Mám rád ticho s cvrlikáním ptáčků

Rozhovor s duchovním otcem HA-KAPELY Ladislavem Havlíkem

Když se řekne Ha-kapela, každého průměrně informovaného Tišnováka hned napadne Ladislav Havlík. Tohle hudební seskupení si kdysi vymyslel, jeho členy vychovával doslova od muzikantské kolébky, a dnes – „na stará kolena“ – v něm vedle šéfování navíc ještě hraje na klávesové nástroje. Povídali jsme si spolu ale nejen o Ha-kapele…

K hudbě Tě bezesporu přivedl tvůj táta, který byl známým tišnovským muzikantem, a pokud je mi známo, měl dokonce vlastní kapelu. Zavzpomínej tedy jednak na něho a jednak na svoje hudební začátky.
Táta byl muzikantem tělem i duší. Hrál na ledacos – tenorsaxofon, klarinet, harmoniku, housle… S klarinetem úspěšně vykonal zkoušku na brněnskou konzervatoř a byl přijat. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohl nastoupit, a tak se vyučil zámečníkem. Měl svoji kapelu, které se neřeklo jinak než „Havlíci“. Kromě něj tam ještě hráli jeho bratři a v 17 letech jsem se k nim přidal i já, takže Havlíci tvořili polovinu kapely. Málokdo věděl, že oficiální název byl Metronom. Hráli jsme v širokém okolí Tišnova, ať to byly dožínky, hody, plesy či jiné akce.

Jak vlastně vypadala Tvoje studia a nástup do zaměstnání?
Já jsem šel po základní škole na tišnovské gymnázium. Hře na klavír jsem se ale stále věnoval tak intenzivně, že jsem uvažoval o studiu klavíru na Konzervatoři Brno.
Velký vliv na mne měla paní učitelka Cvrčková. Bylo domluveno, že po maturitě zkusím zkoušky. Jenže tenkrát byl se studiem druhé střední školy problém – studenty s maturitou na konzervatoř nebrali. Proto jsem se rozhodl zkusit přijímací zkoušky ještě před maturitou na gymnáziu. Zadařilo se a já jsem po třech gymnazijních letech šel studovat klavír. Po vojně jsem nastoupil do ZUŠ Oslavany, kde jsem byl dva roky, a od roku 1984 až dodnes jsem učitelem v ZUŠ v Tišnově.

Ty ses ovšem v mládí kromě hudby věnoval i sportu, podobně jako mladší bratr Vlastimil jsi hrál basketbal, dokonce na úrovni dorostenecké ligy. Kdy a proč se v tvém životě rozhodlo ve prospěch hudby?
Sport byl a je má druhá láska. Dokonce jsem ještě po maturitě na brněnské konzervatoři uvažoval, že bych šel studovat na vysokou školu se sportovním zaměřením.
Velice mě ovlivnil vynikající profesor tělesné výchovy pan Nezhoda, který se nabídl, že mě na zkoušky připraví. Sám studoval v Bratislavě a nemohl si sport vynachválit. Ale rodiče zakročili a zůstal jsem ještě dva roky v Brně a školu dokončil absolutoriem pro učitelskou profesi.

Hrál jsi jako aktivní muzikant v nějakých skupinách či orchestrech ještě před vznikem Ha-kapely?
Těch bylo hodně. První kapelou byl vzpomínaný tátův Metronom. Současně jsem ještě hrál v tišnovské skupině Syntheza a po jejím rozpadu v Intermezzu. Pak jsem v roce 1980 odešel na vojnu, kde jsem měl už svoji kapelu s názvem Nona. Mimo jiné jsme vyhráli soutěž zvanou ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) a jako vítězové jsme natáčeli klip v bratislavské televizi. Po vojně to byla brněnská skupina Regent, potom  tišnovský Nova Band – a pak se kruh uzavřel a hrál jsem opět s tátou ve skupině Dolmar.
A teď po postupném odchodu tří hráček na klavír a klávesy se ze mne stal hrající kapelník.

Ha-kapela měla svoji první podobu coby jazzrocková skupina, v níž působili dnešní čtyřicátníci jako Marek Kubát, Marek Stodůlka nebo Adam Havelka. Jak vznikl a vyvíjel se tenhle soubor?
Já jsem vlastně od samých učitelských začátků vyučoval souborovou hru. Existovaly různé formace, které neměly svůj název – byly to prostě školní soubory. Až teprve sestava, která vznikla v roce 1995, dostala konkrétní název Ha-kapela. Byli tam vynikající muzikanti. Svědčí o tom fakt, že v roce 1998 jsme se stali vítězi ústředního kola školní soutěže tanečních a jazzových orchestrů. V roce 2000 jsme se rozešli a začala se psát nová kapitola v podobě Ha-kapelky.

Tehdy sis začal vychovávat (jako Ha-kapelku) mladičké muzikanty, z nichž se posléze vyvinula Ha-kapela dnešní. Co tě vedlo k tomu pěstovat u nich souborové hraní již od tak úzkého věku? Hrálo zde roli to, že šlo víceméně i o vrstevníky Tvých vlastních dětí?
Samozřejmě. Je to stejné jako ve sportu. Pamatuji si, že nás kdysi oslovil syn trenéra Miloše Pokorného, jestli nechceme hrát basketbal. A bylo to. Do  té doby jsem o košíkové nic nevěděl a díky tomu se ze mne stal milovník basketu. Souborová hra nebo kolektivní sport mají v sobě něco úžasného, co jako sólista nezažiješ. Chtěl jsem, aby tyto krásné pocity moje děti prožily.

V repertoáru Ha-kapely vždy byly do jisté míry jazzové skladby, mnohdy – jako například v případě Jakabčicovy Jazzové svity – poměrně náročné. Bylo to tím, že Ty sám máš rád jazz a prosadil sis je, nebo to korespondovalo i se vkusem a zájmy členů kapely?
Já sám mám jazz nesmírně rád… Hlavně bigbandy. Upravuji skladby z bigbandových partitur pro naše obsazení. Bohužel mám jenom (zatím?) sedm  dechových nástrojů oproti třinácti v klasickém bigbandu. Ale co není, může jednou být.

Zbylá část vašeho repertoáru je tradičně žánrově nesmírně široká, od rockových věcí přes pop-jazzové standardy až po francouzské či italské písně. V některých případech se přímo nabízelo hrát je k tanci. Proč jste vlastně nikdy tuto formu hraní nepoužívali?
Vkus členů Ha-kapely je rozdílný. To se taky odráží v našem repertoáru, který je, jak sám říkáš, nesmírně široký. Já se snažím vyhovět každému muzikantovi, který si přinese skladbu, že by ji chtěl hrát nebo zpívat, a pro Ha-kapelu ji upravím. Nechci se stylově vymezovat. Chci, aby muzikanti hráli takovou muziku, která je baví. Je proto pravda, že mnohé skladby jsou přímo určeny k tanci. Ale mnohé zase naopak ne. Ono tancovat na pětidobý, sedmidobý nebo dokonce devítidobý takt by asi nebylo jednoduché. Ale v podstatě se dá tancovat na vše. Kdyby přišla nabídka hrát k tanci, tak proč ne. Měli by ale pořadatelé dopředu vědět, koho si zvou, aby po nás pak nechtěli polku nebo valčík.

Veškerá aranžmá skladeb jsou Tvým dílem. Nemrzí Tě, že se v řadách souboru nenašel nikdo, kdo by Tě v tomto doplnil?
Ono aranžovat pro 13 muzikantů Ha-kapely je dosti náročné. Je to pro mne vlastně tvůrčí proces. Snažím se, aby skladby byly propracované, pestré a posluchačsky vděčné. Nemám rád, když se zahraje krátké téma a pak se na to nekonečně improvizuje. To nemusím. A jestli mne mrzí, že k sobě nemám dalšího aranžéra? Ono to musí hodně bavit a ten dotyčný to musí hodně chtít. Začátky jsou velmi těžké a ne každý to vydrží. Samozřejmě nikoho nenutím.

Navážu na tuto otázku dalším trošku „protivným“ dotazem. Mám v poslední době pocit, že kapela poněkud otrocky přehraje, co jí předepíšeš, a že v ní chybí větší osobní aktivita členů, aby to v souboru opravdu „žilo“. Mýlím se, nebo je tomu tak?
Nevím, kdy jsi nás slyšel naposled. Mně se to slovo „otrocky“ moc nelíbí a nepoužíval bych ho. Lépe je říci „předepsané noty v přesném rytmu“.  Podívej se třeba na můj vzor, B-Side Band. Aranžér, který pro něj upravil skladbu a dal si s tím velkou práci, bude po členech chtít, aby to zahráli naprosto přesně, jak říkáš Ty – „otrocky“. Jinak to nejde. Teď mluvím o muzikantech, hrajících na dechové nástroje. Něco jiného je baskytarista, bubeník, kytarista nebo klavírista. Tam je té volnosti více a záleží jen na nich, jak jí využijí.

Vzpomínám si, jak mne mrzelo, že tátův orchestr TOKS kdysi úplně zanikl a že se v jeho řadách nenašel nikdo, kdo by to těleso udržel nadále při životě. Proto bych Ti přál, aby tomu v případě Ha-kapely bylo jinak, ale je vůbec v orchestru někdo, kdo by měl zájem i schopnosti na Tvou práci potenciálně navázat, až pověsíš kapelnictví na hřebíček?
Dík za přání. Byl bych rád, kdyby na mne někdo navázal a s Ha-kapelou pokračoval. Jsou tady ale dvě roviny. Věřím, že by se určitě někdo našel, kdo by měl schopnosti a zájem kapelu organizačně vést. Trochu skeptický jsem ovšem právě v tom, kdo by byl schopen dělat aranže. I kdyby se někdo našel, byl by ochoten věnovat tomu spoustu času? Domnívám se, že takový blázen, workoholik jako jsem já, se bude těžko hledat. Jenom pro ilustraci: Propracovaná aranž pro třináctičlennou Ha-kapelu mi zabere přibližně šedesát hodin práce. Takových skladeb upravím za rok asi deset. Samozřejmě je tu možnost najmout někoho, kdo to umí. Ale je to finančně velmi nákladné.

Kromě Tišnova, kde Vaše koncerty pravidelně navštěvuje velký počet nejen rodinných příslušníků, ale i dalších věrných fanoušků kapely, hráváte pravidelně v brněnském Metro Music Baru. Existují ještě další oblíbené destinace mimo Tišnov?
V Brně hrajeme pravidelně nejen v Metro Music Baru, ale také na vánočních trzích na náměstí Svobody. Občas máme nějaký koncert v Kuřimi. Teď jsme hráli třeba v rámci TyJáTr Festu v Kuřimském Jestřabí. A nesmím zapomenout na koncerty, které jsme měli v Seredi.

Pojďme k Tvým osobním hudebním zájmům. Co vlastně posloucháš ve volném čase nejraději?
Protože neustále se sluchátky na uších poslouchám nové skladby, které mi nabízejí muzikanti, a vybrané pak upravuji pro Ha-kapelu, nemám už ve volném čase potřebu něco poslouchat. Mám rád ticho spojené s cvrlikáním ptáčků. To je relax!

Koho máš rád ze světových i českých pianistů?
Hodně jsem za mlada poslouchal Herbieho Hancocka a Chicka Coreu. Protože jsem se synem Romanem jezdíval na letní jazzovou dílnu do Frýdlantu, kde jsem se seznámil s vynikajícím klavíristou Borisem Urbánkem, je to z českých klavíristů právě on. Samozřejmě nesmím zapomenout na Karla
Růžičku, který tomu tam velel.

Jaký je Tvůj vztah k elektronickým klávesovým nástrojům? Používal jsi někdy třeba Fender piano nebo různé syntezátory? Nebo není nad „živé“ klasické piano?
Přesně tak. Není nad klasické piano. Ale když hráváš po různých akcích, tak ho nemůžeš stěhovat. Musíš dát zavděk lehkým přenosným klávesám. Můj první synťák byl Roland Juno 106, asi poslední elektronický nástroj, který teď používám, je klavír NORD.

Václav Seyfert