Rockerovo srdce dnes patří hlavně folklóru

Rockerovo srdce dnes patří hlavně folklóru

Milan Páleš je už čtvrt století hrdým občanem Dolních Louček

Většina Tišnováků zřejmě vůbec netuší, že jedno z nejrenomovanějších hudebních vydavatelství současnosti, label Indies Scope, má své sídlo v Dolních Loučkách. S jeho majitelem Milanem Pálešem se známe z různých koncertů a festivalů, takže v následujícím rozhovoru nebudeme předstírat, že si vykáme. Moje návštěva v jeho rodinném sídle, které – jak se dočtete – má svoji zajímavou historii, se odehrávala mimo jiné i ve znamení piva. Milan Páleš totiž nejen šíří kvalitní hudbu, ale také si pro vlastní potřebu sám vaří kvalitní pivo, dokonce si pro tyto účely pěstuje i svůj chmel. „Tohle je ale ještě mladinka, má to teprve týden,“ upozorňoval mne, když mi naplnil půllitr výživným a chutným mokem, u něhož se více než dobře povídalo.

Milane, ty jsi rodilý Brňák nebo pocházíš odjinud? A jak ses vlastně ocitl v Dolních Loučkách?

Já jsem se narodil na Slovensku, v Bojnici, tam jsme ale žili s maminkou jen necelý rok a pak jsme se přestěhovali do Chudčic. Bydleli jsme u babičky a u dědečka Na hrázi, naproti jsme měli krásnou louku, která je teď už zastavěná. Do Brna jsme přesídlili, když jsem začal chodit do čtvrté třídy. Bydleli jsme nejprve v Žabovřeskách v paneláku, pak jsme to vyměnili za krásné bydlení nad výstavištěm v Brně, ale to já jsem se už oženil a usadil se na sídlišti v Líšni. Z Líšně jsme pak utekli sem. Tato budova je původně továrna Diana, kterou stavěli Němci. Manželčin dědeček měl ve Štěpánovicích fabriku, kde dělal různé nábytkové doplňky, později tu vyráběl Zetor ložiska. Když mu ji po znárodnění sebrali, dostal místo toho tuto dílnu po Němcích a když mu v roce 1956 sebrali i tohle, nedostal už nic. Ohledně štěpánovické fabriky zmizel zápis v pozemkové knize, takže tu se nepodařilo zrestituovat, ale vrátilo se nám tohle stavení. Pozval jsem statika, jestli se to dá přestavět na bydlení a on řekl, že to půjde. Prodali jsme tedy v Brně byt, nastěhovali se zatím sem do zahradní chaty a začali to se zedníkem dávat dohromady. V novém jsme poprvé spali na Vánoce 1997, a protože do Louček jsme se stěhovali 28. června, trvalo to vlastně skoro přesně půl roku.

V jakém období se součástí tvého života stala i hudba?

Maminka chodila zpívat do sboru a v Žabovřeskách mne hned v té 4. třídě zapsala do klavíru, ale tam jsem nevydržel dlouho. Hudebka byla totiž hned vedle bývalého hřiště a zatímco já jsem musel jít do nenáviděné nauky, tak kluci z baráku a ze sousedství tam chodili hrát fotbal, takže já jsem to tehdy spíš víceméně odzíval. Mám ale o devět let starší sestru a ta mne začala brát na Antidiskotéky Jiřího Černého a na různé koncerty do Topasu, takže první věci typu Merta, Lutka a podobně jsem slyšel naživo díky sestře. Byl jsem v té době samozřejmě bigbíťák – můj první singl, který jsem si koupil, byl nějaký otřesný Katapult, za což se dneska stydím, ale v té době holt člověk nakupoval to, co bylo. Z výdělku z brigád na trhání třešní jsem si koupil první cívkový magnetofon B73 a s tím jsem pak chodil na různé akce zapojit se za tu řadu magneťáků Petra Cibulky či Miloše Grubera, takže jsem si pořizoval svoje nahrávky koncertů. V roce 1983 jsem se vrátil z vojny a toho koníčka jsem transformoval do své práce – já jsem vyučený montér akustických zařízení, ale hned v prosinci 1989 jsem dal v práci výpověď a založili jsme s kamarády půjčovnu cédéček.

Plánovali jste hned od počátku, že se postupně stanete vydavatelstvím? Jak se to s půjčovnou vlastně vyvíjelo?

Tehdy nás vůbec nenapadlo, že budeme oficiálním vydavatelstvím. Já jsem sice už před revolucí vyráběl Cibulkovi obaly na kazety, takže jsem vydával vlastně už za bolševika, ale firmu jsme zakládali jako půjčovnu a prodejnu CD na Milady Horákové 25, což je dům, který dnes už neexistuje. Před tím jsme to provozovali u Ruzbeha Oweyssiho v bytě, ale tam to rychle skončilo, protože do jeho prvního patra prostě chodily příliš velké davy lidí. Stížnosti na OPBH pak urychlily naši žádost o poskytnutí vlastních prostor a přemístili jsme se do onoho domu číslo 25.

Do první sbírky jsem vložil i své vlastní disky, celkem jsme měli asi 120 cédéček získaných před tím na různých burzách. Jakmile se otevřely hranice, jezdili jsme každý týden do Rakouska. Ve Vídni byl úžasný obchod Why Not nedaleko Mariahilfer Straße – provozovali to nějací pankáči a my jsme vždycky přijeli a doslova zírali třeba na dvoumetrové plakáty Joy Division. Dovezli jsme jim plzeňské pivo a oni nám celé odpoledne pouštěli různé věci, ze kterých jsme vybírali. Tímto způsobem jsme přivezli do Brna třeba Nirvanu a další alba, která u nás vlastně nikdo neznal. Druhou pobočku jsme brzy otevřeli na Kozí – tam byl obchod a v suterénu jsme to adaptovali na půjčovnu, chvíli jsme byli i na náměstí Svobody v patře nad knihkupectvím. Pobočky jsme měli i v Olomouci a Ostravě, jednou týdně jsem tam jezdil a vyměňovali jsme tam vzájemně půjčovní sortiment.

Co vedlo ke konci vašich půjčoven?

Zhruba v roce 1994 stát zákonem zakázal půjčování CD. My jsme přitom z každé výpůjčky odváděli 9%, ale OSA asi pod tlakem příchozích velkých značek jako EMI nebo Sony prosadila ve sněmovně tenhle zákon, který ale po nějaké době povolil půjčování v knihovnách. My jsme si připadali strašně ukřivdění, že někdo může a někdo nemůže. Tehdy to nikdo nevysvětlil – my jsme měli už asi 3.500 disků a deset tisíc klientů, kteří od nás přešli k méně početným nabídkám do těch knihoven a ty si navíc brzy vynutily, že jim každý vydavatel musí povinně dodat vzorky, aby měly co nabízet. Takže knihovny půjčovaly i námi vydané věci, které jsme jim museli dávat zadarmo, zatímco my jsme půjčovat nesměli. To už jsem si připadal jako pitomec. Vymysleli jsme pak změnu půjčoven na CD bazar, ale tušili jsme, že to bude problematické, proto jsme je převedli na jediného ze spolumajitelů, aby ostatní složky firmy mohly dál fungovat. Policejní zásah na sebe nenechal dlouho čekat: přišli, CD nám sebrali a už nikdy nevrátili – policajti je pak prodávali ve výprodeji a kolega, na něhož to bylo napsáno, byl pravomocně odsouzen: jako trest mu byla cédéčka zabavena a dostal k tomu navíc podmínku. Oni totiž prokázali, že když původně prodané zboží od někoho vykoupím zpátky, že to vlastně není bazar. Pak už do toho nikdo z nás nešel – doba půjčování pomalu končila a začalo streamování.

Co vás vedlo k prvnímu vydavatelskému počinu a jak poté Indies už jako label fungoval?

Jednou za námi přišel Petr Vyšohlíd z Hradce Králové, člen bývalých Pirátů, které jsme znali z Rockfestu. Hrál v nové kapele Meat House Chicago IRA, které měla vyjít deska u ostravské firmy NAR, ale tam to najednou začalo váznout, tak se zeptal nás, jestli jim to nechceme vydat. My jsme řekli: „určitě, jen to dones, ať si to poslechneme“. Nám se to líbilo, byl to takový hardcore s českými texty, které psal výtvarník Milan Langer a kterým kromě něj asi nikdo nerozuměl. Peníze jsme měli z půjčování, Petr přivezl master na pásu a já jsem jsem s tím jel do Loděnice, kde se lisovaly vinylové desky. Tam na mne nastoupil ve vrátnici chlap: „co chceš?“, já říkám „chtěl bych vydat desku“. A on: „S kým ´seš domluvenej?“ Já: „S nikým, jedu se právě domluvit.“ „Tak to pojď sem“ – u něj jsem vyplnil nějaké formuláře a na obchodním oddělení jsem zadal výrobu dvou tisíc kusů vinylů. To byl náš první vydavatelský počin.

Brzy jsme měli včetně Prahy síť obchodů, které naše produkty braly, a pak už se kapely začínaly hlásit samy. Klasická krize přišla po deseti titulech – jsou v nich peníze, návratnost je dlouhá a ne všem společníkům se to líbilo, takže řekli: „jestli chcete vydávat, musí se to udělat jinak.“ V té době vzniklo první odloučení, měli jsme ještě společný label i účetnictví, ale vydávali jsme si víceméně každý svoje. Já jsem měl sublabel Možnosti Indies, ale ten vznikl z jiných důvodů. Možnosti byly původně jen vypalované edice. Byly to většinou debuty neznámých kapel a něco jako testování trhu, bude-li o to zájem. V té edici nevyšlo mnoho titulů, vzpomínám například na skupinu Naše věc, jednu z prvních rapových kapel v Brně. Nemělo to dlouhého trvání, protože obchodníci kvalitě vypalovaných disků příliš nevěřili a nechtěli to. To logo jsem si ale ponechal a objevilo se občas i na lisovaných deskách. On i volný překlad mé současné značky „Scope“ znamená „Možnosti“.

V roce 2007, kdy už jsme dlouho de facto fungovali jako tři různé produkční skupiny, jsme se definitivně oddělili i účetně. Inicioval jsem to já, protože už se mi z Dolních Louček nechtělo jezdit do práce do Brna. Pronajal jsem si tu bývalou třídu ve staré škole a s kolegy jsme si systémem speciálního losování rozdělili dosud vydané umělce, s nimiž jsme spolupracovali.

V tvém případě se ale postupně z rockera vyklubal skrytý folklorista. Jak se to stalo a co tě na lidové hudbě nejvíce fascinuje?

Já bych tu hudbu spíš označil jako world music. Už do společných Indies jsem se snažil prosadit kapely, které se takto daly označit (Koňaboj, Maraca, Tomáš Kočko). Časem jsem se začal zabývat antologiemi ryzí folklórní hudby – zhruba od padesátky mne čistý moravský folklór čím dál více oslovuje a baví. Ty kořeny tam někde jsou a moje srdce je teď zkrátka ve folklóru. Když si chci odpočinout, jedu někam na Horňácké slavnosti a tam poslouchám, s chlapy si zazpívám – asi je to dáno věkem. Ta hudba přežila dvě stě let, samozřejmě se taky mění a vyvíjí, ale není to jen tak samo sebou, v těch textech je prostě nějaká hodnota, jisté moudro, a moravské melodie jsou pro mne úžasné, zkrátka mne to vzalo za srdéčko.

V 90. létech se folklór očistil od systému – i strážnický festival se oprostil od bolševického zneužití lidové hudby k údernickým cílům – do určité míry se přestal hrát a ten původní originál se naopak začal vzpamatovávat, takže místní začali zase dávat dohromady různé spolky, objevily se nové sbory. Po roce 2000 se dokonce už i mladí za to přestali stydět a ke svému folklóru se hlásí. V devadesátkách vycházely hrůzy typu Na moravské svatbě, ale po deseti letech se už ten folklór zase začal dělat poctivě a s láskou, což mne nejvíce zajímá. Přístup muzikantů se od předchozí éry začal lišit – oni si to nastudují, naučí se vše hrát, jak to hrával jejich děda při narozeninách, chodí za starými zpěvačkami nechat si přezpívat staré věci a hrají to pak v té ryzí podobě. Začaly být vidět i etnické rozdíly – Valaši, Dolňáci, Horňáci, Hanáci. Pro mne je dnes uznávaným „majstrem“ horňácký primáš a houslista Martin Hrbáč, taky jsem mu takto pojmenoval desku. Už v roce 1997 jsem vydal album, na němž spolupracuje s Hradišťanem, ale tehdy jsem vůbec netušil, že pro mne bude takovou legendou.

Na jaký svůj vydavatelský počin jsi nejvíce pyšný?

Já jsem se nikdy nepodepsal pod něco, za čím bych si nestál. Nač jsem ale nejpyšnější? Vezmu to trošku zeširoka. K antologii moravského lidového folklóru mne přivedly naše účasti na veletrzích – jezdíme na Womex, který je o world music z celého světa, a z Moravy tam nikdy nikdo nebyl. Říkal jsem si, že to není možné a musíme tomu nějak pomoci tím, že sem dovezeme nějaký sampler nahrávek moravského folklóru. Protože se nepovažuju za folklóristu, oslovil jsem Helenu Bretfeldovou, a ta mi pak volala, že pokud to má zahrnovat všechny regiony, je jako sampler jedno CD málo, musí to být minimálně dvojCD. Nakonec to dopadlo tak, že ona si to rozdělila do čtyř regionů – Dolňácko 1, Dolňácko 2, Horňácko a Valašsko – a postupně vyšly čtyři samplery. Sama vybrala všechny písničky, napsala k tomu sleevenote, pěkně to okomentovala a my jsme s tím vyrazili na Womex. Nestalo se, co jsme očekávali, protože jde o komerční veletrh a moravský folklór jsme na něm prostě neprotlačili.

Účel tedy tenhle sampler nesplnil, ale vznikla zajímavá edice, která se posléze dostala do fáze, kdy po dvou letech vyšel 5. díl s vánočními věcmi, které se na první desky nevešly, po dalších dvou letech vyšly speciální svatební písně a pak ještě verbířské. Měli jsme tedy 7 dílů a já jsem si říkal, že je třeba tu edici nějak definitivně uzavřít a vymyslel jsem si – a na to jsem právě nejvíce pyšný, na tu „osmičku“ – desku, která je věnovaná smrti. Sám jsem si na ni vybral všechny písničky, domluvil jsem si kapely, většina písní je nově natočených – prostě jsem si s tím produkčně pohrál. Jezdil jsem nahrávat sbory do Hrubé Vrbky, chlapi v přísálí hospody mi přezpívávali věci, které si zpívají, když jsou na pohřbech, prostě funebrácké věci. Deska dostala jméno Smrti, milá smrti podle písničky, kterou kdysi nahrál Hradišťan s Redlem, ale tu se mi tam v té původní verzi nepodařilo nahrát, mám tam jen na stejnou melodii jinou píseň. Moc jsem chtěl, aby mi Martin Hrbáč nazpíval Chvała Bohu, že sem sa narodił – to je moje nejoblíbenější moravská píseň, která – jak se ukazuje – asi nebude tak úplně moravská a pochází z nějakého maďarského pomezí. Ale tak to ve folklóru je, když se budeš pídit, tak se dostaneš i k takovýmto zjištěním. Mám tam natočenu i „hymnu sebevrahů“, kterou kdysi zpíval i Gott a jejíž autor se po natočení opravdu sám zabil. Jmenuje se to Smutná neděle. Tak na tohle jsem celkově hrdý, věnoval jsem tomu strašně moc hodin. Kdybych takhle měl dělat všechny desky, vydám jich maximálně pět za rok.

Vrátím se k výroku, žes nikdy nevydal něco, za čím by sis nestál. Pamatuji si, jak jsi svého času odmítl album Lešť jinak velmi oceňované skupiny Ladě, které jsi navíc před tím vydal dvě alba. Co ti konkrétně na té desce vadilo?

Nešlo zdaleka jen o Ladě, takových případů bylo  víc. Na desce Lešť mně vadily texty, které pro mne byly příliš vulgární, nihilistické a depresivní. Tu desku jsem slyšel mockrát, řešil jsem to strašně dlouho a pořád jsem tam hledal něco, oč se budu moci opřít, abych sám sobě vydání alba vnitřně zdůvodnil. Zpěvák a textař Michael Kubesa je prostě takový, on to tak cítí, ale tady mi ty deprese přišly místy úplně zbytečné, on tam Michael prakticky neustále všem nadává. A já jsem nikdy nikomu neřekl: „chlapi, tohle dejte pryč nebo změňte tenhle text a já vám to pak vydám“, takže jsem to odmítl jako celek. Když jsem je ale odmítal, už jsem se předem jistil, jestli by do vydání toho alba nešel bývalý kolega Jaromír Kratochvíl, aby to pak nebylo na mně, že jsem vydání desky pohřbil. A Jaromír hned řekl „ano“, aniž by to před tím vůbec slyšel. Dopadlo to ale tak, že deska se moc neprodávala a kapela na nějaký čas úplně přestala hrát. Ten stav kapely, který se projevil na té desce, se pak odrazil i na tom jejich několikaletém nehraní.

Máš nějaký svůj vydavatelský sen, byť zcela nereálný – třeba vydat Toma Waitse?

Tom Waits je opravdu můj oblíbenec. A používám to tvrzení s chutí, protože vím, že se to nikdy nestane – ano, rád bych vydal Toma Waitse. Ale zůstanu při zemi a řeknu, že bych rád vydal Vladimíra Mišíka. Do tohoto snu mně teď ale poněkud rovnýma nohama skočili Pražáci z Animal Music albem Noční obraz. Já jsem před časem dělal jen Mišíkův tribute Bazarem proměn. Paradoxně mne předběhl i Jaromír Kratochvíl, který Mišíkovi vydal hezký živák s Radimem Hladíkem. Do toho bych byl určitě šel. Mám k dispozici krásný koncert, kde hrají jen dva s Honzou Hrubým, ten by taky stál za vydání. Jinak si ale sny plním průběžně. Chodil jsem třeba rád na Priessnitz a s Jaromírem Švejdíkem jsem pak dělal i jeho další skupinu Bombers nebo teď Letní kapelu, což je strašně pohodová deska s kamarády, s nimiž si napřed hrál jen u ohně.

Co bys rád vzkázal čtenářům v Tišnově?

Chtěl bych apelovat nejen na tišnovskou či dolnoloučskou veřejnost, aby lidé chodili na kulturní akce, aby navštěvovali koncerty, protože pokud tomu tak nebude, umělci nebudou hrát, my nebudeme vydávat desky a celý kulturní svět zničí pandemie nebo šílená válka nějakého magora z Ruska.

Václav Seyfert

Další článek: