Imunita se s viry vypořádá

S Jiřím Beranem o medicíně, COVID u a životním optimismu

Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc. (*1960), ředitel a vedoucí lékař Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové. Založil a vedl obdobné centrum při Klinice infekčních nemocí Fakultní nemocnice v HK. Je vedoucím Samostatného výukového pracoviště tropické a cestovní medicíny Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a vedle řady dalších medicínských rolí má tento důstojník v hodnosti podplukovníka v záloze úzký vztah i k Tišnovu.

Pane profesore, s Vaším jménem je spojena řada „rolí“ epidemiologa, infektologa, vakcinologa, takže je pochopitelné, že se na Vás zvlášť v současnosti obrací veřejnost s otázkami k epidemii choroby COVID-19. Asi se tématu nevyhneme ani v Tišnovských novinách, ale začal bych určitě odjinud. Které místo se Vám vybaví, když uslyšíte „Tišnov“?
Asi se mi vybaví hned několik míst. Revoluční ulice, kde jsem vyrůstal, Gymnázium Tišnov, kde jsem získal nejlepší přátele a prožil první velké lásky, a tělocvična ZŠ Smíškova, kde jsem hrával basketbal.

Prozradíte nám podrobněji, kde jste strávil dětství a jaký je Váš vztah k Tišnovu? Máte zde příbuzné, kamarády, známé? Nějaké oblíbené místo, kam se třeba zajdete podívat, když sem zavítáte?
Dětství jsem prožil v Tišnově, bydleli jsme v Revoluční ulici a docházel jsem do ZŠ Smíškova. Řekl bych, že pevné přátelské pouto mám s některými spolužáky z gymnázia, a dokonce tři z nich, prof. Hanka Švábenská, prof. Radek Hort, prof. Ivan Miovský, tam dnes učí jako profesoři. V Tišnově ještě žije můj tatínek a moje starší sestra Alena zde působí jako odborná lékařka dermatovenerologie. Kdykoliv přijedu do Tišnova, projdu si celé město – od nemocnice až po nádraží nebo koupaliště a někdy se vyšplhám i na rozhlednu.

A co a kdy vás odválo odtud pryč?
Z Tišnova jsem odešel počátkem srpna 1979, kdy jsem nastoupil na tehdejší Vojenskou lékařskou akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové a od podzimu 1979 jsem začal studovat na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové.

Vaše jméno figuruje mezi „významnými absolventy tišnovského gymnázia“, které si letos připomíná 100. jubileum založení. Máte nějakou zajímavou, humornou nebo pozitivní vzpomínku na studentské roky zde?
Všechny moje gymnaziální roky jsou jen a jen s pozitivními vzpomínkami. Ve zkratce se dá říci, že můj pobyt na gymnáziu byl, je a bude pro mě obrovskou „srdeční“ záležitostí a že nejen vlastní studium, ale i tehdejší celková atmosféra na škole mě zásadně ovlivnila  a určitě mě ovlivňuje dodnes. Jednou z nejdůležitějších osob, která na mě tehdy působila a i po mnoho dalších let, byl pan profesor Josef Tesař.

Gymnázium jste končil v 80. letech 20. století a Vaši další cestu označuje prolínání armády a medicíny. Bylo to spojení náhodné nebo záměrné? Přivedla Vás armáda k medicíně nebo zájem o medicínu do armády?
Bylo to to druhé. Zájem o medicínu mě přivedl do armády, protože v té době studovala medicínu moje starší sestra a v rodině nebylo dost peněz na studium dvou dětí. Šel jsem do armády, o které jsem nic nevěděl, protože poslední, kdo byl z našeho rodu v armádě, byl dědeček Josef, který bojoval na Piavě. Když jsem v roce 1979 do armády nastoupil, tak jsem z toho byl vykolejený, protože věci spojené s armádním životem jako služby apod. pro mne byly úplně novou zkušeností.

A proč zrovna medicína? Nějaký rodinný zájem, zkušenost nebo vzor?
My jsme s oběma sestrami Alenou a Janou bývali velmi často v tišnovské nemocnici za naší maminkou, která tam pracovala v biochemické laboratoři. Tak jsme to prostředí znali a samozřejmě se nám líbilo. To byl jeden z těch základních vzorů, který nás také motivoval k volbě povolání, ve kterém budeme moci lidem pomáhat. Alena a já jsme lékaři a Jana je zdravotní sestra.

Jako lékař jste tedy strávil spoustu času v armádě. Jak na vás armáda zapůsobila? Byla to nutná oběť zájmu o lékařské studium nebo jste se s rolí
vojáka z povolání i více ztotožnil?
Já jsem tam nebyl zas tak dlouho. Promoval jsem v roce 1985 a byl jsem v armádě do roku 2001, tedy všeho všudy 16 let. Čili už jsem mimo armádu delší dobu, ale zvlášť po revoluci, tedy po roce 1989 jsem byl svým způsobem i hrdý na to, že v té armádě jsem. Navíc jsem od roku 1994 do roku 1997 vykonával funkci prorektora pro vědu, výzkum a zahraniční kontakty na Vojenské lékařské akademii JEP v HK a to mi otevřelo oči v tom, že existují státy, kde je armáda i prestižním lékařským a vědeckým pracovištěm.

Zahraničních misí s českými vojáky jste se ale neúčastnil.
Ne. Ty se začaly organizovat ve větší míře někdy po roce 1998. Mě to tedy minulo. Já jsem odešel z armády před tím, než se začalo mohutně do misí jezdit.

A dá se říci, že Vám profesní spojení s armádou poskytlo k Vaší práci a výzkumu komfortnější podmínky, než by tomu bylo v civilním akademickém prostředí?
Po revoluci v roce 1989 určitě armáda poskytla pro moji práci a výzkum komfortnější podmínky. Dala mi možnost cestovat, prezentovat výsledky a navazovat kontakty u partnerských institucí v Mnichově, Lyonu a u amerických armádních výzkumných institucí.

A jsme u té medicínské specializace – hygiena, epidemiologie… Jaké místo vlastně zaujímá v rámci spektra medicínských odborností? A co Vás na tomto oboru zaujalo, že jste se vydal tímto směrem?
Především epidemiologie je důležitým oborem v medicíně, na který se dlouho pohlíželo jako na druhořadý. Ale to, že jsem se epidemiologii věnoval, mi umožnilo jít už po pěti letech praxe zpátky na akademickou půdu. Během studia a krátce po něm jsem chtěl být spíše chirurgem a hodně stáží jsem na chirurgii trávil. Nakonec je jedno, jaký obor v medicíně děláte – stačí, abyste ho dělal do hloubky, a ihned se v něm najdete. To se mi určitě  povedlo.

Když zmiňujete zájem o chirurgii, jste původní specializací chirurg?
Ne, to nejsem. Sice jsem se o chirurgii velmi zajímal, takže např. když jsem měl stáž ve Vojenské nemocnici v Brně, tak jsem chodíval odpoledne a na noc do Úrazové nemocnice v příjmové dny na příjem pomáhat. Ale nakonec jsem zůstal u epidemiologie. S Vaším jménem jsem se poprvé setkal při práci v cestovní kanceláři, kdy jsme řešili očkování pro klienty na zájezdech.

Vakcinace a cestovní medicína také je Vaše nejdominantnější pracovní zaměření. Přivedla Vás k tomu odbornost nebo „zážitky z cest“?
Do cestovní medicíny mě přivedly mezinárodní organizace se zaměřením na cestovní medicínu, které asi od roku 1985 začaly sdružovat existující a vytvářet nová pracoviště cestovní medicíny v důsledku tlaku turistů, požadujících dobrou prevenci včetně očkování před cestou, i dobrá vyšetření po návratu z cest. Tak jsem založil centrum očkování a cestovní medicíny nakonec ve všech institucích, ve kterých jsem pracoval. Založili jsme i Sekci tropické a cestovní medicíny při Společnosti infekčního lékařství, které jsem od roku 1998 po dvě volební období předsedal.

Jaká klientela se na Vás v našich mírných středoevropských podmínkách obrací?
Většinou je klientela různorodá. Obracejí se na mě cestovatelé různých věkových skupin, postavení i příjmů. Jsou to studenti odjíždějící studovat do zahraničí, pracovníci palubního personálu, kteří chtějí pracovat u leteckých společností, osoby, které odjíždějí pracovně do zahraničí, a pak běžní turisté.

Takže nyní k těm epidemiologickým otázkám. Svět zápasí s COVIDem, ale rodina nepřátelských chorob má celou řadu „zajímavých“ členů. Které světové nemoci považujete vy osobně za nebezpečné pro běžnou populaci? Nejsou takové hepatitidy a nilská horečka daleko závažnější?
Určitě COVID-19 nepatří mezi klinicky nejtěžší onemocnění a jeho průběh nebo počty zemřelých jsou v relativních číslech nižší než u chřipky.  Problém je ale v tom, že chřipkou onemocní v ČR cca 0,5 až 1 milión osob během jednoho roku a zbytek populace má v nějaké formě částečnou nebo zkříženou ochranu. To ale u COVID-19 neplatí, protože k němu je vnímavý každý, kdo onemocnění neprodělá. Ohledně tíže onemocnění,  karanténních opatření i frekvence možného onemocnění patří k více nebezpečným určitě žloutenka typu A, která ve věku nad 40 let může mít až smrtelný průběh.

Nebezpečí COVIDu-19 tedy spočívá v jeho novosti, a tím pádem daleko plošnější možnosti šíření než u „starých virů“?
My máme vůči jiným virům, které se tady vyskytují, včetně virů chřipky určitý stupeň rezistence a to u tohoto koronaviru není. Každý člověk si tím tedy buď musí projít, nebo být očkován. Jiná možnost není na to, aby byl člověk vůči tomuto onemocnění imunní.

Je tedy lépe, když zdravý člověk COVID-19 prodělá, než když se před ním bude extrémně chránit a neustále utíkat?
Určitě. Jak jsem zmiňoval jinde, je lépe se těmto virům postavit s tím, že imunita se s nimi vypořádá. Mladý zdravý člověk se nemusí při prodělání tohoto onemocnění ničeho obávat. Základní faktory, které svědčí, že onemocnění bude probíhat hůře, je samozřejmě vyšší věk, extrémní obezita a např. těžká cukrovka. Což už jsou mezi lidmi spíše výjimky. Ale určitě by mělo vést k tomu, aby lidé se sebou něco dělali, aby se začali hýbat a aby ta chronická onemocnění a jejich kontroly neoddalovali, ale se svým lékařem si nastavili léčbu a dodržovali ji.

Proč hraje zrovna obezita tak negativní roli?
Tukové buňky se tváří pro organismus jako cizorodé. Tělu není vlastní, že má nadměrnou část v tukové tkáni, a to na to reaguje tím, že vytváří prvky chronického zánětu. Imunitní systém se tak potom pere sám s obezitou a už nemá dostatečnou kapacitu na to, aby se mohl prát s viry.

I laik už v minulosti evidoval zárodky lokálních epidemií, jako byly SARS, MERS, ebola, ale lokálními zřejmě i zůstaly. Čím to, že zrovna COVID-19 (tedy příslušný virus) zamořil celý svět?
To souvisí především s obrovským cestováním a s tím, že COVID-19 probíhá u více jak poloviny osob bezpříznakově a ty ho mohou šířit dále. Do loňského roku cestovalo ročně po světě více jak jeden a půl miliardy lidí.

Setkal jsem se s názorem, že koronavirus ve skutečnosti unikl z laboratoře a nepochází z přírody. Je to možná hypotéza nebo čirá spekulace?
S probíhajícím výzkumem se sbírají důkazy, aby se prokázalo, jestli virus pochází z laboratoře nebo ne. Obecně se dá říct, že je tento virus výjimečný tím, že je jako by složený ze dvou virů a to rozdělení je velmi přesné. Pokud máte běžný virus, který vznikne např. kombinací viru prasečí, ptačí a lidské chřipky, tak v sobě nese jen části těchto struktur. U tohoto koronaviru je ta změna struktury rozsáhlá a přesná, že se dá spekulovat, že mohla vzniknout laboratorně, ale ty jasné důkazy k tomu chybí.

A jaké místo na stupnici nebezpečnosti epidemických chorob COVIDu dáváte?
Z hlediska individuálního, pokud by byla škála od 1 do 10, tak asi někde na 4, z hlediska populačního asi někde okolo 7–8. Když to srovnáme pro vysvětlení se známými chorobami, tak 1 bude rýma, a 10 bude chronická virová hepatitida C. Individuální pohled je klinický průběh u jednoho člověka. Takže na té individuální úrovni to není tak špatné. Z hlediska populačního to může být velký problém. Uvádím vždycky příklad, že je tady (v ČR) 9 mil. lidí, kteří mohou toto onemocnění prodělat, a u 60 % z nich tj. 6 mil., to bude probíhat bez jakýchkoliv příznaků a u 3 mil. to onemocnění  bude probíhat s nějakými příznaky, u 2 %, tj. 60 tis., bude muset dojít k hospitalizaci. To má význam na zátěž zdravotnických zařízení. Kdyby najednou přišlo do nemocnic 60 tis. lidí s rozbitým kolenem, pak by byl problém je ošetřit. To samé platí u COVIDu.

Už v květnu tohoto roku jste v rozhovoru pro Český rozhlas zmiňoval, že naše situace z hlediska imunity vůči koronaviru je daleko lepší, než uvádí  oficiální média. Poukaz směřoval na sledování neadekvátních parametrů protilátek. Takže zatímco podle médií bylo „pozitivních“ pár tisíc obyvatel, podle studie protilátek odlišné třídy povedené stomatology (MUDr. Studený a MUDr. Mounajjed) se s virem setkalo už 1,4 mil. obyvatel a očividně bez jakýchkoliv projevů nemoci. Vidíte to stále stejně?
Vidím to pořád stejně. Onemocnění prodělává velké množství lidí, aniž to vědí. Když se podíváme na data a informace z USA, pak se předpokládá, že na jednoho testovaného a PCR pozitivního připadne ještě deset dalších, kteří onemocnění prodělají a nevědí o tom. Např. ve Švédsku do dnešního dne celkem onemocnělo kolem 130 000 osob, zemřelo asi 6 000 a onemocnění se nešíří… U nás bylo infikováno zatím cca 110 000 osob a zemřelo 900.

Jaký význam má potom extrémní izolace, dlouhá karanténa a opatření?
Nejdůležitější je udržet počty nemocných a počty zemřelých na relativně nízké úrovni. A my jako ČR, ačkoliv tady propadáme hysterii, jsme v tom jedni z nejlepších v Evropě, protože naše smrtnost je v posledních měsících kolem 0,5–0,7 %. Běžná smrtnost v Evropě je 4,5 %, v USA 2,7 %, v Jižní Americe 3,6 %. Čili my na tom jsme velmi dobře.

My ale tyto informace dostáváme zkreslené tím, že se neustále jen počítají pozitivně testovaní, ale chybí nám srovnání…
To je chyba. My zde v ČR můžeme být úplně v klidu.
Tím, že budete testovat v relativně zdravé populaci, najdete tam pozitivity lidí, kteří to před nedávnem prodělali a mají ve svém těle zbytky virů, nebo tam máte lidi, kteří onemocnění prodělávají, ale nemají vůbec žádné příznaky. Takže se při testu najdou zbytky nukleové kyseliny toho viru, ale to není princip, který se v běžné praxi uplatňuje u jiných infekčních nemocí. Běžné je, že přijde osoba, která má symptomy, ta se vyšetří a pracuje se s ní. V této epidemii se to dělá tak, že se hlavně testuje a tím se testuje celá řada bezpříznakových lidí. To je dobré ale spíše pro poznání celé šíře dopadů epidemie na populaci. Proto vidíme, že až 60 % lidí nemá vůbec žádné příznaky. To je velmi důležitá informace pro uklidnění populace. Nyní se ale respektuje přání osob, které řídí ochranu před epidemií, tedy kdo nemá žádné příznaky, ať nechodí na vyšetření. To nám pak dramaticky zvyšuje podíl pozitivních na testování, protože ti, co nemají příznaky, se netestují, a výsledky „nenaředí“. V létě jsme takto zjistili, že toto onemocnění je v šíření a klinických dopadech menší zátěží než chřipka, jen může najednou onemocnět více lidí. Ale jak jsem zmiňoval, máme tu potenciálně 60 tis. pacientů, kteří mohou přijít najednou do nemocnic, a 0,5–0,7 % v nebezpečí úmrtí při plném promoření. Což se špatně poslouchá, a proto se ta epidemie pořád a pořád brzdí. U nás by bylo nejlepší, kdyby to proběhlo jako ve Švédsku.

Hlavní nemocí provázející epidemii je strach. Jak se léčí strach?
Tím, že se sdělují pravdivá data a ta se dávají do souvislosti a porovnávají se s něčím, co je lidem, již mají strach, blízké.

Kdybyste měl možnost veřejnost informovat o vývoji jakékoliv epidemie, sděloval byste počty nemocných nebo naopak uzdravených? Šířil zákazy nebo naopak doporučení?
Určitě bych sděloval všechny Vámi zmíněné ukazatele a jako nejdůležitější bych viděl počty hospitalizovaných a počty zemřelých. Ty bych neustále porovnával s chřipkou nebo jiným onemocněním, které lidé znají. To jsou základní ukazatele, které je nutné prezentovat.

Pokud bude vyvinuta očkovací vakcína, koho bude mít smysl očkovat?
Jednoznačně by očkování mělo směřovat do rizikových skupin. Nemělo by smysl proočkovat mladé a zdravé, protože by pak stále hrozilo, že bude virus cirkuloval v seniorské generaci a tito lidé by neustále byli hospitalizováni nebo umírali.

Vaším základním receptem jako správného imunologa je posilování vlastní imunity. Co takhle krátký recept ve třech větách: co dělat, abych byl odolnější?
Měl bych alespoň trošku sportovat, mít pravidelnou a vyváženou stravu a mít prostor na koníček či relaxaci. Je to jednoduché a zároveň komplikované, protože to znamená u většiny lidí zásadně změnit styl života.

A jakou roli v udržování dobré imunity hraje očkování? Má smysl např. proti chřipce, když viry neustále mutují a vakcinace je pak jako střelba naslepo?
Myslím si, že jsou vakcíny, které jsou schopné vytvořit celoživotní imunitu, jako jsou proti žloutence A a B, proti žluté zimnici a dnes i proti vzteklině. Pak je celá řada vakcín, které dávají kratší ochranu, a nakonec jsou vakcíny proti chřipce, které jsou důležité u seniorů. Nezabrání onemocnění, které je ale mírné, zabrání však až 75 % následným hospitalizacím a v 90 % umrtím.

Když se na závěr vrátíme k Vašemu osobnímu životu. Co Vám dělá radost, jaké máte koníčky?
Mně vždy udělá radost, když se povede posunout výzkum nějaké vakcíny proti infekcím o kousek dál a pokud na tom mohu pracovat. Doma mi dělá radost to, že jsme s manželkou na stejné vlně a podporujeme se v běhání (obden 10 km) a dalším sportování – do práce a po Hradci jezdím jenom na kole. A nakonec mě strašně baví, když vidím u nemovitostí, které moje žena pronajímá, že se dělají nějaké opravy a jak dobře to jde řemeslníkům.

Letos jste oslavil 60 let. Pro někoho jde o magický věk blízkého důchodu. Pro jiného hrůzu z nástupu stáří. Jak to vidíte vy?
Já se držím hesla, že důchod není o věku, ale o rozhodnutí. Moje práce mi umožnila, že jsem v posledních patnácti letech byl vždy přes zimu v tropických oblastech jihovýchodní Asie a tam jsem si mohl odpočinout. Krásně tak kombinuji práci a odpočinek.

A Vaše doporučení našim čtenářům?
Ať jsou optimističtí a usměvaví – prožíváme jednu z nejlepších etap lidského života a i přes drobné výkyvy se máme více než dobře. Máme obrovskou výhodu svobodné volby, pokud se nám nelíbí politici, volíme jiné, pokud se nám nelíbí programy v televizi, tak sledujeme internetové platformy. Je jenom na nás, zda se povzneseme nad drobné nedostatky demokracie a společnosti a život si užijeme.

Děkuji za rozhovor!

Vladimír Vecheta