Dnešní složitá a velmi náročná doba s sebou nese téměř…
Pomáháme mladým dospět
Rozhovor s vedoucí Nízkoprahového zařízení Čas
Do nízkoprahu Klub Čas Tišnov nastoupila Jana Jarošová v únoru minulého roku a od dubna byla pověřena vedením klubu. Proč jí práce baví, v čem vidí nezastupitelnost klubu a jak by měl podle ní pokračovat? Co se na klubu změnilo od doby, kdy ses stala vedoucí služby?
Je to vlastně skoro rok, co se potýkáme s covidem, a moje převzetí klubu nastalo v tom nejtěžším – když jsme byli uzavření a měli dosti svázané ruce v tom, co můžeme a co ne. Naštěstí to na ministerstvu přehodnotili a od 11. 5. 2020 mohou nízkoprahové kluby fungovat.
Uzavření klubu nebylo milé, ale umožnilo nám udělat věci, na které za normálního provozu není čas – dát mu novou tvář, plánovat, udělat velký „teambuilding“ v podobě šití roušek. Velká část týmu se obměnila, ale především tím, že se „zrecykloval“ z pracovníků, kteří zde působili kdysi, a doplnil o nové lidi. Nyní jsme týmem s praxí, nejen z klubu, i z různých oblastí sociální práce. To nám umožňuje vidět situaci komplexněji a máme hodně kontaktů na odborníky.
V Klubu Čas jsi pracovala už v minulosti, konkrétně mezi roky 2009–2014. Byl tehdejší život dětí a mladých lidí v Tišnově jinačí?
Vnímám změnu u těch, co klub navštěvují. To, že byl v klubu počítač s internetem, byla velká věc. Dnes je těžké děcka zaujmout nebo se k nim vůbec dostat. Zatím to jde jen skrze plakáty, sociální sítě nebo naši terénní službu.
Dnešní klienti jsou o hodně víc osamělí. Vyhladovělí po pozornosti a vděční za to, když ji dostanou. Vydrží povídat hodinu dvě a užívají si to, že je někdo doopravdy s nimi. Mají větší strach z navazování vztahů. A mnohdy říkají nahlas, že jsou moc rádi za to, že můžou v klubu jen tak nerušeně být v úplném klidu. To jsem před tím neslýchala. Trochu mě děsí, co všechno ještě přijde jako důsledek dlouhodobé izolace.
Musí se tedy dnes nízkoprahová služba mladým „šít na míru“?
O to jsme se snažili už tehdy a děláme to i teď. Ale jsme sociální služba, ze zákona „pro osoby v nepříznivé životní situaci“, takže zjišťujeme, v čem té které osobě můžeme pomoci v mezích zákona. Když tohle najdeme, pracujeme individuálně – mluvíme, telefonujeme, domlouváme spolupráci v jiných organizacích, doprovázíme na úřady, seznamujeme, propojujeme… A poté vyhodnocujeme a hledáme nové úkoly, na kterých budeme pracovat. To, co zrovna s klienty řešíme nejvíce, zpracováváme do tematických období. To znamená, že nejčastěji diskutovaná témata připravíme důkladněji a v klubu se jimi obklopíme – diskutujeme, tvoříme, zveme hosty, sledujeme videa. Třeba v létě to bylo jídlo a životní styl, vařili jsme různé zdravé varianty oblíbených jídel. Leden byl ve znamení Vizí, snů a cílů, v únoru je to Láska, randění a seznamky. Hledáme ideální poměr mezi tím, aby byl program atraktivní pro naši cílovou skupinu a zároveň fungoval jako prevence, byl pro ně přínosem.
Pokud to jde, děláme různé akce – holčičí a klučičí dny, opékačky, turnaje, soutěže. Snažili jsme se najít něco speciálního, co by mohlo být jednak lákadlem, jednak by našim klientům umožnilo rozvíjet své zájmy a realizovat se v nich. A nakonec jsme rozjeli hudební dílnu. Jedná se o plně funkční nahrávací studio. Většinu zařízení nám zapůjčil dobrovolník, který zatím jako jediný umí všechny ty krabičky ovládat a ostatní to učí. Za to mu patří určitě velké díky.
Jak se podle tebe liší nízkoprahový klub pro mládež od jiných volnočasových organizací?
Hlavní je, že jsme sociální služba, a proto máme trochu jiné poslání. Fungujeme pro klienty bezplatně. Máme hodně širokou cílovou skupinu – 9 až 26 let. Přijde mi hodně důležitá ta horní hranice. S vychozením základky většinou mladí končí i s kroužky, pokud vůbec nějaké navštěvovali, a ubývá možností na ně působit. V tomto věku navíc tak nějak a priori vše, co řekne rodič, je špatně a to, co bylo fajn dřív, je trapný. Dospívání není jednoduchou etapou v životě. Takový „profesionální velký kámoš“, jak nás kdysi jeden klient nazval, se může hodit. Proto je naše poslání: Pomáháme mladým dospět. Se všemi organizacemi v Tišnově máme dobré vztahy, už to není vůbec o nějaké konkurenci, ale o spolupráci. Tišnov se z mého pohledu mění v komunitně fungující město. Líbí se mi, že naši teréňáci při práci v ulicích také monitorují, jak to v městě vypadá, a posílají fotky na město. Přijde mi dobré v tomto duchu vést naše klienty… Žiješ tu. Něco se ti tu nelíbí? Pojď se pokusit to změnit. A přece jen když požadavek na nový
skatepark a nabídka spolupodílení se zazní přímo od nich, bude to trochu jiný hlas.
Co je cílem naší práce?
Protože jsme služba preventivní, tak jsou naše výsledky hůře prokazatelné – naším cílem je vlastně to, že něco nenastane. S jednotlivými klienty máme cíle uvnitř nastaveny. Jsme schopni si vyhodnotit, nakolik se daří je plnit, a někdy hned vidíme změny. Vzhledem k tomu, že zachováváme mlčenlivost vůči klientům, nemůžeme ostatním říct, že „jsme za poslední rok docílili toho, že Pepík už nemá 250 neomluvených hodin, Boženka lépe vychází s mámou a Lojza má už dva roky stejnou práci“. Z dlouholetého hlediska vidím u konkrétních osob vývoj. Mým prvním klientům je už okolo třiceti, mají děti, chodí do práce a fungují. Jsou tu samozřejmě i tací, kteří pořád v životě bojují. Žijí třeba na ulici. Ale i to může být úspěch – že nejsou ve výkonu trestu.
Myslíš si, že naše služba pokračuje správným směrem?
Ano. Pracují tu lidé, kteří to dělají s velkým nasazením a rádi. Myslím, že to je hodně poznat v tom, jak klub funguje navenek, ale především při práci s našimi klienty.
Hynek Šimon, Jana Jarošová
Další článek: Poděkování z Domova sv. Alžběty
Předchozí článek: Tišnovská spižírna a úspěšný zkušební provoz