Každé dítě je moje!

S Emílií Vallovou o jedinečné a náročné rehabilitační praxi

Emílie Vallová (*1949), 44 let rehabilitační pracovnice a tišnovská legenda rehabilitační péče s postiženými dětmi. Šíře jejích malých pacientů pokrývá celou republiku i zahraničí. I během našeho setkání odchází návštěvy a zní telefonáty… Paní Vallovou vyhledávají rodiny z jižních Čech, stejně jako ze severní Moravy, z Prahy i ze Švýcarska. I naší redakci věnovala svůj čas a citlivou pozornost. Pravda, s rázností a slovníkem sobě vlastním. Ale to si tato dáma, která svými zkušenostmi strčí do kapsy leckterého profesora, může dovolit. Je totiž svým přístupem a praxí jedinečná. A jediná. Doufejme, že ne poslední.

Paní Vallová, jakpak jste se dostala ke své profesi?
Paní Vallová od narození, hned jak pobrala rozum, chtěla být sestřička. A nikdy, za celý životní vývoj, mě tahle myšlenka nepustila. Naštěstí mi ale osud nahrál, že jsem dle požadavků tehdejší doby nemusela jít pracovat do zemědělství, střední zemědělskou školu vychodil můj starší bratr, a já mohla absolvovat Střední a Vyšší zdravotnickou školu na Jaselské v Brně.
Moje první zaměstnání bylo v jeslích na Horové. Tehdy tam pracovaly jen sestřičky, protože zde byly děti už od půl roku života. Tam jsem brala s sebou i našeho nejstaršího syna. Po mateřské jsem prošla různá oddělení v nemocnici i na poliklinice. Tři roky jsem dělala zástupy za mateřskou. Ale měla jsem velké štěstí, protože v té době se přišlo s léčením sonarem (ultrazvukem) a tišnovská nemocnice byla zkušebním pracovištěm, na což musela být na čtyři hodiny denně vyčleněna jedna pracovní síla. A mě na to místo přijmuli natrvalo. Tak jsem se dostala na rehabilitaci a byla tam, kde jsem
chtěla být.
Můj tehdejší nadřízený primář poznal, že je to moje hobby, tudíž mi doporučil, ať si udělám dálkově roční kurz rehabilitace. Při práci jsem tedy udělala nástavbu a stala se ze mě rehabilitační sestra.

Dr. Vojta a jeho metoda
Tady jste přišla do kontaktu s metodou dr. Vojty? Od koho máte tyto znalosti a praxi?
Já jsem takový typ, který chce vždycky něco nedosažitelného, a protože druhého syna jsme měli až po deseti letech, začala jsem se v praxi seznamovat s metodou dr. Vojty. To bylo v 60. letech skrze paní Klemovou z Olomouce, která spolupracovala s prof. MUDr. Václavem Vojtou v Praze. Vojtova metoda tu nebyla povolena, protože jakožto nábožensky založený člověk nedostal tehdy státní grant, na základě kterého mohl prokázat účinnost své metody praxí na stanoveném vzorku pacientů. Základy Vojtovy metody vznikly v 50. letech na neurologické klinice v Praze a v praxi byly osvědčeny v ústavu pro postižené děti v Železnici u Jičína. Experimentálně přišel na body a zóny, které je třeba stimulovat, aby usměrňoval vývoj pohybového ústrojí narušeného postižením.
Když odešel dr. Vojta v roce 1968 do Německa, navštěvovaly ho pak české pracovnice v rámci turistických výletů a vozily od něj tajně studijní a metodické materiály. Ty se dovážely tak, že byly vlepeny na turistických leporelech. A z nich jsme se z vlastní vůle o víkendech v léčebně v Teplicích vzdělávaly. Nás bylo tehdy sedm. Já sama jsem se pak vyškolila především na svém vlastním dítěti, protože můj druhý syn je díky špatnému porodu
kvadruspastik, kterého jsem tehdy ale nerozcvičila. Školila jsem se u dr. Vojty osobně a v roce 1991 jsem u něj složila i zkoušku.

Používáte Vojtovu metodu přes čtyřicet let. Jsou jiné metody méně účinné?
Já už jsem zažila za svůj život strašně moc metod. Čínská medicína, reflexní terapie, kinezioterapie, hipoterapie… Problém je, že je to všechno strašlivě předražené a ti rodiče to za to dají. Já jsem si za celý život nevzala za dítě ani korunu, protože dělám na pojišťovnu. Ale když mají rodiče postižené dítě, tak dají cokoliv, i kdyby měli jíst suchý chleba, i kdyby měli jet do Ameriky. A ti rodiče jsou v tomto strašně zneužíváni. Problém je, že se tyto metody uplatňují na zdravých dětech. Zdánlivě to pak vypadá, že mají úspěch, ale nezřídka jde o řešení na základě příliš předčasných a přehnaných očekávání rodičů, nebo nesprávných informací a diagnóz lékařů vůči dětem, které se pak rodiče snaží aktivizovat dříve, než k tomu dítě přirozeným vývojem samo dospěje. Celý národ dělá rehabilitace, celý národ cvičí vojtovku, ale 95 % dětí to vůbec nepotřebuje. A těch 5 %, co je špatně cvičených, skončí nakonec u mě, ale zpravidla pozdě – až po prvním roce života. Skutečně postižené dítě musí začít cvičit do 9 měsíců od narození, jinak už je to špatně. Ale taky špatným a zbytečným cvičením můžete ze zdravého dítěte udělat chudáka. Rodiče v tomto ohledu mnoho lékařů nasměruje nesprávným směrem a pak dělají rehabilitaci, kterou dítě vůbec nepotřebuje. Bohužel, je to všechno jenom business.

Dá se říct, že co objevil dr. Vojta, je unikátní metoda?
To je a je jediná. Současná tzv. třetí generace ji ale modernizuje. A její problém tkví v tom, že ve snaze o zjemnění nepříjemné stránky cvičení, kterou  je bolest, se potom cvičení stává neúčinným. To dítě jim u toho nebrečí. A to je špatně. Já poznám, že když to dítě nebrečí, tak pořádně nepracuje.  Protože dítě pořádně zatne svaly, jen když řve. A teprve potom je cvičení účinné.

Matičko, nebojte se, to dáme!
Princip metody je dopomoci vývoji dítěte, když byl někde narušen.
Zdravý vývoj dítěte ovlivňuje, zda se dítě pohybuje nebo nepohybuje. Zdravé dítě se svým pohybem autostimuluje k vývoji. Pokud se nepohybuje, zakrnělo by. Proto to musíte dělat vy. Cvičením nastavujete a stimulujete ta místa, kde zavádíte dráhu, kde je porušená. Základem je přitom držet dítě ve výchozí pozici pohybu. Když neudržíte výchozí polohu, tak cvičíte špatně. Nelze začít tam, kde to nebolí. Nastavením do výchozí polohy vyvoláte dráhu do mozku, kde se to zřetězí a vrátí se správný impuls. Je to strašně jednoduché, ale je to ohromná věda. Já si každé dítě odcvičím, abych viděla, jak reaguje, a pak učím maminku, jak to má dělat ona. Oni musí cvičit čtyřikrát denně. Hlavní úspěch Vojtovy metody je ale v tom, že maminka pochopí, o co jde. A to se dělá vlásek po vlásku a maminku musíte držet, jinak by to psychicky nevydržela.

Vychováváte tedy rodiče, aby dokázali pracovat s dětmi.
Přesně. Vždycky učím matky, jak mají s dětmi cvičit. Doporučuji jim, ať si to nahrají, protože přijdou domů a nic nebudou vědět. A budou se trápit. Musím dostat matky ze stresu, který pro ně postižení dítěte představuje.

Stojíme v místnosti, některými nazývané „síň slávy“. Pro paní Vallovou je to sál příběhů, kde s pacienty a jejich rodiče shlíží desítky očí dětí, jejich bývalé a současné fotky, desítky poděkování. A paní Vallová sype z rukávu jeden příběh za druhým, často až neuvěřitelných změn, které daly kvalitní život dětem medicínsky odsouzeným k nepohyblivosti.

Fyzioterapeutů vašeho stylu a úrovně…
… fyzioterapeutů je hodně, ale já jsem poslední.

Vaše kolegyně?
Měla jsem deset kolegyň z nemocnice, nevydržela žádná. Už jsou všechny v důchodu.

Co je kamenem úrazu, že toho nechají?
Nedávají to psychicky. Z nás počátečních sedmi jsem u toho taky vydržela jen já.

A co nástupkyně?
No, tuhle otázku nemám ráda. Snažila jsem se řadu let, ale už jsem to vzdala. Protože to musí člověk chtít dělat. Ale jednu naději mám: před třemi roky se mi ohlásila studentka z Velkého Meziříčí a začala ke mně docházet. A musím říct, ta má k tomu vztah a srdíčko. Ona je pro to rozená. Když to bude chtít dělat, půjde ke mně.

Ocenění i zklamání
Od roku 1994 podnikáte, po dvaceti letech, v roce 2014 jste získala ocenění Živnostník roku. Za co to bylo?
Za ty děti. To byla tehdy prča. Já jsem vůbec nevěděla, že nějaký Živnostník roku existuje. Jednou jsem dostala nějaký dotazník, že jsem byla navržena do soutěže, ať to vyplním. Tak jsem to vyplnila a zapomněla na to. Najednou mi přijde papír, že jsem se dostala do JMK výběru, to bylo v  Continentalu, takže tam mám přijet. A když se vypravuju, volají mi, jestli přijedu, že pro mě něco mají. Zápisník a propiska se hodí vždycky, řekla
jsem si. Na místě jsme měli 20 minut na to prezentovat svou firmu. Já šla první a mluvila jsem tři čtvrtě hodiny. Nic se mnou nesvedl ani Marek Eben. A to jsem neměla nic připraveného. Jak začnu o dětech, je to nekonečný příběh. Nakonec jsem obdržela ocenění za 1. místo. Pak se to samé opakovalo na celostátním kole v Praze. To bylo v přímém přenosu a všechny moje děti se na to dívaly.

V jednom rozhovoru jste zmiňovala, že jste měla sen, že byste ještě chtěla stacionář pro děti….
Už je to nesplnitelný sen. Původně jsem sháněla prostor v Tišnově, ale na městě nikdy nebyla vůle. Podívejte se, pokud bude mít někdo z těch  potentátů postižené dítě, tak by se o to zasadil. Mojí nadějí byl Tomáš Komprs a ten by to dotáhl, protože moji práci zná dobře celé roky. Poslední kapka bylo, když se na Květnické uvolnilo místo (dřívější kotelna, poté klub Podpalubí). Tak jsem s připraveným projektem šla na město, že by se mi to líbilo jako stacionářek pro šest dětí – školku pro postižené děti s rehabilitací. Na správě majetku mi sdělili, že to bude školka. Ale podvedli mě – je z toho centrum, které na tom vydělává. A to mě znechutilo.
Dobrým příkladem je ale krásný stacionář, který mají ve Velké Bíteši. Tam mám hodně dětí, které jsem rozcvičovala. Vedle mají i speciální školu. A tam je schopná ředitelka, která už vyřídila spoustu věcí. A ona má velkou podporu města. To byl můj sen…

Vzácných lidí je málo. Je škoda, abychom je ztráceli.

Vladimír Vecheta