Sběratelka darů moře

Sochařka Veronika Richterová o tišnovské výstavě a cestování do tropů

Veronika Richterová je ta, která přeměňuje použité PET lahve na umění, ta, která PET lahvi vzdává poctu. Z petek vytvořila obřího krokodýla, motýly, palmy, květiny či lustry nebo z petek a palet k vyhození sestrojila domek pro uprchlíky na ostrově Lesbos. Nedávno o tobě Petr Volf pro časopis INTRO napsal, že ráda dáváš věcem druhou šanci. Plastovým lahvím například prodlužuješ životnost a určuješ jim nový smysl zde na Zemi. Souhlasíš?

To je vzletně řečeno. Ale ano, pravdou je, že těm, které se mi dostanou pod ruku, zajistím celkem pestrý život, určitě příjemnější a víc vzrušující, než kdyby skončily na skládce, ve spalovně anebo rozšmelcované napadrť. U mě si ale nejdřív musí projít procedurou – zpracovávám je řezákem, nůžkami a horkovzdušnou pistolí, ale zato pak je už jen hýčkám. Opečovávané, oprašované, zabalené v bublinkách je vozím po Čechách i po světě, vystavuju v galeriích, nechám fotografovat. V tuto chvíli právě část z nich směřuje ve velké bedně na italskou riviéru do Sanrema na mou výstavu Bottiglie in Fiore: ARTificial Paradise. Takže stěžovat si nemohou.

Určitě máš i věci, které veřejně tolik známé nejsou, ale jsou pro tebe důležité. Vzpomeneš si na ně?

To, co asi není moc známé, jsou moje naplaveniny, neboli Dary moře. Já jsem bytostná sběračka, sbírám všude, kudy chodím. A tak když se mi poštěstí být u moře, je pro mě největším blahem pomalu se šourat shrbená po břehu a prohlížet si, co moře vyplavilo. Probírám se kamínky, nepohrdnu mušlemi nebo omletým sklem. Ale to, co hledám, jsou kousky něčím zvláštní: plasty, plechovky, zbytky bot, bójek, sítí, kousky dlaždic, cihel, dřeva, vše, co moře svou neúnavnou silou nějak poznamenalo. Doma pak tyhle suvenýry uchovávám v popsaných krabicích od bot. A když přijde ta správná doba, vše vyklopím a míchám destinace i materiály, zkouším, kombinuju a lepím z těch věcí drobné objekty, o kterých jsem vůbec netušila, že by mi někdy mohly přijít na mysl. A protože nejzajímavější kousky jsem si přivezla z tropických destinací, nemohou Dary moře pochopitelně chybět na tišnovské výstavě o tropech.

Zahloubáme se trochu do historie. Třeba první věc, kterou jsi kdy zrecyklovala. Vybavíš si ji?

To by bylo nadlouho, k tomu můžu jen říct, že tyhle sklony mám od dětství. Tehdy to bylo umocněno všeobecnou socialistickou bídou a nedostatkem materiálů pro mé tvoření. Takže se nemůžete divit, že jsem panenkám do domečku vyráběla nábytek z krabiček od sirek, sporák z plechovky od čaje, dřez z lahvičky od šampónu nebo parkety z dřívek od nanuků. No, a to mi tak nějak zůstalo až do teď, jen to provozuju ve větším měřítku. Podívám se na nějaký vyhozený materiál a už mi v hlavě naskakuje, co by se s tím dalo dělat. Je to vášeň a prokletí zároveň. Před pár lety jsem kupříkladu začala dělat hlavy a masky ze starých kabelek a od té doby kdykoli nějakou vyhozenou najdu, už se na mě zdálky kouká očima z přezek, zubí se zipama a já nemám to srdce ji tam nechat.

Kde se vzal tvůj první pet art objekt? Odkdy používáš ve své tvorbě plast?

PET lahve se u nás objevily brzy po revoluci, ale bylo jich jako šafránu, dělala jsem si z nich zprvu různé úložné nádoby, skleničky na víno… První objekt, křišťálový lustr, vznikl v roce 2004 už s jasnou myšlenkou využít ten nádherně průsvitný materiál k vážné sochařské práci. Tehdy si lidi nade mnou spíš ťukali na čelo, pet lahve byly prostě odpad, a ještě se to moc neřešilo. Pro mě ale nápad s PETem znamenal velkou výzvu, touhu pokořit tenhle nevyzkoušený a nevyzpytatelný plast. Jak postupně začalo v sortimentu přibývat barev a tvarů, stala se mi z lahví neodbytná vášeň. A ta mě dosud neopustila navzdory tomu, že „zlaté“ časy, kdy renomovaní výrobci nápojů vyrukovali každé léto s limitovanými sériemi lahví v barvě zlaté, perleťové, stříbrné nebo něžně opalizující růžové, jsou dávno pryč. Kvalita dnešních lahví, díky snahám o snižování kvanta plastu (což je samozřejmě chvályhodné), je už pro mě víc k pláči než k tvorbě. Naštěstí mám ale lahví, coby zodpovědný sběrač, z dřívějších let poměrně monstrózní zásoby. Řekla bych na doživotí.

Co znamená „tropicana“ v názvu tvé výstavy v Galerii Josefa Jambora? Přibliž nám pojetí výstavy.

Je to výstava o mé inspiraci tropy. Jako Středoevropana a suchozemce mě tropické země fascinují čím dál víc, klima, bohatství vegetace, absence ročních období, způsob života, rybolov, bydlení, tradice. Vycházím z toho, co jsem zažila, ale daleko víc je toho, co mi běží hlavou a co bych ještě chtěla poznat.

Název PET TROPICANA 2.0 odkazuje na mou výstavu PET TROPICANA před dvanácti lety, kdy jsem zaplnila svými petovými plastikami zvířat a rostlin celý skleník Fata Morgana v Botanické zahradě v pražské Troji. Pro jezírko uprostřed exotické vegetace jsem tenkrát vytvořila plovoucího krokodýla, který se stal nejen vizuálem, ale i jakýmsi maskotem výstavy a nechybí ani zde v Tišnově. PET TROPICANA 2.0 v roce 2022 je ale jiná, má představit, kam jsem se během let posunula, vedle objektů z pet lahví ukazuju také symbiózu plastu s přírodninami. To je poloha, která mě zajímá už řadu let, asi tak vlastně zrcadlím to, jak plast všudypřítomně prorůstá světem. Na výstavě najdete také můj drobný „úkrok do architektury“ v podobě dvou domků, kterými chci vzdát poctu všem zarputilým kutilům, kteří staví z kdečeho.

Na kterou z cest do tropických oblastí ráda vzpomínáš?

Momentálně nejvíc na tu poslední, na ostrov Guadeloupe. Jde vlastně o dvojostrov ve tvaru motýla v Malých Antilách. Ačkoli tam jsou takové tropy řekněme pro začátečníky, protože ve všem je pohodlí, s fungující infrastrukturou francouzského zámořského území, cesta byla exotičtější, než jsem vůbec doufala. Dlouhé úseky úplně pustého pobřeží, lesnaté hory plné fantastických pralesních rostlin a obřích květů, tropicky ležérní zahrádky kolem domů, pestrobarevné papouščí ryby pod hladinou i v mrazácích supermarketů. A objevila jsem tam i umně spletený palmový přístřešek, který se stal předobrazem mých pokusů s palmovým listím.

Někdo si během cest píše deník, jiný fotografuje nebo sbírá suvenýry. Jak uchopuješ zažitou realitu cest ty?

S deníkem jsem na štíru, většinou začnu v prvních dnech a pak brzy skončím kvůli času, protože se věnuju praktické stránce cesty: kam jet, co vidět, kde spát a podobně. A také spoléhám na to, že podstatné zaznamená Michal. Ale pokud se mi podaří deník psát, mám tam úplně jiné zážitky. Nad některýma fotkama jsem schopna si i po letech přesně vybavit tehdejší situaci a pocity a coby berla paměti pro mě časem jen získávají na ceně… a dá se s nimi dál pracovat. Všude, kde se ocitneme, děláme fotosběry, každý má svá témata. Michal například sbírá fotky kanálových poklopů, já se zas specializuju na toaletní piktogramy. Fotíme ručně dělané cedule, barabizny, hroby, recyklace a spoustu dalšího. Je to vzrušující jako lov, takže cestování si bez focení vůbec nedokážu představit.

Pomáhají ti vytvořené objekty k lepšímu zapamatování si prožitků z cest?

Ne, k tomu právě slouží ty fotky. Věci, které vytvořím ex post, vycházejí z dojmů a zážitků, které mám v hlavě, to je něco vnitřnějšího než fotky. Většinou jsou to nápady, které ke mně přišly cestou, nebo se během ní rozležely. To je právě to velké plus cestování: jakmile člověk opustí každodenní starosti a rutinu, stane se okamžitě ke všemu kolem vnímavější. Obzvlášť první dny cesty, to bývá úplný gejzír vjemů a štěstí z jinakosti.

Čím je pro tebe sběratelova vášeň?

Sběratelova? Já jsem spíš jen nedisciplinovaná sběračka toho, co mě nadchne, inspiruje, co vypadá, že to třeba někdy na něco svého použiju, nebo na tom obdivuju materiál, zpracování. Jsou to věci vesměs bezcenné a já po nich cíleně nepátrám, prostě jen když mi přijdou do cesty. Baví mě, když objevím například plechový vařič, popelník z hutního skla, nádobí z hliníku, tradiční klobouk proti slunci, zajímavou plastovou plácačku na mouchy, kámen, co připomíná kus tlačenky… Systematické sbírání pro vytvoření nějaké hodnotné kolekce je mi cizí, snad s výjimkou naší sbírky světových pet lahví, ale o tu víc pečuje Michal, ten je ten pravý čistokrevný sběratel.

Vystavuješ v jednom městě společně se svým mužem Michalem Cihlářem. Je to pro vás obvyklý typ spolupráce?

Tak tohle jsme ještě nezažili, v jednom městě, v jednom termínu a ve dvou institucích. Udělali jsme už spoustu společných výstav, tu asi největší v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze s názvem Zvěrstvo, tehdy nám bylo pojítkem téma zvířete. Společná témata našich výstav se často točí právě kolem cestování nebo našich knížek, což byla třeba v loňském roce obsáhlá kniha Japonsko v detailech a následná společná výstava v galerii Mona Lisa v Olomouci. Ale daleko víc výstav děláme samostatně, protože naše práce je hodně odlišná.

Čemu bys ráda v příštích letech věnovala svůj čas?

Spíš se zeptej komu! Už jen sobě.

Radka Kaclerová