Kalendárium červnových událostí

1. 6. 1707
POPRAVA PEKELNÍKŮ NA ŠIBENIČNÍM VRCHU
Na počátku 18. století řádila v Tišnově nebezpečná lupičská banda, z jejíchž členů se stali dokonce zabijáci. Po drobných krádežích se delikventi, jimž se říkalo Pekelníci, odhodlali 22. 11. 1705 k dvojnásobnému mordu na Kukýrně a zhruba o rok později, 28. 12. 1706, k podobnému zločinu v Rohozci. V Tišnově byla obětí vdova Dorota Sokolová a její dcera Uršula (Voršila), na druhý zločin doplatila životem žena šenkýře Jíry Krabky. Vždy šlo o loupežné vraždy – pachatelé si oběti předem vyhlédli a v nočních hodinách na ně zaútočili. Násilím z nich vymámili informace, kde ukrývají majetek, a po provedení hrůzných činů zapálili stavení, aby zahladili stopy.

Počátkem roku 1707 se podařilo aktéry konečně dopadnout. Byli jimi Franta Grünwald alias Pekelník a Jirka Klih řečený Bůřka, kterým býval k ruce pomocník označovaný v protokolech jako Franc Filků. O něm nejsou další zprávy, nicméně zřejmě se dočkal mnohaletého nebo dokonce doživotního žaláře. Po 126 dnech vyšetřování rozhodl o osudu mordýřů pražský apelační soud, tito zatím trávili své poslední dny v tišnovském vězení, umístěném ve sklepení starého radního domu.

Přípravy k provedení exekuce se ujali tišnovští tesaři, kováři a koláři, kteří připravili místo vedle šibenice na holém návrší kopce Klucanina podle požadavků popravčího mistra Matěje Salingera z Brna. Ten dokonce poslední dva dny na práce osobně dohlížel. Kolik se popravy zúčastnilo diváků, se nikde neuvádí, nicméně lze předpokládat, že událost přilákala mnoho zvědavců ze širokého okolí. Protože činy odsouzených byly shledány obzvláště ohavnými, byl i trest patřičně zpřísněn, takže zdaleka nešlo jen o samotnou popravu. Po vyvedení z arestu byli oba vrahouni nejprve smýkáni za koněm a konečnému aktu pak předcházely ještě kruté výkony provedené na jejich tělech. Ta byla na závěr vysoko vyzdvižena, aby si ostatní pobudové nechali zajít chuť na podobné činy a už zdálky viděli, co by je mohlo potkat. Podle určitých svědectví byla šibenice vidět až z Předklášteří.

Výslechy, které pravděpodobně prováděl tišnovský rychtář Kašpar Šudler, byly zapsány a jsou k nalezení společně s rozsudkem v nejstarší tišnovské pamětní knize, dokonce i s rozepsanými náklady na věznění a popravu. Například jídlo a pití vězňů od polapení až do exekuce stálo 12 zlatých a 36 krejcarů, na 48 krejcarů přišly svíčky, jimiž byla osvětlována šatlava. Mistr popravčí vyinkasoval 100 zlatých.

12. 6. 1943
SPRÁVU NAD TIŠNOVEM PŘEVZAL VLÁDNÍ KOMISAŘ ERICH BINAR
23. 5. 1942 – čtyři dny před atentátem, jemuž pak podlehl – vydal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nařízení „o výkonu správy z pověření říše“ (Reichsauftragsverwaltung, ve zkratce RAV), což znamenalo převzetí dozoru nad zemskými a okresními úřady německými úředníky. Tento akt souvisel s již probíhajícím rušením zastupitelstev, která byla nahrazována německými vládními komisaři. Dělo se tak postupně, až se celý proces završil vládním nařízením č. 51/1944 Sb. o úřednické správě obcí. Podle tohoto nařízení vykonávali pravomoc dosavadních orgánů obcí za výhradní odpovědnosti úředničtí vedoucí (týkalo se to všech obcí s více než 3 000 obyvateli), kteří měli veškeré pravomoci starostů.

Tišnov odolával tomuto procesu omezování správy dlouho, až do 3. 6. 1943 byl prvním mužem města řádně zvolený starosta Antonín Mouka. Onoho dne bylo rozhodnutím č. 44.698-I/4b úřadujícího moravskoslezského zemského prezidenta Karla Schwabeho rozpuštěno městské zastupitelstvo v Tišnově a o devět dní později převzal správu nad městem vládní komisař Erich Binar, který původně paradoxně působil jako účetní v Moukově firmě.

Binar se do Tišnova přistěhoval v roce 1934 z Olomouce a již ve 30. letech byl agentem německé zpravodajské služby. O jeho spojení s nacistickým Německem svědčí i fakt, že po příchodu okupantů byl v tišnovském okrese jmenován stranickým vedoucím NSDAP. Od počátku okupace se stal aktivním přisluhovačem nového režimu. Hned po vyhlášení protektorátu začal spolupracovat s brněnskou úřadovnou gestapa. Jeho přičiněním bylo zatčeno několik československých legionářů či odbojářů. Některé nechal zatknout jen proto, že včas neuvolnili cestu pochodujícímu oddílu brněnské Hitlerjugend. V rámci akce Sokol, při níž gestapo pozatýkalo celé vedení Pernštejnské župy, poskytoval Binar informace, u koho a jaké písemnosti mají při domovních prohlídkách hledat. V době působení ve funkci vládního komisaře měl na starosti mimo jiné i zabavený majetek tišnovských Židů, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech v Polsku. Přesto se Binar po válce necítil být vinen. V létě 1945 vypracovali poválečný předseda místního národního výboru Alois Kubáček společně s dr. Janem Ramplem a dr. Karlem Krejčím na Binara obžalobu, ten byl americkou vojenskou správou v Německu vydán brněnskému Městskému lidovému soudu a následně odsouzen na doživotí. Jeho trest byl později snížen na 20 let; v roce 1956 bylo nakonec vyhověno jeho žádosti o prominutí zbytku trestu a Binar se vrátil do Německa k rodině.

Václav Seyfert