Od Subterry k naplňování otcova odkazu

Od Subterry k naplňování otcova odkazu

Bohatý životní podzim Milana Fryčky

Ostrovec vstoupil do povědomí tišnovských občanů především jako historií prověřené sportoviště. Úctyhodných pět desítek let zde ale také sídlí závod, který v posledním období známe pod názvem Subterra. Od roku 1976 až do konce června 1990 byl jeho ředitelem Ing. Milan Fryčka, který ani v dalších létech jako důchodce neochabl ve svých aktivitách a i dnes o sobě s více než „osmi křížky na hřbetu“ dává stále vědět.

Narodil se v roce 1937 v Bílovci. Rodiče i prarodiče byli za války zatčeni a od února 1943 až do časů osvobození pobývali v koncentračním táboře. Malý Milan strávil chmurné časy jako ukrývané dítě v blízké vesničce Hrabství. Všichni členové jeho rodiny se naštěstí z lágru vrátili a v rodném Bílovci pak Milan nastoupil rovnou do třetí třídy, když první dva zameškané roky musel průběžně dohánět. Zřejmě se dobře činil, protože studentská léta zakončil v roce 1967 obhajobou diplomové práce na Vysoké škole báňské v Ostravě. Umístěnku dostal na Dolní Rožínku, kde až do dubna 1976 působil v řadě technických funkcí. Jako investor mimo jiné zajišťoval i výstavbu sídliště pod Klucaninou, v němž od roku 1977 v jednom z domů na Halasově ulici sám bydlí. Tomu ale předcházela bydliště přímo v Dolní Rožínce a později v Novém Městě na Moravě. V roce 1976 mu Státní bezpečnost odmítla prodloužit přístup ke státnímu tajemství a to znamenalo v podstatě konec činnosti technika na Rožínce. Generální ředitel mu ale nabídl post šéfa již několik let existujícího tišnovského závodu VDUP (Výstavba dolů uranového průmyslu) a tím začalo jeho zdejší působení. Podnik měl sídlo v Praze a Tišnov byl jedním ze čtyř jeho závodů. „Původní název firmy byl Podzemní inženýrské stavby, zkráceně PIS,“ vzpomíná Ing. Fryčka. „Pro Francouze se ale za touhle zkratkou skrývá pisoár, takže při mém příchodu už název zněl VDUP, o němž jsme pak v žertu říkávali, že to znamená ,velmi dobře utajený PIS’.“ V devadesátých letech se pak název znovu měnil a vznikla vzpomínaná Subterra.

Záměr založit podobnou firmu lze přičíst k dobru někdejší stáži delegace z Dolní Rožínky v uranových dolech v Kazachstánu. Tamní pravidlo, že po určitém počtu odfáraných let horníci opouštějí radioaktivní prostředí, vedla u nás ke startu programu tzv. „mimouranové činnosti“. Jeho první využití slavilo úspěch při stavbě dalešické přehrady a odtud byl už jen krok k umístění jednoho ze závodů v Tišnově, kde se podařilo právě na Ostrovci najít vhodnou lokalitu. „Uranový průmysl chtěl tehdy získat i prostor fotbalového hřiště a nabízel náhradou milión Kčs na vybudování nového areálu – k tomu ale nikdy nedošlo…“

O práci tišnovských odborníků mělo brzy zájem více různých investorů. První významnější spoluprací byla zakázka pro brněnskou Dopravně  inženýrskou organizaci, která řešila úpravu sítí na křižovatce pod hlavním nádražím. Umístění veškerých rozvodů s výjimkou kanalizace do hlouběji uložených kolektorů – a tím i zajištění jejich kontroly a oprav bez rozkopání povrchu – se uchytilo i na dalších místech a metodu pak převzali i v blízkém zahraničí. Dalšími zajímavými akcemi bylo vybudování štoly pro říčku Ponávku, kterou bylo kvůli znečištění nutno přemístit do nového umělého řečiště, Vírského a Březovského vodovodního přivaděče, řady kanalizačních stok v Brně, Hradci Králové či Bratislavě nebo rekonstrukce odpadního tunelu lipenské hydroelektrárny. Největší a nejúspěšnější stavbou Tišnováků bylo vybudování přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, v jedné z anket nedávno označené za největší český technický div současnosti. Výstavba podzemních objektů je v dějinách našeho hornictví naprosto unikátní. Práce zde ovšem nebyla bez komplikací, dočasně byla například téměř úplně přerušena poté, co se vlivem obrovského poklesu teplot na Silvestra roku 1978 rozpadla energetická síť. Přetržku vyplnil závod náhradním programem a uvedl v život podzemní čistírnu odpadních vod v Peci pod Sněžkou. Mnoho nechybělo dokonce k realizaci tunelu pod Černohorským sedlem. Na Dlouhé stráně se tehdy podařilo získat novou, bezkolejovou mechanizaci a díky ní se pak objevily četné další zakázky na různé silniční i železniční tunely.

Když Milan Fryčka do Tišnova nastupoval, měl závod 231 zaměstnanců, když jej po zhruba 15 letech jako čerstvý důchodce opouštěl, bylo jich přes tisíc. Neodešel ale úplně, ještě firmě vypomáhal realizovat stavby v Hradci Králové či Ostravě, a dokonce pak vyhověl i prosbě jednoho ze svých kamarádů, aby převzal na dva roky post ředitele závodu v Prosetíně u Skutče. Svým pokračovatelům dnes přeje další úspěšný rozvoj firmy. V roce 2002, když mu bylo již 65 let, kandidoval – ze zadních pozic – za tzv. nezávislé do tišnovského zastupitelstva a díky preferenčním hlasům ostatní kolegy z kandidátky předběhl, takže byl čtyři roky nejen zastupitelem, ale dokonce radním. „Chtěl jsem si tehdy udělat takovou zpětnou vazbu, jsem-li mezi lidmi známý a mám-li jejich důvěru. Ale o pokračování už jsem neuvažoval, zjistil jsem, že se do politického prostředí nehodím.“ Současnému vedení města děkuje za umístění pamětních desek u názvů ulic pojmenovaných po zemřelých odbojářích, o němž prý na radnici uvažovali už v „jeho“ éře.

A tím se dostáváme k další záslužné aktivitě Milana Fryčky. V první polovině 80. let navázal na práci svého otce a stal se funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. V letech 2002–15, to už pod názvem Svaz bojovníků za svobodu, byl předsedou okresního výboru a po úmrtí svého  nástupce Horčici se jím nedávno stal znovu. Tišnovské organizaci svazu se podařilo přispět například k výstavbě památníku internačního tábora ve Svatobořicích, v polské Vratislavi, kde bylo popraveno na tisíc Čechů, se podílela na odhalení pamětní desky za přítomnosti primátora, velvyslanců i potomků někdejších obětí. Z Tišnova se tohoto aktu zúčastnila paní Zdenka Patloková-Halouzková. Zdejší organizace ovšem čítá pouhých patnáct členů a většina je starší 75 let, takže její budoucnost nevyhlíží příliš růžově. Je všeobecně známo, že současný Svaz bojovníků za svobodu má na republikové úrovni špatnou reputaci, což způsobují chyby centrálního vedení, ale i snaha o přepisování dějin za života pamětníků. Milan Fryčka se k tomu vyjádřil mimo jiné i v červnovém televizním pořadu Reportéři a doufá, že po nejbližších volbách vedení svazu se vývoj obrátí k lepšímu.

Poděkování si naopak zaslouží celá řada měst a obcí okresu za spolupráci a podporu v úsilí o zachování Paměti národa.

Václav Seyfert

Další článek:
Předchozí článek: