Region Tišnovsko

Kraj od Pernštejna k Veveří

Tišnovsko. Pojem, který budí různé konotace a myšlenkové vazby. Pro nás, kteří jsme svou životní pouť začínali jako obyvatelé Brna, bylo Tišnovsko synonymem výletu a přírody, která toto město a region reprezentovala v kontrastu k šedivé průmyslové tváři Brněnska. Ale rodilý Tišnovák, jakým je astrofyzik František Fárník, ukazuje, že „Tišnovsko je široký pojem“, a jak doplňuje, „a pro každého jinak široký. Je Tišnovsko na jedné straně ohraničeno Štěpánovicemi, anebo až Nedvědicí? Na druhé straně končí Tišnovsko v Lomničce, anebo až v Lomnici? Moje vzpomínky zasahují až po Trenkovu rokli, anebo na celé údolí Svratky…“. Což je stanovisko, které výmluvně hovoří u obyvatele Tišnova o vnímání své domoviny jako širšího prostoru, než tvoří jen rámec hranic města. Proto jsme se rozhodli podívat se na vývoj i nynější vnímání tišnovského regionu a postavení města Tišnova v něm.

Region? Úhel pohledu
Pojem region není v našich podmínkách legislativně ukotven, jak je tomu v některých státech. V obecné mluvě ho tak používáme my i řada subjektů v duchu anglického pojetí tohoto termínu jako jakoukoliv oblast v obecném smyslu. Pro nedostatek jednoduchého legislativně-právního pojmenování se však tohoto termínu začíná zmocňovat i veřejná správa a samospráva a užívat ho pro pojmenování správních území obcí s rozšířenou působností. Jde tak o hledání alternativy k odlišení od zavedených pojmů „okres“ a „kraj“. Zejména pojem okres, existující dosud jako územní statická jednotka vymezená v rozsazích z doby správní reformy v roce 1960, je pro řadu měst spojen s tehdejší „křivdou“ odebrání okresního statusu. Dnes města znovu povýšená v roce 2003 do role obcí s rozšířenou působností tak vyjadřují svůj komplex a rivalitu vůči bývalým „nadřízeným“ okresním městům.
Úřednicko-politické pojetí regionů bohužel v řadě případů válcuje ducha vnímání regionu jako prostoru, kde vládne jiná než shora nařízená sounáležitost a soudržnost. To je pak důvodem nedorozumění, na kterém se rozcházejí aktivity zdola a správní pojetí území, kde mají své místo pevné hranice. Aniž by přitom ovšem bylo nutné určovat, které pojetí je to „správné“.

Tišnovsko na historických mapách
Tišnov a jeho okolí, tedy Tišnovsko, není žádným novotvarem, ale jako region a správní jednotka má za sebou již hezkou řádku let existence. I když se jeho tvář dle vládnoucích elit měnila, nebo byla dokonce po jisté období zcela popřena.
Vývoj tišnovského regionu nám velmi dobře a názorně prezentují historické mapy, resp. jejich rekonstrukční podoby převedené do správních map současnosti. Názorný díl práce odvedl PhDr. Jiří Doležel z Archeologického ústavu Akademie věd ČR, jehož mapy vyšly v Historickém atlase měst České republiky, svazek č. 15 týkající se města Tišnov a regionu Tišnovska.

Tišnovsko feudální
Na počátku vývoje regionu Tišnovska a vzrůstu významu Tišnova jako jeho centra stojí královské zájmy. Jsme ve 13. století a při založení opatství Porta coeli vzniká zcela nové klášterní panství. To je obdařeno statky a vesnicemi, které tvoří základ jeho ekonomické samostatnosti a zároveň se stávají jádrem správního regionu svázaného, zejména v případě některých sousedních vsí, prakticky nepřetržitě dalších více jak 700 let. Jádrem prvotního Tišnovska je vedle městečka Tišnova a okolí kláštera (dnes Předklášteří) svazek obcí Lomnička, Jamné, Rohozec, Březina, Hradčany,  Drásov a Všechovice, Šerkovice, Bukovice, Zhoř, Železná(é)…

Dnešní katastrální pojetí obcí samozřejmě neodráží poměry dané před staletími, kdy i jednotlivé obce vlastnilo třeba hned několik majitelů, ať šlo o místní zemany, svobodné pány, královské many nebo církevní subjekty. Majetky také nelze chápat jako státečky s hranicemi mezi sebou, často se proplétaly, a tak hovořit tehdy o regionu jako nějakém souvislém území s jedním pánem (a majitelem), moc nelze. Do klášterního panství tehdy  patřily i obce vzdálené – Svatoslav, Komín nebo Veverské Knínice, Běleč, část Ochozu nebo Brumova, ale i řada míst po celé jižní a západní Moravě. O dnešní region se naopak klášter dělil zejména s rody mocných Pernštejnů, pánů z Lomnice nebo i zájmy královského města Brna.

Zcela jiné pojetí regionu se ale vyvíjelo v rámci církevní správy. Ačkoliv byli duchovní závislí ekonomicky na svých patronech – světské šlechtě, organizace duchovenské péče fungovala vůči panské správě paralelně a nezávisle byla řízena ze strany biskupství. Území diecéze tak bylo členěno jinak, trochu v pojetí dnešní plošné správy území napříč majetkovými poměry. V tomto ohledu hrál ovšem Tišnov po staletí daleko významnější roli. Diecéze, tehdy olomoucká, byla členěna na arcijáhenství a ty na děkanáty. Děkanát zahrnující obce a farnosti v povodí Svratky přibližně od Jimramova až k hradu Veveří byl ve 14. století označován jako Tišnovský, jak píše Jiří Doležel ve své části pojednání tišnovské historie v knize Tišnov. Pro dobu bylo ovšem „charakteristické, že role děkana nebyla vázána na sídlo děkanátu, když ji vykonával např. r. 1395 farář v Bystřici nad Pernštejnem“,
jak doplňuje Jan Kos v historii 800 let farnosti sv. Václava v Tišnově. Nicméně to svědčí o centrálním významu Tišnova pro širší kraj na horní a střední Svratce už od středověku.

„Základ svobodného státu jest obec svobodná.“
Samotné moderní pojetí Tišnovska, a to jako správního regionu, se zrodilo, přes stupně josefinských reforem, v polovině 19. století. Spouštěcím mechanismem byla revoluce v roce 1848 a následné reformy císaře Františka Josefa II. Jako císařský patent č. 170/1849 ř. z. byl vyhlášen Prozatímní zákon obecní, který jako první právně vymezoval samosprávu, a přes svou „prozatímnost“ už zůstal v platnosti. To představovalo konec tzv. vrchnostenské správy a vznik samostatných obcí a politických a soudních okresů. Příslušnost obcí ke krajům, okresům a soudům byla dořešena  nařízeními z roku 1854. V 50. letech 19. století se tak zrodil Okres tišnovský.

100 let Velkého Tišnovska
Základem pro dnešní debaty, co je a není Tišnovsko, resp. které obce a které části Tišnovsko tvoří a které už nikoliv, leží ve správních změnách a vývoji
tišnovského okresu. Ten prodělal v různých fázích řadu územních změn, a tak se pojetí Tišnovska liší, hovoří-li o něm historik znalý rozsahu okresu z počátku 20. století, pamětník uspořádání 50. let nebo čtyřicátník, který pamatuje dobu, kdy Tišnov žádný správní význam neměl.

Populární Mapa okresu Tišnovského z roku 1933, která nechybí v žádné historické publikaci, odráží rámcový stav Tišnovska v největším územním rozsahu. Stav, který trval s malou válečnou přetržkou od roku 1850 do roku 1949 skoro sto let a zahrnoval pod správu okresního hejtmanství v Tišnově s různými změnami plus mínus téměř 100 obcí a osad. Kromě někdejšího jádra tišnovského panství, a oproti dnešní správní verzi Tišnovska, to byla především Kuřim a okolní obce, např. Veverská Bítýška i s hradem Veveří, nebo Lipůvka. Do správy spadala i dnešní část Brna – Ivanovice. Některé  obce byly připojeny ještě později. Naopak oscilace probíhaly na straně „osovského panství“, kde obce měnily příslušnost k okresu meziříčskému (anebo zase zpět).

Když Tišnovsko zmizelo z mapy
Nové poměry vládnoucí zemi od roku 1948 začaly dosavadní regionální rozložení měnit. Snad podle hesla „rozděl a panuj“ vládní nařízení č. 3/1949 Sb., o územní organisaci okresů „přizpůsobilo“ okresní hranice novým krajům, a rozdrobilo okresy na menší celky. Tišnovsko bylo zredukováno na cca 62 obcí. Kuřimsko odešlo k novému okresu Brno, Nedvědicko k Bystřici.
Ranou pod pás tišnovské regionální hrdosti byl pak zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb., který s účinností od 11. dubna 1960 zrušil tišnovský okres a rozdělil jeho region mezi okresy Brno-venkov, Blansko a Žďár zhruba na třetiny. Tišnov se stal ze správního hlediska bezvýznamným městem na brněnské periferii.

Region obnoven…
Tišnovsko jako správní region vstalo z mrtvých v roce 2003. Zákonem 314/2002 Sb., o stanovení obcí s rozšířenou působností (ORP), a vyhláškou Ministerstva vnitra 388/2002 Sb., o jejich správním obvodu, se zrodilo malé ORP Tišnov. Malé proto, že zahrnovalo pouze 22 obcí. Stále šlo jen o jakýsi apendix okolí Brna. Tuto podobu tišnovského regionu poznamenalo především zřízení ORP Kuřim, které sice zahrnulo jen deset obcí, ale potvrdilo odloučení Kuřimi z roku 1949 od sounáležitosti s Tišnovskem. Dnes už tak nikdo ani všeobecně nezařadí Moravské Knínice nebo Veverskou Bítýšku k obcím Tišnovska.

Poněkud odlišně svou pozici na geopolitické mapě ale zavnímaly obce žďárského okresu. Ty se nejprve díky novému krajskému zřízení k 1. 1. 2000 ocitly v Kraji Vysočina s centrem v Jihlavě a v rámci zřízení ORP připadly pod Bystřici nad Pernštejnem a Velké Meziříčí. To byla pro obyvatele obcí v celé své historii vázané na Brno (uspořádání od roku 1949 řadilo Bystřicko i Bítešsko do Brněnského kraje, i následný okres Žďár byl částí Jihomoravského kraje) káva už příliš silná. Proto široká koalice obcí ze strany Velké Bíteše a Bystřice nad Pernštejnem vytrvale prosazovala požadavek na sounáležitost s takovým územím, kam mají přirozený spád. „Přirozená a bezprostřední spádovost k Tišnovu“ byla nejsilnějším argumentem a také akceptovaným důvodem, jak potvrzuje za jiné i starostka Vratislávky paní Miloslava Jeřábková. Z původního zájmu přes 60 obcí nakonec ale přešlo na základě zákona 387/2004 Sb., o změnách hranic krajů, k 1. 1. 2005 k Tišnovsku 25 obcí.

Poslední kamínek zapadl do mozaiky Tišnovska k 1. 1. 2007, kdy bylo přeřazeno z blanenského do okresu Brno-venkov 14 obcí. Šlo o celé Lomnicko a obce nad pravým břehem Lubě – Bukovici, Rohozec, Unín a Hluboké Dvory. „Rozhodnutí nebylo na obci, tenkrát se jednalo o změny ‚nařízené‘ shora,“ píše mi pan Tomáš Urban, starosta Hlubokých Dvorů, vzpomínku pamětníků zastupitelů. „U nás se to chápalo jako náprava stavu,“ komentuje místní názory v Bukovici paní starostka Simona Vaněčková, „spádově občané vše vyřizovali (lékaře, školy) v Tišnově jako přirozeném centru, tak aby zde mohli mít i ostatní agendu.“ „Kromě toho tak došlo k ‚návratu‘ naší obce na Tišnovsko, kam jsme historicky vždy patřili,“ doplňuje pan starosta Urban.

Rokem 2007 se tak Tišnovsko vrátilo ve značné míře do své regionální podoby před rokem 1960, i když se jeho správní rozsah v případě některých obcí opět liší od starší podoby.

Tzv. hraniční obce
Zajímavou sondou do podoby regionu je oscilace jeho hranic v případech některých obcí, které v minulosti k regionu patřily a nyní již ne, či naopak.  Zpravidla jde o obce hraniční, na které působí síly ne nepodobné gravitaci směrem k sousedním správním centrům.

Příkladem může být Kozárov, jehož katastr tvoří v SV linii hranice jakýsi výkus. Jak vzpomíná dlouholetý člen zastupitelstva František Sedláček: „Samotná obec Kozárov patřila do roku 1960 pod okres Tišnov a také soudní okres Tišnov. V roce 1960 po zrušení těchto okresů obec spadla pod soudní okres Boskovice, zrušením soudních okresů nakonec pod okres Blansko. To se týkalo i všech okolních obcí Lomnicka. V roce 1980 byla agenda Kozárova předána do střediskové obce Lysic… Při změně v roce 2007 bylo víceméně nařízeno z vyšších míst, kam kdo bude patřit. Kozárov se ale mohl rozhodnout, pokud se týká zdravotního střediska, a bylo mu vyhověno, proto je dodnes částí okresu Blansko. Ale i co pamatuji, tak lidé inklinovali k Lysicím vždy více.“

Opačná historie se týká Níhova a Borovníku. V historických souvislostech ležely tyto obce vždy mimo rámec správního obvodu Tišnova. A také Katov a Křižínkov, které souvisely s Tišnovskem jen v 19. století. Obce se přes svou vazbu na Velkou Bíteš připoutaly k Tišnovsku až v roce 2005, kdy na rozdíl od samotné Bíteše svou snahu o spádovosti k Brnu dovedly do konce odchodem z Kraje Vysočina.

Nejemotivněji se otázka, kam která obec patří, odráží v okolí hradu Pernštejna. Od vzniku tišnovského okresu tu docházelo k postupné erozi, když se obce odlupovaly směrem k Bystřici nad Pernštejnem (19. století Smrček a Čepí, 1949 Nedvědice s obcemi Sejřek, Skorotice, Chlébské, Černvír, 1960 Borač, Doubravník, Drahonín, Olší a Pernštejnské Jestřabí). Když pak došlo v roce 2005 k opětovnému spojení části z nich s Tišnovskem, je to dodnes na Bystřicku hodnoceno jako „odtržení“, jak uvádí publikace Bystřicko z roku 2010. Že tu geograficky členitý mikroregion dělí značně členitá i krajská hranice, ukazuje jistou míru nejednotnosti v přesvědčení, kam vlastně spadá. Tradiční příslušnost k pernštejnskému panství dělá pro obce bližší Bystřicko a Vysočinu, moderní spojení s Brnem přes Tišnov je zase daleko praktičtější. Některé obce jako Sejřek a Skorotice-Chlébské proto setrvaly na druhé straně hranice, na rozdíl od šesti obcí převážně na toku řeky Svratky, které jsou nyní součástí tišnovského ORP. Na druhou stranu tu však přetrvala vazba municipální spolupráce na obě strany krajské hranice, takže je Nedvědice a Černvír součástí bystřické MAS Zubří země, a deset obcí také tvoří přeshraniční mikroregion Pernštejn, který stále dělá vrásky krajským úředníkům, když svou existencí překračuje zdejší úřední rozhraničení.

Rozdrobení trvá
Stav, kdy Tišnovsko bylo pouze pojmem historickým, případně turistickým, trval 43 let. Tato doba ovlivňuje myšlení obyvatel, kteří se v dané realitě narodili a vyrůstali, dodnes. Závislost venkovských oblastí na službách poskytovaných ve větších centrech měst, jako je zdravotní péče, školství, obchod a samozřejmě úřady, podtrženo navíc dopravní dostupností, působí na vnímání občanů gravitačním spádem do toho směru, který mu kýžené potřebnosti nabízí. Role Tišnova jako přirozeného spádového centra v situaci, kdy se obce musely orientovat na Blansko, Bystřici, Žďár nebo Brno, nefungovala.

Dědictví doby rozdělení Tišnovska přetrvává jak v mentalitě, tak v řadě případů i na institucionální úrovni, jak vzpomíná paní Barbora Šenkyříková,  starostka městyse Doubravníku: „Například Úřad pro zastupování státu ve věci majetku nebo Okresní soud dodnes navštěvujeme ve Žďáře nad Sázavou. Mnoho našich občanů navštěvuje své praktické lékaře i specialisty v Bystřici nad Pernštejnem a z hlediska dostupnosti i příjemného prostředí volí cestu do nemocnice v Novém Městě na Moravě. A musím říci, že s těmito institucemi máme velmi dobrou zkušenost. V jednom případě se podle mne jedná ale o velmi rizikové systémové nedořešení. A tím je volání na záchrannou službu, kde se dodnes spojujete do centra v Jihlavě, odkud Vás po vysvětlení problému přepojují do brněnského centra.“

„Archivní materiály obcí na Lomnicku najdete v depozitářích okresního archivu v Blansku a pro záchrannou službu je spádovou nemocnicí rovněž ta v Blansku. I sbory dobrovolných hasičů jsou stále organizovány na okresním principu vztaženém k Blansku,“ vyjmenuje leckterý zasvěcený zastupitel obcí severní části Tišnovska. I při vzniku místních akčních skupin (MAS) se Lomnicko připojilo namísto spolupráce s Tišnovem k MAS Boskovicko Plus. Právě vznik MAS byl před nedávnem ukázkou vnitřní rozdrobenosti Tišnovska. Namísto společného zapojení všech obcí do jedné MAS se čerstvě „jednotné“ Tišnovsko znovu rozpadlo. Kromě už zmíněného Lomnicka, Nedvědicko zůstalo u své Zubří zemi a část obcí u meziříčské MAS MOST Vysočiny, se valná část obcí přidala ke kuřimsko-rosickému projektu MAS Brána Brněnska, a Tišnov s okolím doslova zůstal osamocen na svoji MAS Brána Vysočiny.

I na mikroregionální úrovni je Tišnovsko tříští pestrých místních vazeb. DSO Tišnovsko nezahrnuje zdaleka všechny obce. Vedle něj (a často křížem přes něj) tu máme mikroregion Čebínka, mikroregion Bílý potok, mikroregion Lomnicko, DSO Deblín, mikroregion Porta i už uvedený mikroregion Pernštejn. Některé obce se ještě hlásí k mikroregionu Velkomeziříčsko-Bítešsko. Pro pořádek můžeme ještě uvést, že Tišnovsko dělí i volební systém,  např. tím, že spadá pod dva senátní obvody. Senátní obvod č. 49 Blansko zahrnuje větší část Tišnovska, a to obce na sever a východ od Tišnova (patří sem např. i Štěpánovice, Lomnička nebo Železné, Drásov či Čebín). Tento obvod zastupuje senátorka Ing. Vítková. K senátnímu obvodu č. 55 Brno-město patří vedle Tišnova obce na západ a jih od něj, např. i Doubravník, Borač, Dolní Loučky, Předklášteří či Sentice. Zde senátoruje prof. Žaloudík.

Co se od Tišnova jako centra čeká
„Nepochybuji o tom, že Tišnov opravdovým centrem pro okolní obce, které se všude odjakživa přirozeně vztahují k nejbližšímu ‚většímu‘ městu, je,“ míní jako rodilý Tišnovák Václav Seyfert. „Mladí sem od malička jezdí do škol a věřím, že stále i za sportem, starší pak za nákupy nebo za kulturou.  Tím vším se Tišnov automaticky vrývá do povědomí obyvatel regionu jako jeho středobod.“

Vidí to tak i okolní obce?

„Město Tišnov jako místní centrum je naprosto nenahraditelné v roli plánování a formování regionu,“ uvozuje paní starostka Doubravníku názor i dalších obcí na otázku, jakou roli by měl Tišnov v úloze centra regionu plnit. „Spolupráce obcí v regionu, ať chceme nebo ne, se soustředí do projektů, které samostatně jednotlivé obce nejsou schopny vytvořit. Ať už jde o udržitelnost lékařské pomoci, jednotlivých služeb, dopravní obslužnost se vším, co k tomu patří, školství, kulturu a mohli bychom vyjmenovávat patrně množství dalších a návazných skutečností. V neposlední řadě i společné jednání se státními institucemi,“ vyjmenovává.

Ten klíčový imperativ ale přichází na závěr. „Je třeba najít v každém jednotlivém případě vhodnou míru mezi samostatností obcí a rolí lídra regionu. Myslím, že v tomto čeká zástupce Tišnova dost podrobná práce s potřebou citlivého vnímání regionu a nalézání vhodných forem komunikace mezi zastupitelstvem města Tišnova a zastupitelstvy ostatních obcí,“ uzavírá paní starostka Šenkyříková.

Tišnovsko je nepochybně region se svými kořeny. Ne každá z obcí však v Tišnovu vidí adekvátní společné centrum. Čím dále od města, tím méně se jeví důležitým. A někde je pak tím více obtěžujícím vliv jeho úřadů v procesech obcí, přestože ho legislativa vyžaduje.

O společnou tvář se tak region ještě musí snažit, co víc, velmi podstatně na ní musí zapracovat.

Vladimír Vecheta