Již od dětství bylo její vášní pěstovat a vázat květiny.…
Příběh jedné cesty, díl I. – Na trhy do Brna
„Měl by sis pospíšit!“ vyprovází statkář synovo spřežení vyjíždějící ze vrat dvora. „Navečer přijde déšť, bolí mě koleno. Ať nedopadneš jako posledně, když se rozvodnila i Odra…“ „Jistě, táto…,“ utrousí přes rameno mladý vozka. To jeho věčné popohánění. Lidí do práce, dobytku na poli, a nejvíc koní na cestě. Však už mu vysloužilo i jméno: nikde mu neřeknou jinak než Pospíšil. Ne, že by nebyl všude první a se vším první hotov. Ale zkušený vozka ví, že ani Pospíšil na dlouhé cestě nic nenadežene. Zabouchnutí vrat už ani neslyší. Obzor se v brzkém rozbřesku barví růžovou, i když ještě vysoko na nebi stojí měsíc a nejjasnější hvězdy. Zítra začíná v Brně výroční trh a to je pro podhorácké statkáře výtečná příležitost proměnit úrodu z polí, chovu, zahrad, dílen i lesa v zásobu zlaťáků na horší časy. A to lépe než v Tišnově. A na nákup toho, co sami nevypěstují. Musí cestou zastavit na klášterním statku v Lomničce. Má na voze zvěřinu z hraběcího, co po něm nadlesní posílá do kláštera. Tam se zastavuje rád, nikdy jej neodbudou s prázdnou. I když koně moc nepožene, před večerem bude v Manicích, kde má u stařenky světničku kdykoliv přichystanou, ať jede do města či z něho.
Možná právě takhle vypadal začátek dne vozky drkotajícího s koňským povozem po štětové stezce ze statku pod Sýkořem k jihu, na Lomnici, Porta coeli, Kuřim a Brno. Do dálav, které měl sice z oken i pastvin jako na dlani, ale čas od času do nich musel sestoupit i sám. Stará kupecká stezka, která spojovala jih Moravy s Polabím, nesloužila jen osamělým statkářům, ale byla z času na čas, a když kraj nesužovaly vojny, živou tepnou, po které proudili lidé i zboží, cenné kovy, drby i důležité zprávy. No když bylo hůř, i ti vojáci.
Podíváme se dnes na současnou podobu jedné z mnoha stezek, které jako nitky a žíly protínaly krajinu Tišnovska a po staletí přinášely i odnášely staré i nové příběhy. Někde už její stopy zcela zmizely. Někde je polní či lesní cestou, kde se místo drkotajících vozů prohánějí cyklisté a traktory. Někde je dodnes živou silniční trasou. Půjdeme po stopách vozků na kupecké stezce z Lomnicka do královského města Brna.
Stibologie – věda o cestách
Výzkum cest a stezek pravěkých, starověkých i mladších se zrodil a jako samostatná historická vědní disciplína – stibologie – definoval až koncem 20. století. O její vznik se zasloužil český vědec Ing. Radan Květ, CSc., a popularitu mezi veřejností jí získal jeho zásluhou vydaný Atlas starých stezek (2011). Do té doby i od té doby se problematice přepravy našich předků a trasování jejich přesunů věnovala řada výzkumných projektů. K renomovaným znalcům problematiky patřili i archeolog a historik prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc., nebo PhDr. Rostislav Vermouzek, historik a geograf z Moravských Knínic. Za všechny pak lze zmínit nejlépe podložený projekt Výzkum historických cest v oblasti severozápadní Moravy a východních Čech (2011–2014) zaštítěném mj. Centrem dopravního výzkumu. Projekt dokonce definoval i metodiku výzkumu historických cest, čímž přiblížil styl zkoumání laické veřejnosti. Pro všechny zvídavé je nejlépe navštívit www.historicke-cesty.cz.
Kde ty cesty jsou
Takovou kupeckou či jinak významnou středověkou trasu si nelze představit jako dnešní D1. Hovoříme-li o Jantarové, Libické, Haberské či jiné stezce, je třeba si ji představit jako celé svazky větších či menších cest, které se krajinou proplétaly, „jak to nejlíp šlo“. Scházely se a zase rozcházely v důležitých městech či osadách, klášterech, při mělkých brodech řek a na mostech, ale kopcovitou krajinou si to každý namířil jinak. Hodně záleželo, zda jel vozka naložený nebo už s prázdnou, jestli byl vlhký podzim nebo suché léto, zda jel koňmo, vůz táhl vůl nebo se putovalo pěšky. Historie donedávna spíše akademicky tvrdila základní pravidlo, že hlavní stezky krajinou sledovaly vodní toky. Tento názor ale výzkumy v terénu vyvrátily, především proto, že středověkou krajinu nelze s naší meliorovanou a ohrázovanými vodními toky upravenou krajinou ztotožňovat ani náhodou. Důležitou geomorfologickou překážku v údolích řek představovaly rovněž úseky úzkých skalnatých soutěsek, které najdeme u každé větší či menší řeky mezi Vysočinou a jihem Moravy, a kudy se rozhodně sedláci či kupci neprodírali. Hlavní linky cest tak vedly v krajině zpravidla po hřebenech, širokými sedly a ve svazích nad zamokřenými údolími sledujíce ponejvíce přirozené vrstevnice.
Starověká R43
Jako předchůdkyně dnešní hlavní tepny č. 43 přicházející do Brna od severu je uváděna i lidově známá Trstěnická stezka. Spojovala Litomyšl s Brnem, a to prý údolím Křetínky a Svitavy. Jestli a nakolik skutečně, to nyní pro nás není důležité. Lidové ústní podání však hovoří o staré kupecké stezce „mezi Svojanovem a Brnem“ u nás, na nejvyšších vršcích Sýkořské hornatiny. Že nejde jen o lidovou legendu, dokládá i historik Vermouzek citací z Akt purkmistrovských, že „r. 1676 si mýtný z Černé Hory stěžoval, že cesta je tam špatná, pocestní se jí vyhýbají a jezdí přes Lomnici…“ Jak je vidět, uživatelé této proslulé stezky volili jednu z větví namísto údolím po horském hřebeni. A dlouhou cestu z Polabí do Brna nebo zpět tak procházeli vysoko nad krajinou Svitavy a Svratky.
Od Sýkoře ke Kuřimi
Navážeme-li na příběh statkářského synka z úvodu, vydáme se na cestu, která je velmi zajímavá – krajinou i reliéfem. Vyrážíme z místa 600 m n. m., s cílem ve středu Brna v nadm. výšce 215 m. A to bezmála 40 km vzdáleném.
Na synalovských Kopaninách je tato středověká stezka v reliéfu snad nejlépe zachovaná. Není se co divit, tvrdé skalní podloží a žádná stavební aktivita ponechaly trasu v téměř původní podobě. Tento úsek znají moderní turisté jako Cimrmanovu stezku a absolvují ji, spíše opačným směrem z Lomnice. Cesta z Kopanin míjí za přírodní památkou starý Douškův kříž stojící poblíž rozcestí jiné cesty na Ochoz. Odtud klesá se stále se zpříkrujícím svahem směrem k Lomnici. Na kraji lesa, kde stezka kříží dnešní silnici na Synalov, je v lesích řada podélných zmolí. Vyhrabala je kopyta koní táhnoucích po cestě od Lomnice vzhůru své náklady. Když už byla zmola moc hluboká, našli si vozkové v sousedství nový úsek, a tak po staletí stezka migrovala svahem a zanechávala za sebou starší zmoliny. Stezku nakonec zpevnilo štětové dláždění (kameny nastojato), které se směrem na Lomnici zachovalo dodnes. Za zmínku stojí, že tato „Stará synalovská“ cesta byla jedinou přístupovou do vesnice až do II. světové války, kdy ji teprve nahradila silnice v nynější trase.
Na okraji Lomnice pod bývalým družstvem u kamenného mostku přes potok značí další rozcestí synalovský kříž, u nějž se připojuje cesta z Ochozi (jde o souběh cest z hradů Pernštejn a Svojanov). I ten mostek se zachoval skrytý kousek vedle nového silničního. Pokud ležel cíl cesty mimo osady a městečka, zpravidla je cesta obcházela. Zejména proto, když se po ní hnal dobytek na trh, aby nepřinesl na náves či náměstí špínu z cesty. Nejinak tomu bylo v Lomnici. Starobylá cesta míjela městečko po vrstevnici na úpatí Kněžhory a někde před kaplí sv. Antonína Paduánského odbočovala od dnešní ulice Dlouhé, na což je upomínkou polní cesta za zahradami. Vozkové se tak vyhýbali dalším údolím potůčků, než se dostali pod lesem na Starou brusenskou cestu, která ústila na náves Brusné u č. 1. Její trasu dodnes značí dva historické kříže.
V reliéfech starší uličky, cest a rozestavení tří největších statků lze usoudit, kudy vcházela a vycházela cesta od Brusné do Řepky a odtud dál. I dnes dobře viditelným ze silnice širokým úvalem na západním úpatí Lysé mířili vozkové přímým směrem z Řepky ke klášternímu statku v Lomničce.
Nyní už byl jihovýchodní směr na Brno otevřený pohodlnými úvaly. Po překonání údolní nivy obou potoků Besénků si to vozka namířil mezi Čimperkem a Hradiskem do nízkého sedla jižně do Železného. Kříž a letitá lípa v sousedství dnešního Vitaru byly milníkem pro další cestu úvalem směrem na Drásov.
Kuřimská křižovatka
Kuřim není na naší trase na Brno žádným novým a moderním městem. Zdejší kostel sv. Magdaleny patří k nejstarším v regionu a sama Kuřim se ve své expozici na zámku v sousedství kostela prezentuje jako Křižovatka cest. A to zcela právem. Nakolik jsme totiž zpochybňovali trasu proslulé Trstěnické stezky, dá se považovat za detailně prokázané, že severojižní obchodní stezka přicházela do Brna právě od Kuřimi, a naopak z Kuřimi
mířila její hlavní trasa na Lipůvku a Černou Horu.
O směru z Tišnova se historik Vermouzek vyjadřuje jako o stezce Žďárské, což neodporuje tomu, že se z tohoto směru k Brnu blížil i náš vozka od Lomnice. Když se totiž svezl úvalem na kraj Drásova k Drásovské studánce, nabídlo se mu pro další cestu několik možností. Dá se předpokládat, že údolní niva potoka Lubě byla spíše bažinatá, takže se tu někde klenul mostek nebo byl přechod zpevněn hatěmi. Takový se zřejmě nacházel u malhostovského mlýna, kam zároveň směřovala i cesta od Všechnovic, tedy z druhého směru z Vysočiny od Unína, Bukovice, Kozárova a Bedřichova. Od mlýna vede přesně k jihu stopa bývalé cesty k tzv. brněnskému kříži. Osamělé místo se starou lípou je památníkem této staré cesty k Brnu.
Možná si to vozka ale namířil přímo kolem drásovského mlýna k trase dnešní staré Tišnovky a ve směru na výrazné Malhostovské kopečky. Dochoval se zde totiž místní název Díly k Brnu. Obě trasy každopádně minuly Zlobici a dorazily ke kříži „Na Křivých“ u Moravských Knínic. I toto osamělé místo v polích bývalo křižovatkou, kudy vedla spojnice do Kuřimi.
Jinačovské lesy
Zkušení místní využívají dodnes k cestě do Brna silnici spojující Kuřim s Bystrcí, čímže se vyhnou hlavnímu tahu. Je to ozvěna starých dob, neboť kdo mířil do Brna tudy, zkrátil si cestu klidnými vesničkami a možná se i vyhnul nějakému tomu mýtu. V Moravských Knínicích dodnes značí výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého rozcestí, jehož pravá cesta vede už jen do polí. Zdánlivě. Je začátkem trasy, kterou se vozka pohodlně přes nedaleké Jinačovice vyloupl v dnes již brněnském Komíně.
Alejí černých ořešáků se dostaneme až k Helánově kříži, jehož postavení ukazuje, že cestu zde vedla v přímém směru přes dnes zorané pole, jak je ostatně i na mapě z 19. století vidět. Na vrcholu sedla někde u dnešní odbočky ke golfovému areálu přešla na druhou stranu dnešní silnici a dosáhla Jinačovic u Pláteníkova kříže. Další stopou v Jinačovicích je pak stará jinačovická lípa. A další směr značí dnes na cyklostezku změněná stará cesta na jih z obce. Tou se ale nenechme zmást. Na kraji lesa se vine zákruta cesty vlevo a kus ji doprovází opět svazek starých hlubokých úvozů – bývalých variant cesty, která se musela vyšvihnout na vyšší vrstevnici. Odtud už vozka pohodlnou cestou krásnými dubovými lesy zvanými Komínské líchy mířil
do 5 km vzdáleného Komína.
K žabovřeské tvrzi
Polovina dnešní cesty už vede odlesněnou rovinou okolo medláneckého letiště. Tady se samozřejmě nabízela možnost sjezdu k medláneckému zámku
a směrem do Králova Pole. Na této křižovatce už ale starý kříž vzal za své. To na komínském katastru značí staré cesty řada zachovaných křížů, i když už jsou samozřejmě novodobé. První je pod výšinou Netopýrky, kde odbočující cesta do Bystrce dodnes nese název Komínská. Začátek zástavby pak značí druhý na horním konci Chaloupek. Tato ulice je nejen charakterem hlubokého úvozu, ale i řady malých domků skutečným reliktem staré tváře Komína a jeho cest.
Při pohledu na komínský kostel sv. Vavřince pocházející již z 13. století neunikne pozorovateli jistá podoba s obdobně starým chrámem sv. Markéty v Moravských Knínicích – oba mají zděný jehlan na vrcholu své věže. Možná inspirace jednoho stavitele druhým. A ještě zajímavější je přímá souvislost této vsi s Tišnovem – Komín patřil k prvním majetkům kláštera Porta coeli při jeho založení. Je evidentní, že tu existovala staletá spojnice klášterních statků se svým mateřským centrem.
Jádro Komína minula cesta za humny. I když prochází panelovým sídlištěm, vine se ulice s příznačným názvem Pastviny v původní trase. Dnešní dětské dopravní hřiště leží na místě zasypaného rybníka, jehož hráz s cestou ještě donedávna připomínal osamělý topol. Na konci ulice nad ulicí Čichnova ale naštěstí zůstal, jako další memento, původní mohutný zděný kříž. To už jsme na dohled od tvrze či dvorce, který po staletí shlížel z jižní rozsochy Kozí hory na Žabovřesky a již nedaleké Brno.
Veverskou nebo Údolní cestou
Pět kilometrů vzdálené centrum Brna se při pohledu ze skal nad ulicí Štursovou skrývá za linií horizontu Kraví hory. Přesto už za posledních sto let srostly tyto dříve vzdálené vesnice a osady do jednolité zástavby. Žabovřesky jsou vsí prastarou, jejich předchůdkyně, ves Manice, se připomíná už v době po Velkomoravské, a když zpustla v 30leté válce, zůstala na ni jen vzpomínka u názvu ulice Maničky.
U Žabovřeského dvorce se cesty opět větvily. Na sever se šlo na Královo Pole, dolů k řece Svratce do Kamenného mlýna. Kdo mířil do Brna – nového i starého – musel se nějak vypořádat s Kraví horou. Buď ji obejít nebo přejít. Pohodlnější cesta zůstala ve stopě dnešní ulice hlavní ulice Veveří, která jak název naznačuje, spojovala město se vzdáleným veverským hradem. Veverská cesta obcházela Kraví horu obloukem. Památkou na starou dobu je v místě tradičně zvaném Tábor zcela unikátně v zástavbě zachovaný starý smírčí kámen. Zázračně unikl zničení i přemístění a dodnes sedí vedle tramvajové zastávky u kina Lucerna.
Z veverské cesty odbočovala na dnešním Konečného náměstí cesta ke klášteru na Starém Brně. Ulice s opět příznačným názvem Úvoz jednoznačně odkazuje na starou úvozovou cestu po úpatí hory až k branám kláštera na Mendlově náměstí. Veverská cesta nakonec ústila do města od SZ, kudy se vcházelo Veselskou branou. Od 15. do 17. století se ovšem významnější Běhounské bráně, kam ústila Trstěnická stezka, říkalo také Tišnovská. Je tedy zřejmé, kudy se náš vozka nakonec do města na trh dostal.
U severozápadního rohu opevnění, u dnešního Červeného kostela, se nacházela vesnice Švábky a v opevnění byla od 18. století ještě Hackelova nebo také Slepá (pro časté uzavření) brána. Sem ústila ulice Údolní, což byla další z cest, které vedly od Žabovřesk, tentokrát přes Kraví horu. V urbanistice moderní městské zástavby přímočarých ulic a pravoúhlých nároží vykazuje stopu staré cesty klikatící se ulice. Takovou je právě Údolní, která přichází k centru údolím z nejnižšího sedla mezi Kraví horou a Urnbergem. Spojení na straně žabovřeské pak představovala dnešní ulice Zeleného, která stoupá do sedla „pod lesem“ od někdejší osady Vinohrádky.
Pokud budete po stopách našich předků putovat a objevíte něco zajímavého, dejte nám vědět.
Vladimír Vecheta
Další článek: Severní kopce
Předchozí článek: Dny evropského dědictví