Malý indián z Květnice – Tajné písmo

Nad město pod Květnicí dopadaly kapky deště a začala se objevovat mlha. Venku foukalo a zbarvené listí se pomalu snášelo k zemi. V krbu praskala polena a malý indián seděl v prastarém ušáku u dědečka, který mu četl jeho oblíbenou knihu o námořnících. Když malý chlapec zavřel oči, tak úplně viděl rozbouřené moře a na něm houpající se loď. Loď se nakláněla na stranu a do podpalubí proudila mořská voda trhlinou v trupu. Námořníci si chvatně oblékali záchranné vesty a připravovali čluny na spuštění do rozbouřeného moře. Na palubě stál muž, dobré dva metry vysoký s širokými rameny u signální lampy. Přerušované světlo, které procházelo skrze lamely umístěné před lampou, volalo o pomoc. Námořníci spouštěli poslední člun do vody a volali na obra, aby už nechal být lampu lampou a vlezl za nimi do člunu. Promočený muž tak tak že uposlechl jejich volání, když v dálce uviděl světelný signál, který mu přinesl nebývalou úlevu. „Počkejte, chlapi, blíží se záchrana!“ křikl dolů. Po dobré půlhodině se vedle poškozené lodi objevil křižník, který vyzvedl celou posádku na svoji palubu. Poslední, kdo vystoupal na palubu křižníku, byl Jack, muž, který všem zachránil život.

„Dědečku, ale jak na tom křižníku poznali, že mají připlout na pomoc?“ zeptal se malý indián. „Jack jim dal signál pomocí Morseovy abecedy a té lodní lampy.“ Chlapec zkrabatil obočí. „To nechápu, jak věděli, že si jen tak nesvítí na cestu?“ Morseovku znají všichni námořníci, pro případ, že by jim třeba nefungovala vysílačka. No a kromě námořníků ji využije spousta lidí a skauti se ji také učí. „A k čemu jim to je, když máš mobil a o pomoc můžeš  zavolat.“ – „A co když nebudeš mít signál, nebo se ti vybije baterie, co budeš dělat?“ pousmál se dědeček. „To se nemůže stát,“ odpověděl chlapec, „ale přesto by mne zajímalo, jak taková morseovka funguje.“

„Představ si, že každé písmeno abecedy nebo číslici složíš z různé kombinace pouhých dvou znaků, teček a čárek. Takže místo písmene ‚e‘ použiješ třeba jen jednu tečku a místo písmene ‚t‘ jen jednu čárku. Takto to vymyslel Samuel Morse a jeho žák Alfred Vail, který vytvořil speciální abecedu, kterou uznávají lidé na celém světě. Potom stačí, když budeš chtít předat nějakou zprávu jinému člověku, že ji třeba vyťukáš, a aniž by ji ten druhý viděl, tak si dokážeš ‚přečíst‘ to, co jsi mu poslal,“ vysvětlil dědeček vnukovi. „No jo, ale jak si to můžeš zapamatovat, vždyť to je strašných kombinací.“ – „K tomu můžeš použít slova, která mají stejné počáteční písmeno a potom takový rytmus slabik, které vyjadřují jednotlivé kombinace písmen,“ odpověděl dědeček, vzal papír a vnukovi nakreslil tabulku s celou Morseovou abecedou.

Malý indián byl nadšený a od té doby si nechával od dědečka posílat zprávy, které překládal. Když tajné písmo ovládl, občas zlobil kamarády tím, že jim psal dopisy v morseovce, ale zlobení trvalo jen chvíli, než kamarádi kouzlu tajného písma propadli taky. Jednou vyrazil malý indián s kamarádem Vašíkem na Květnici a zamířili k Velké skále, když tu najednou spatřili malou proláklinu. Poblíž ní se povalovala hromádka hlíny a kamenů a některé z nich se na slunci zablýskly. Přišli blíž, aby se podívali na blyštící kamínky, když vtom se země pod nimi jako by otevřela a oba se ocitli v jakési díře. Než se stačili vzpamatovat, jeden větší kámen spadl na místo prolákliny a oba se ocitli uvězněni v prapodivné sluji. Ven viděli jen malou dírou, kterou se ale ani jeden nemohl protáhnout. Volali o pomoc, pískali, ale nikdo je neslyšel. Vašík vytáhl svůj mobil, aby zavolal pomoc, ale zapomněl si nabít baterku, displej zůstal tmavý.

Začalo se smrákat a chlapce přepadal strach. Indiánův dědeček čekal s večeří na vnuka, ale ten stále nepřicházel, když mu zazvonil telefon a tam se  ozvala maminka od Vašíka, jestli by ho mohl poslat domů, že už je pozdě. A tak začalo hledání dvou dobrodruhů. Malý indián už si zoufal, když vtom si
vzpomněl na knížku o námořnících a Jacka. Vytáhl z torby baterku a začal dírou ve skále posílat signál: tečka, tečka, tečka, čárka, čárka, čárka, tečka, tečka, tečka. Několikrát to opakoval, a když si už myslel, že je to k ničemu, uslyšel známý hlas: „Co tam dole setsakra děláte?“ Po chvíli už byli oba kamarádi na svobodě a dědeček se na malého indiána přísně podíval, „Víte, jak jsme se o vás báli?“ Chlapec se studem div podruhé nepropadl. „Ale jsi pašák, že sis vzpomněl na nouzový signál SOS, František od vedle mi ukázal záblesky z Květnice a hned jsem věděl, kde vás mám hledat.“

Pavel Hanák