Jak to mají adventisté s Vánocemi a dalšími svátky, které slavíme?
V našem prostředí nemívaly Vánoce podobný význam jako u ostatních. Dnes, kdy rodiny postrádají čas pro společné sdílení (nás nevyjímaje), je to období, kdy na tom můžeme alespoň něco napravit. Je pravda, že Vánoce čas pro rodinné společenství nedohoní a vztahy nezachrání. Adventisté neprožívají Vánoce jako nějaké náboženské svátky, ale pro nás je to prostor k prožitku a sblížení rodiny, rodin a přátel.  Neignorujeme to, že si lidé v tuto dobu připomínají Ježíšovo narození, ač Vánoce s jeho narozením nesouvisí. Na druhé straně je dobře, že toto období není jen o hodování, ale i o připomenutí důležitého poselství Bible o Ježíšově narození a jeho poslání na zemi. Proto s ostatními také sdílíme vánoční atmosféru k využití pro dobro nás všech.
Velikonoce jsou na tom trochu jinak, jelikož vycházejí právě z Bible, a tak je i vnímáme. Je tím ovlivněna rovněž tematika a praxe sváteční bohoslužby. Co ale nespojujeme s Velikonocemi, jsou tradiční lidové zvyky o Velikonočním pondělí – tedy vajíčka a pomlázka. Možná jen ojediněle to dělají někteří jednotlivci.

Na Vánoce jsem se ptala záměrně, a to v souvislosti se Živým betlémem, který v Tišnově v minulých letech organizovali adventisté. Hodláte v tradici pokračovat?
Určitě. A naopak, jsem rád za tuto příležitost. Je důležité, aby se lidé zaměřili také na jiné hodnoty než ty, které nás provázejí po celý rok. A Vánoce jsou pro to dobrou příležitostí.

Probíhají už nějaké přípravy? Výběr „herců“…
Začínáme se tím intenzivně zabývat. Mám příslib spolupráce i z řad dalších křesťanských církví v Tišnově. Jsem tomu rád, že na to nezůstaneme sami.

Jste v Tišnově krátce. Co byste chtěl, aby se vám tu jako kazateli podařilo?
Mám dvě přání. To první se týká prostředí církve. Udělám vše pro to, aby kdokoli přijde k nám na bohoslužbu v Tišnově (členové církve anebo kdokoli jiný), aby neodešel z žádné s prázdnou, ale vždy duchovně naplněn a nasycen, od těch nejstarších po ty nejmenší. Aby měl vždy důvod, proč se tam vrátit. Když se s lidmi po bohoslužbě loučím, není těžké poznat, zdali lidé zde byli či nebyli zbytečně.
A přání druhé? Nechceme být církví, která má jen své vlastní pískoviště, prostě žít jen sami pro sebe. Chceme se s ostatními lidmi Tišnova a okolí připojit k aktivitám, které dopomáhají lidem ke kvalitě života v tomto krásném městě a jeho neméně půvabném okolí.

Zlata Ptáčková

Vladimír Kaleta. Foto: archiv Vladimíra Kalety