Napsali jsme před 50 lety – červenec a srpen 1972

Náš dnešní pohled do 50 let starých čísel Našeho Tišnovska je delší, než bývá obvyklé. Během prázdnin 1972 totiž vyšel zpravodaj hned třikrát – vedle dvou běžných se objevilo ještě mimořádné vydání u příležitosti objevu Královy jeskyně. Co bylo ke čtení v klasických číslech?

Provazochodci v Tišnově
„Na tišnovském náměstí se objevil 16. května 1972 vysoký stožár,“ psal ve svém příspěvku Václav Borek, „neklamné znamení toho, že sem opět zavítali po několika letech provazochodci, tentokrát sourozenci Kaiserovi.“ V dalším textu si autor vyprávěl s vedoucím souboru Ladislavem Kaiserem. „… jsou již šestou generací provazochodců – již prapraděd Matěj, narozený 15. 3. 1820, byl provazochodcem, jak je doloženo příslušnými doklady a jeho otec Vilém loutkohercem v Líšťanech u Loun.“ Při debatě přišla řeč samozřejmě i na riziko při podobných vystupováních. „Při stoupání na šikmém laně je třeba dávat opravdu pozor, protože když ujede noha, může se to stát osudným. … Opravdové štěstí měl vedoucí souboru před několika lety ve  Žluticích, kdy spadl z námořního stožáru z výšky 15 metrů, protože však stál u stožáru autobus, Ladislav se pouze zabořil do střechy, a když ,vystoupil’ z autobusu, pokračoval hned nato v programu.“

Tišnovský městský soud v 16. a 17. století
Autorem naučně pojatého článku, tvořícího páteř červencového čísla, byl Ivan Štarha. Věnuje se v něm historii soudního práva, které město Tišnov získalo zřejmě již ve 13. století. „Nejstarší naučení vydaná z Brna do Tišnova jsou zachována již v právní knize brněnské z roku 1355. Je jich zde opsáno šest… Počtem sporů projednávaných před místním soudem bylo městečko Tišnov na jednom z předních míst mezi městy a městečky brněnského právního okruhu. A tento počet se ještě zvyšoval případy, jež Tišnovští zprostředkovali mezi městem Brnem a místními soudy na sever od Tišnova. Obvod tišnovského městského soudu totiž netvořil jen obvod tišnovského panství. Do Tišnova se obracela jako ke svému vrchnímu právu a naučení městečka Doubravník, Kunštát a pravděpodobně i Lysice.“

Pohlednice z Doubravníka
O Doubravníku psal o měsíc později i Josef Ondroušek, tentokrát šlo o pojednání týkající se historie i současnosti nedalekého městyse. „Doubravník je velice stará osada. První zmínky o ní jsou už z roku 1208, kdy olomoucký biskup Robert postoupil Doubravník Štěpánu z Medlova, který zde v následujících letech zakládá panenský klášter augustiniánek. Roku 1423 při svém tažení vypálili klášter husité. Potom klášter živořil, až roku 1543 úplně zanikl.“ Celý odstavec je věnován doubravnickému kostelu, nejvýznačnější památce města. „Existoval již před rokem 1208, nově postaven v gotickém slohu byl dostavěn v roku 1557 a při jeho vnitřní výzdobě bylo v hojné míře použito nedvědického mramoru. V hrobce pod kostelem jsou pochováni majitelé hradu Pernštejna a stavitelé kostela – rod pánů z Pernštejna a také Lichtensteinové.“

Staré tišnovské spolky
Přehled historických tišnovských spolků zpracoval kronikář Jan Hájek. „Jedním z nejstarších spolků v Tišnově byl spolek střelecký, založený již v roce 1838. Sdružoval ,smetánku’ města, včetně místní ,zlaté mládeže’. Hlavní činností členů bylo zastřílet si v letních měsících do ,šajby’ a popít na tzv.  ,šištátě’ v zahradě za Červeným mlýnem při cestě vedoucí k Březině. … Zde se odbývaly veškeré výlety, ať školní či měšťanské, až do let devadesátých a doznívaly ještě několik desítek let i po vystavění sokolovny.“ Následuje informace o tišnovském hospodářském spolku a spolku vojenských vysloužilců. „Spolek veteránů podporoval onemocnělé členy, nemajetným vypravil důstojný pohřeb a v parádě doprovodil nebožtíka s hudbou k hrobu.“

O dalším ve stručnosti
Úvodník červencového čísla byl věnován Automotoklubu. Znovu se psalo o kvalitě televizního signálu, tentokrát z pera Zdeňka Příbramského. Pokračoval seriál Místopis Tišnova, nově byl zahájen Nástin květeny Lomnicka. Svým tělovýchovným koníčkem se v pravidelné rubrice pochlubil Robert Adamec.
V letním kině vystoupily Martha a Tena Elefteriadu se skupinou Tišnováka Aleše Sigmunda. Stálé kino opět zařadilo i filmy z programu kina Ponrepo  – promítali se například Skvělí Ambersonové, druhé dílo legendárního Orsona Wellese. Na „letňáku“ bylo naopak možno zhlédnout westerny Pod kopyty stád, Podzim Cheyennů či Bandolero, hrála se ale i Antonioniho Zvětšenina a velkofilmy jako Cid nebo Waterloo.

Zvláštní číslo
V červenci se v Našem Tišnovsku objevila jen krátká noticka o objevu krápníkových útvarů uvnitř Květnice, ještě během prázdnin bylo ale vydáno  16stránkové zvláštní číslo věnované této mimořádné události. Hned v úvodu vypráví objevitel Jaroslav Bárta, jak k celé příhodě došlo: „V neděli dopoledne jsem chodil po Květnici se svým psem Luxíkem a hledal lišku. V místech severozápadně od ,Kříže’ pes něco našel v noře, vlezl dovnitř a hned to hlásil. Domníval jsem se, že je tam liška. Jelikož bylo už poledne, celou akci jsem přerušil a šel jsem se naobědvat. Odpoledne jsme šli na Květnici znovu. Přidal se k nám můj bratr Antonín a Miroslav Melkes. Pes vlezl znovu do nory a vrhl se na škodnou. Pes Luxík se pojednou vzdálil a škodná (byl to jezevec) prchla do jiného ramene nory. Pes samozřejmě za ní … a štěkot ustal. Až teprve za tři čtvrti hodiny se pes znova ozval. Štěkání se ozývalo odněkud ze spodu – jako by ze studny. Nezbývalo, než zajít znovu domů. Společně s Miroslavem Melkesem jsme vzali baterku, palici a lano a vrátili jsme se na Květnici. Přidal se k nám můj syn Jaroslav a soused Stanislav Čepelka. Podařilo se nám to asi až o půl desáté večer. Uvázali jsme našeho Jaroslava a spustili na laně dolů. Když si posvítil, řekl, že je tam velká díra, hluboká asi 10 metrů. Pak se spustil až k psovi u díry vedoucí někam dolů. Psa vzal a vynesl přes kolmou stěnu propasti, do které spadl jezevec a zabil se. Jaroslav volal, že jsou dole krásné krápníky a chtěl jít dál. Protože však už bylo pozdě večer, musel vylézt ven a šli jsme domů s tím, že to necháme na příští den.“
Zvláštní číslo přineslo i mapku, pojednání o historii dolování na Květnici, materiál o geologu Procházkovi nebo rozhovor s Jaroslavem Bártou mladším. Články byly doplněny fotografiemi J. Himmela a A. Žilíka. Jsou tu i ohlasy z tisku, zahrnující úryvky z článků v okresním týdeníku Směr a v denících Zemědělské noviny, Lidová demokracie nebo Rovnost, která mj. 15. 6. 1972 pod titulkem Druhá Macocha? napsala: „Dá se předpokládat, že podrobný průzkum přinese odhalení nových tajemství, i když současné vědecké bádání se zpočátku omezí především na důkladné zmapování všech prostor. Již nyní se ukazuje, že jde o mimořádný nález.“

Václav Seyfert