Řádění živlů perem kronikářů

Ohňové katastrofy v Tišnově

Před dvěma sty lety, 19. června 1822, postihl město Tišnov velký požár, jemuž padlo za oběť několik městských domů spolu se špitálem, farou a kostelem. Tehdejší farář P. Jan Penninger o tomto požáru napsal do farní kroniky: „Dne 19. 6. na svátek svatých Gervase a Protase, ráno po 10. hodině, vypukl u fary, v domě Ondřeje Vašince hrozný požár, který podporován hroznou vichřicí se rozvinul směrem k faře. Tato v jednom okamžiku celá vzplanula, takže farář musel jen s tím, co měl na sobě, utéci do polí. Tímto hrozným požárem bylo na faře všechno zcela zničeno: jak nábytek faráře a kaplana, tak i šatstvo, hodnotné knihy a také farní archiv obsahující mnoho starých matrik i sbírek zákonů státních a církevních. Tento farní archiv tišnovský farář Jan Penninger, jak pilná včelička, po dlouhou dobu s velkou pílí a námahou vynášel na světlo z různých reliktů a trosek, aby svým nástupcům zanechal všechno v přehledném pořádku. Také vozy, kočáry, stáje a sýpky – vše lehlo popelem, takže farář tímto neštěstím utrpěl dle odhadu státní komise škodu ve výši pět tisíc zlatých. Shořela celá střecha kostela i se zvonem, jehož se používalo při pozdvihování a který se žárem roztavil, křížová cesta, ostatky svatých i stříška, pod níž nedaleko vrcholu visel hodinový zvonek 500 let starý. Tento zvonek spolu s umíráčkem spadl na zem. Rovněž začala z vnitřku hořet i věž. Při tomto požáru lehly popelem domy č. 15, 17 a 18, špitál, tři stodoly a další dva domy nacházející se za kostelem. Škola již začala hořet, ale byla zachráněna od zničení.“

Zpráva o požáru je s dalšími podrobnostmi zaznamenána i ve farní kronice Předklášteří. Farář Jiří Penninger, příbuzný výše uvedeného faráře v Tišnově, uvedl několik dalších podrobností. Nešťastník Ondřej Vašinec, v jehož domě vypukl požár, provozoval v domě pod farou kloboučnické řemeslo, domy nad kostelem, které se staly obětí plamenů, patřily tišnovským měšťanům Růžičkovi, Oderskému, Hloušovi a Strašidlovi.

Tento požár byl, jak se zdá, poslední velkou ohňovou katastrofou v historii našeho města. Podobné katastrofy ale provázely Tišnov po celou dobu jeho existence. Představovaly vždy velkou pohromu, protože v městské zástavbě, kde většina obytných budov byla dřevěná, se požáry mohly díky větru velmi rychle rozšiřovat a zkáza tak byla dokonalá. Většinou k nim docházelo neopatrností místních obyvatel, někdy v důsledku řádění přírodních živlů, často také byly založeny úmyslně v rámci válek a různých konfliktů a s tím spojeného plenění a devastace. Tak tomu bylo i v Tišnově během husitského pustošení města a kláštera Porta coeli v roce 1425 či 1428 a také opakovaně na konci třicetileté války, kdy ve městě řádili Švédové. Nejstarší zmínka o konkrétním požáru je z roku 1546, kdy byl Tišnov zcela zničen a obrácen v popel.

Od druhé poloviny 17. století se zprávy o takových tragédiích objevují v pramenech tišnovské historie častěji. Tak 2. ledna 1665 shořela věž, která tehdy ještě nebyla spojena s kostelem. Z neúmyslného zapálení byl obviněn hodinář Tomáš Zahradník, který měl na věži provádět opravy. Byl sice vsazen do vězení, vinu ale odmítal a snažil se ji shodit na svého učedníka, který však dokázal, že na věži v době vypuknutí ohně vůbec nebyl.

O tři roky později, 27. března 1668, vzplanul oheň na Kukýrně a zachvátil postupně 64 domů, kostel, faru, školu, radnici, šatlavu, pastoušky, panský dům i dvůr Humpolka. Všechno lehlo popelem. K dalšímu velkému požáru došlo 12. října 1702, kdy v důsledku neopatrnosti čeládky v domě Jiřího  Koláčka u radnice shořelo 42 sousedských domů, dva domy obecní, radnice, pivovar a velké množství obilí, takže někteří byli „do velké chudoby uvrženi“.

Již v roce 1707, 8. června, přišla další katastrofa. Pamětní kniha městečka Tišnova o ní píše: „… ráno mezi 8. a 9. hodinou vyšel jest nenadálý oheň skrze neopatrnost Martina Rytíře při vaření mýdla v domě jeho ležícím v Klášterský ulici mezi Franzem Rytířem a panem Joannesem Machotským, ten čas hejtmanem klášterským. Skrz který oheň střecha na kostele s. Václava, vížka se zvoncem (který se rozpustil), fara, škola, rathauz, obecní dům, šatlava a 53 sousedský domy shořily a lidi do velký škody jsou přišli. Bože nebeský, račiž nás od ohně chrániti“.

Charakter města se v následující době měnil, přibývalo kamenných a zděných domů, a tak od druhé poloviny 18. století nebezpečí velkých ohňových katastrof v našem městě postupně pominulo. V současné době se před následky řádění většiny přírodních živlů a lidské neopatrnosti umíme chránit, případně jim čelit. A tak největším nebezpečím pro nové katastrofy našeho světa s daleko hrozivějšími následky, než si jen umíme představit, zůstává zlo, které velký filozof starověku sv. Augustin z Hippa nazývá nedostatkem dobra, v lidských srdcích. Důsledkem pak jsou agrese, války a ničení životů i hodnot. Nezapomínejme na to.

Jan Kos

Velká povodeň 12. července 1922

V Pamětní knize obce Skaličky sepsané mlynářem, starostou a kronikářem Karlem Žandovským v letech 1920–43 začíná prolog události, kterou chceme připomenout, následovně: „Pokud známo, bývaly i v dřívějších letech povodně hodně časté. Roku 1865 stoupla voda ve mlýnici 12 coulů.  Největší ze starší doby známá povodeň byla 4. 7. 1867. Tato urvala mlynáři Václavu Žandovskému celý splav až do základů… Velká povodeň
byla též roku 1877. Všechny však starší známé povodně předčila katastrofa roku 1922.“

Prolog strašné události připravila příroda předem. Jak zapsáno v kronice drásovské, země sužována „strašnými vedry a trvalým suchem (v zimě bez sněhu) byla vyprahlá. Od května nepršelo vůbec, horka veliká, obilí řídké, sena málo.“ Avšak už „dne 11. 6. 1922 o pouti na Stráňově, sotva farář skončil kázání na hřbitově, přihnala se prudká bouře s průtrží mračen, takže voda dole před bránou brala boudy kramářům. Na faře voda pobrala a vtekla do stodoly a pobrala ploty a vtekla na mlat i do sklepa“, zaznamenala kronika Farnosti předklášterské.

„Bylo to ve středu, dne 12. července 1922,“ začíná popis dramatu kronika z Jamného. „Nad severozápadem okresu snesly se toho dne černé, husté mraky. Kraj kolem Lomnice byl jako v černé mlze a v obcích tamních byla průtrž nejhorší,“ pokračuje kronikář z Drásova. „Po úmorně parných dnech za hrozného blýskání spustil se prudký lijavec. Vyprahlá půda nestačila spousty vod pohltiti, voda stékala po polích vše s sebou berouc a ničíc. Aby  naděje na dobrou sklizeň byly zničeny, počaly hustě padati kroupy, mnohdy až velikosti holubího vejce. Nepatrný ručej potoka protékající obcí  Jamným proměnil se v kratičké době v dravou řeku o šířce 10–15 m a výšce 4–5 m… Voda odnášela z lesů dlouhé trámy, klády a štípy, které narážely na ploty zahrad a podemlely zdivo budov při potoku. Silniční mostek v blízkosti školy neodolal tlaku vody a zřítil se. Proudy vody odplavily kůlny, podemlely hospodářské budovy a silnici k Železnému třikrát přervaly…“ zaznamenala kronika jamenská.

„Dle lijáku zde a dle naprosto vyschlé půdy nečekali zdejší lidé žádnou větší vodu,“ zaznamenal mlynář Žandovský. „Náhle však asi za 1/2 hod. po největší bouřce přivalila obrovská voda. Šla rázem. Obrovské 2 m vysoké vlny vyplňovaly potoční koryto a rozlévaly se po okolí. Po několika minutách stoupla voda na 3 m nad normál. V mžiku byly domky 30, 29, 28 a 25 po okna pod vodou, takže neměli naprosto času něco uklidit. Vše hned plavalo v  bahně… U olší až do výše 3 m byla kůra do hola otlučena od plovoucích dřev. Na spodních zahradách sahala voda až do korun stromů.“

„Povodeň vznikla hlavní průtrží mračen nad Kozárovským vrchem,“ vysvětluje jamenský kronikář, „… kolem třetí hodiny odpoledne,“ doplňuje kronika předklášterská. „Brzy valily se spousty vodní krásným údolím žlebským,“ popisuje autentický zážitek žurnalista pobývající v Lomnici. „Kolem 4. hodiny rozezněly se hasičské trubky: ,Žene se velká voda‘… diváci stáli ohromeni v Ulici Pod Starou farou. Silnice celá zatopena, moře špinavých vod se rozlévalo až k protější stráni. Přes 3 m tu voda vystoupila. V tom nese střechu i s trámy, které se opřely o most… tlak stoupá, již se most prohnul a mizí odnášen divokým proudem. Celé smrky 60leté jako stéblo slámy zmítají se ve vlnách… voda nese klady, dříví, stolky, židle, klavír…“ Vybavení  vzala voda z výletní restaurace ve Žlebích, kde se hosté před vodou zachránili na stolech a skříních, jak se dočteme dále v novinovém článku. „… Během 2 hodin Lomnička, dědina o 62 číslech, Šerkovice až na 2 domy, celý níže položený Tišnov byly pod vodou. Velká voda vytrhávala stromy, ničila lesy, zahrady i pole, odnášela hospodářské stroje, nábytek, odplavila krávy, kozy, drůbež i lidi. Voda v Lomničce vystoupila do výše 10 m, v Tišnově do výše 7 m, ale již v 6 hodin voda klesla o 4 m,“ zaznamenali v Lomničce.

„I naše obec část pocítila,“ píše drásovský kronikář. A malhostovský doplňuje: „Z potoku Lubje stala se dravá řeka, která odplavila vše, co jí přišlo v cestu. Voda vylila se z koryta a sahala až k okraji vesnice.“ „Déšť se skutečně jako z konve asi 1 hodinu lil. A asi k páté hodině odp., ještě z deště přivalila se 2 m vysoká, široká vlna potokem Lubje a rozlila se široko údolím od Malhostovic ke Drásovu. Spodní část vesnice zatopena, lidé utíkali na půdy, ve světnicích kalem zanášela vše. Voda sahala až ke Kloudovým č. 27. Venku odnesla dřevo, ba i vrata č. 38 vyvrátila… Pole zatopena, plodiny nánosem pokryty,“ zaznamenali v Drásově.

„Besének rozlil se od Květnice až ke Dřínové a silně poškodil železniční trať u vápenky, takže bylo železniční spojení na hory přerušeno“ uzavírá předklášterská kronika.

„V Lomnici bylo 7 domů silně poškozeno, v Šerkovicích 3, v Lomničce 1 odplaven, 3 poškozeny. Krupobití postihlo nejvíce Sinalov, Lomnici, Strhaře, Rašov a Zhoř. Povodní nejvíce utrpěly obce Lomnice, Šerkovice a Lomnička,“ shrnuje škody kronika z Jamného. „Silnici z Osik do Lomnice voda též silně poškodila a tři pevné mosty odnesla,“ doplňuje kronika z Osik.

Vedle obrovských škod sebrala povodeň šest lidských životů. „V Lubi se utopila 1 osoba,“ uvádí skaličský mlynář. „V Šerkovicích utopil se 1 člověk, v Lomničce 4,“ doplňuje jamenská kronika. Tuto největší tragédii pak uvádí kronika Tišnovské farnosti: „Domek, patřící Josefu Bloudkovi (v Lomničce), byl návalem vod stržen a odplaven. Jeho obyvatelé Josef Bloudek, jeho stejnojmenný syn, dcera Aloisie a vnučka Květoslava Bártová, když hledali útočiště na půdě domku, byli proudem odnešeni a ve vodách utonuli.“ Jejich hrob je dodnes na starém hřbitově v Tišnově.

„… není pamětníka takové pohromy.“

Vladimír Vecheta