Květinové hodiny Tišnovska – Za ocúny a vřesem

Podzimní melancholie chladných rán, mlhavých závojů v údolích a šikmé světlo slunce už nenalézají na lukách, zahradách a mezích letní pestrost široké škály květů. V trávě září ještě žluté květy jestřábníků a pampelišek podzimních, definitní tečka za plejádou květů léta má ale barvu nafialověle  růžovou – květy ocúnů. A kdykoliv potkám ve žloutnoucí trávě tyto zářící „plaménky“, je mi jasné, že zavládl podzim.

Ocún jesenní (Colchicum autumnale) je jakoby protějškem jarních šafránů (krokusů). Vždy jsem si říkal, že si příroda hraje, když zahajuje i ukončuje sezónu barevných květů skoro stejným způsobem. Stejně jako šafrán vyrůstají květy ocúnu z podzemní hlízy velmi nízkým stonkem a oba druhy se ke slunci otevírají širokým kalichem. Vizuální podobností ale veškerá příbuznost končí. Zatímco šafrány jsou blízké kosatcům, ocúny mají za své sestřenice lilie. A pokud by někomu detailnější morfologie květů nebyla srozumitelná, snadno oba druhy kromě roční doby kvetení rozpoznáme díky barevnosti – šafrány dominují sytými barvami (fialová, žlutá, bílá), ocúny potkáme v přírodě spíše v jemných odstínech fialkové a růžové.

Během ročního cyklu se ocúny představují dvěma zcela odlišnými tvářemi: na podzim se ze země zvedají cca 15 cm vysoké květy napojené dlouhou trubkou k hlíze ukryté 15 cm pod zemí, což činí z ocúnu nejdelší květ mezi evropskými druhy. Kvete od konce srpna do listopadu a v té době nemá žádné zelené listy, čímž si vysloužil lidové pojmenování „naháček“. Když odkvete, vypadá to, že prakticky zmizí. Na jaře se ale objeví podlouhlé zelené listy okolo semeníku, vyneseném po zazimování na silné lodyze.

Ocúny kvetou na vlhkých loukách od nížin až do hor. V teplých nížinách vyhledávají polostín, v horách slunná stanoviště. V našich podmínkách jsou hojné. Na Tišnovsku jej potkáme na řadě stanovišť spíše lučního nebo nivního charakteru. Mojí oblíbenou lokalitou jsou horské louky pod Sýkořskou myslivnou nad Synalovem a u Ochozi. Nalezneme ho ale i např. v údolí řeky Svratky u Štěpánovic a Borače.

Ještě důležitou věc je ale třeba u ocúnu vědět: tato podzimní kráska je velmi zákeřná. O její jedovatosti věděli již staří Řekové, kteří ji nazvali ephemeron, v překladu – jediný den trvající – dle názoru, že kdo požije hlízy rostliny, zemře ještě ten den. Na vině jsou toxické alkaloidy, pro které se dříve sbírala na léčení dny. Dnes je toto ale vyhrazeno jen lékařům! K otravě ocúnem může dojít i při záměně jeho listů s listy česneku medvědího nebo skrze mléko ovcí a koz. Otrava je záludná v tom, že se projeví až po několika hodinách. Každopádně je k vyřešení nutná bezodkladná lékařská pomoc.

Naše druhá podzimní květina má v sobě naštěstí více poetiky, a tak pochmurné vyústění pasáže o ocúnech překlopíme do příběhu ze zadumaných krajin vřesovišť: Skotská legenda vypráví o krásné Malvíně, dceři skotského básníka Ossiana, která byla zaslíbena keltskému válečníku Oskarovi. Ten ale ještě před svatbou padl v boji. Když umíral, nechal své nevěstě poslat kytici fialového vřesu. Jakmile ji Malvína skropila svými slzami, fialové kvítky se proměnily v bílé. Ve Skotsku je od té doby bílý vřes považován za symbol lásky až za hrob a nevěstám prý přináší štěstí. Jeho zvláštnímu významu nahrává i fakt, že je v přírodě mnohem vzácnější než fialový.

Vřes obecný (Calluna vulgaris) nakolik kvete v létě, v zahradnické praxi se stal symbolem podzimu. Jeho latinský název je odvozen z řeckého výrazu „k zametání“. Pro své bohatě větvené výhony byl využíván k výrobě metliček. Středověk pak přišel s ještě originálnějším nápadem: před nástupem chmele se vřes používal jako přísada při výrobě piva. Uplatnění měl i v lidovém léčitelství jako detoxikační prostředek, který pročistí ledviny a močové cesty, nebo jako lék na revmatismus a dnu.

Růžový nebo fialkový nízkorostoucí keř výšky 20 až 50 cm má rád kyselé půdy na výsluní i v polostínu. Převládá na rašeliništích, v bažinách nebo na chudších písčitých a skalnatých půdách. Na jižní Moravě jsou proslulé vřesovišti východní části národního parku Podyjí u Znojma. Na Tišnovsku je  jeho výskyt vzácnější, protože i na místech označených odborníky jako typických jej najdeme zřídka. I tak můžete zkusit štěstí např. na přírodní památce Dobrá studně u Ochozi, na Synalovských Kopaninách nebo v přírodní rezervaci Ploník u Černovic. Když jej potkáte, pošlete nám do redakce fotografii.

Vladimír Vecheta