Vzpomínka čistě muzejní

Pan Ing. Petr Fruhwirt byl muž nesmírně pracovitý a také muž mnoha zájmů a aktivit. To vše úspěšně zúročil na postu tišnovského starosty v letech 1994 až 2002. Byla to stále ještě doba nová, plná problémů a temných dědictví minulosti, ale i doba elánu, změn a nápadů do budoucnosti. Pan Fruhwirt v této nejvyšší městské funkci častokrát oslovil Podhorácké muzeum s prosbou o radu, pomoc či konzultaci. Vznikla tak dlouholetá spolupráce v oblasti kulturní, historické, ale i stavební a společenskovědní. Stále se něco hledalo, konzultovala se vročení staveb a událostí, připravovaly se různé projekty a pan starosta se s důvěrou a šarmem prvního muže Tišnova rád obracel na nás muzejníky. My jsme se naopak snažili vždy vyhovět tak, aby spokojenost byla na obou stranách. Platilo to, co vlastně platí dodnes, že Tišnov a Podhorácké muzeum patří k sobě.

Rád v tomto duchu vzpomínám na jeden konkrétní příklad pokaždé, když jdu po Riegrově ulici k nemocnici nebo při májovém nebo říjnovém kladení věnců. Dnešní pomník české státnosti na rohu s ulicí Sv. Čecha je totiž trvalým důkazem této spolupráce. Po listopadové revoluci se nevědělo, co s tímto prostorem, na kterém byl v minulosti jen krátce pomník zemědělců nebo také pomník agrárníka Antonína Švehly. Záhy vadil nacistům a po nich i komunistům, kteří jej upravili na pomník Rudé armády. Švehla odpočíval v muzejním depozitáři a vysoký hranol už bez rudé hvězdy čekal, co bude dál. Pan starosta Fruhwirt chtěl tuto situaci změnit a oslovil mě s nápadem obnovy. V muzeu si prohlédl historické artefakty, reliéfy Švehly a rozsévače, které byly nakonec zavrženy, a začal domlouvat novou podobu pomníku.

Několik dní nato mi telefonoval: „Jedu pro Tebe, jedeme do Borkovan.“ Skutečně za pár minut stálo před muzeem auto a jeli jsme. Dodnes, když jedu po hlavní silnici na Hodonín, tak si vzpomenu, jak jsme nad naší cílovou obcí vystoupili z auta a obdivovali, že je odtud ještě vidět Brno. Za chvíli jsme už seděli v dílně tamějšího akademického sochaře Františka Navrátila a domlouvali realizační podrobnosti nového pomníku, který dnes plní opět svoji funkci v podobě symbolu československé a české státnosti.

Z období starostování pana Fruhwirta si dovolím ještě připomenout oslavy 70. výročí založení Podhoráckého muzea v roce 1999. Byly velkolepé a on na tom měl podstatný podíl. S velkou vstřícností nám poskytl radniční budovu, v níž se konal historicky první odborný seminář v dějinách muzea. Pan starosta také v obřadní síni přijal všechny tehdejší i bývalé zaměstnance muzea a poděkoval jim za jejich práci.

Po odchodu ze starostenského křesla se nic nezměnilo a vzájemné kontakty pokračovaly. Pan Fruhwirt byl pravidelným účastníkem vernisáží, výstav, muzejních nocí i dalších akcí. Přicházel sám, se svojí paní, v doprovodu dcer nebo s vnoučaty. Přátelsky se s námi vždy pozdravil a nezapomněl ani prohodit pár slov. Naposledy v lednu letošního roku rád přijal pozvání k aktivní účasti v besedě na téma sametová revoluce na Tišnovsku na závěr stejnojmenné výstavy. Pak  vše na řadu měsíců zastavil koronavirus a my už dnes můžeme jen smutně konstatovat, že jeden z největších příznivců
Podhoráckého muzea za námi do Předklášteří už nepřijde nikdy.

Pane Fruhwirte, děkujeme!

Josef Zacpal