Franta Kocourek na plese

Těch úsměvných příběhů, které jsem zažil při svých kulturních aktivitách, je mnoho, a tak z připravované knihy Tišnovské úsměvy jsem vybral další.

Protože jsem většinu života od narození prožil v Tišnově, mimo jiné jsem také coby majitel družstevního bytu na Hornické ulici pracoval ve výboru bytového družstva Květnice. Organizoval jsem různé kulturní akce a i několik družstevních plesů a na některé lidé vzpomínají dodnes. Připomeňme alespoň Ples pod Květnicí, společenský ples lidí z paneláků, baráčníků a domkářů, který se konal v sobotu 26. února 1977 v Sokolovně. A pochopitelně hrál orchestr dr. Karla Seyferta se všemi sólisty. Na pozvánce je také uvedeno „Malý program s překvapením večera uvede Karel Rašovský“ (pro
zajímavost – na pozvánce stojí: vstupné 11 Kč a místenka 6 Kč).

A bylo to opravdu velké překvapení, už také tím, že něco takového nebylo v té době obvyklé. Ples byl vyprodán a jen málo zasvěcených vědělo, jaké bude překvapení večera.

Když se Karel Seyfert před začátkem plesu dozvěděl, že tím překvapením bude známý brněnský silák Franta Kocourek, který vystoupí na jevišti mezi hudebníky a nechá si dokonce na hrudníku rozbít velký kámen, byl zděšen. „Počítej s tím, že když se poškodí nějaký nástroj od úlomku kamene, balíme a jdeme domů.“ Humor mě v tu chvíli přešel, ale vzápětí se objevil Franta Kocourek v celé své síle a s ním jeho asistent, který vezl na vozíku velký kámen, a tak nebylo moc času na přemýšlení. Konečně se přiblížil okamžik překvapení, které uvedl Karel Rašovský.

Za potlesku se na jevišti objevil Franta Kocourek a hned předvedl hru svalů. Muzikanti zatím ve spěchu opustili své pultíky, kde zanechali své nástroje. Franta napřed předvedl své klasické silácké kousky a blížilo se finále. Silák si obřadně lehl na záda a jeho asistent přivezl na jeviště velký plochý kámen. A pak to začalo. Těžkým kladivem začal kámen rozbíjet. Rána za ranou, kámen odolával, ale úlomky kamene odlétávaly do všech stran. Lidé sedící pod pódiem ve chvatu opouštěli stoly a dění na jevišti sledovali z povzdálí. Nakonec se kámen rozpadl na kousky. Franta vstal a vítězoslavně zdravil tleskající publikum. Na štěstí se nic nestalo. Jen lidé ze stolů pod jevištěm lovili ze skleniček úlomky kamínků.

Kapela se vrátila na jeviště a každý z muzikantů si ze všech stran prohlížel svůj nástroj. Byly v pořádku. A Karel Seyfert jen řekl: „Víš, jaké jsem měl nervy? Ale máš štěstí, nic se nestalo, hrajeme dál.“ A tak nakonec všechno skončilo s úsměvem. Jak pořadatelů, kapelníka, tak také všech účastníků plesu. Zatímco asistent Franty Kocourka uklízel různé pomůcky, vyřídil jsem se silákem honorář. Dnes by za něj nedojel autem ani z Brna do Tišnova.

Vystoupení mělo úspěch. A dlouho se o něm mezi lidmi mluvilo.

Miroslav Pavlík
z připravované knihy Tišnovské úsměvy