Každodenní příběhy dobrovolnice v Tišnově

Všechno začalo, když jsem procházela webovou stránku Evropského sboru solidarity. Oko mi padlo na oznámení o lesní školce na Tišnovsku. Termín přihlášek byl stále aktuální! Klikla jsem na ni a začala psát, proč jsem skvělou kandidátkou.

Říkala jsem si: „Nikdy jsem nebyla v České republice.“ Udělala jsem si průzkum o Tišnově a hned jsem se zamilovala do této myšlenky. Byla jsem spokojená, když mi přišel e-mail, že jsem přijata.

Evropský sbor solidarity (ESC) si klade za cíl vytvořit inkluzivnější společnost, podporovat zranitelné lidi a reagovat na společenské výzvy. Nabízí inspirativní a posilující zkušenost pro všechny, kteří chtějí pomáhat, učit se a rozvíjet. ESC financuje mnoho projektů, lidé si mohou vybrat, kterého programu se zúčastní. Jako dobrovolnice jsem se přihlásila do lesního klubu Kalužníček v Lomničce.

Mí přátelé a spolubydlící pracují v rámci ESC i v dalších školách na Tišnovsku. Dokážete si asi představit, že všichni čelíme kulturním rozdílům a jazyk je první a výraznou bariérou, se kterou se musíme vypořádat. Tady začíná jeden milý příběh. Když jsem jela z Řecka do Tišnova, měla jsem různé myšlenky, snažila jsem se představit si, jak bude vypadat můj život. Byla jsem nadšená, když jsem vystoupila z vlaku, i když jsem pokračovala na  místo, kterému následující měsíce budu říkat domov: krásná krajina, stromy připravené k rozkvětu, kameny dlážděné cesty. „Udělala jsem skvělou volbu,” říkala jsem si. Další dny tuto myšlenku dokazovaly: přátelské tváře, smějící se děti bezstarostně běhající kolem, milé dámy za pulty s masem a sýry! Zpočátku jsem samozřejmě nerozuměla, co lidé říkají, ale po třech lekcích češtiny a dlouhém poslechu českého rádia se mi podařilo říct: „Ahoj, dobrý den, nemluvím moc česky!“

Když jsem šla poprvé do supermarketu, zeptala jsem se anglicky prodavače, kde najdu rajčatovou šťávu. Podíval se na mě s hrůzou v očích, řekl: „No  English.“ A odešel. Kdykoli jsem se někoho ptala, jestli mluví anglicky, vypadal zmateně. Tak jsem si řekla: „Ty jsi ten, kdo je tady na návštěvě, máš se učit jejich jazyk!“ A to dělám. Když jsem šla příště do obchodu, udělala jsem to jinak, řekla jsem: „Nemluvím moc česky.“ A byl to rozdíl. Paní za  přepážkou se na mě usmála a snažila se mi pomoct gesty, trochou mixu češtiny a angličtiny a šlo to! Vyšla jsem z obchodu a měla nakoupeno to, co jsem chtěla. I když jsem vlastně nevěděla, jak o to požádat. Pocit úspěchu se snoubil s pocitem sounáležitosti, jak jednoduchý nákup může způsobit, že se mohu cítit spojena s místními lidmi. Domnívám se, že nešlo o uspokojení z nákupu materiálních věcí. Bylo to o laskavosti a úsilí, které tato paní vynaložila, aby mi pomohla nakoupit. Moje srdce se toho dne naplnilo vděčností a přišly pohnutky naučit se jazyk rychleji než kdy předtím.

Žít v cizí zemi může být těžké, ale mít kolem sebe milou pomáhající komunitu všechno usnadňuje!

Ourania Leivaditi, Laia Torras, Viktorie Šťastná