Chvála tónům, které vracejí mládí

Vyrůstal jsem obklopen hudbou, neboť byla celoživotní láskou mého otce. Vedl k ní mne i bratra Karla, ovšem v mém případě se mu to podařilo jen napůl. Učil jsem se na klavír, dokonce jsme – což mi dnes připadá neuvěřitelné – s Karlem hráli čtyřručně Brahmsovy Uherské tance. Po šesti letech jsem tátu uprosil, aby mne z „hudebky“ odhlásil, a on mi vyhověl. Na klavíru po mně zůstala nalomená deska dole nad pedály, jak jsem do ní občas kopal, když mne to obzvlášť nebavilo. O mnoho let později jsem se dozvěděl, že v dětství totéž činil i táta, takže alespoň v tomto případě jsem dokončil to, s čím on začal.

S rostoucím věkem jsem svého někdejšího rozhodnutí litoval. Když se mi něco nedařilo a měl jsem náladu pod psa, říkával jsem si: „Teď by sis sedl ke klavíru, něco si zahrál a chmury by tě přešly.“ Jenže jsem zvládal už jen Ovčáky čtveráky jedním prstem a to k povznesení duše nestačí.

Zjistil jsem ovšem, že tóny není nutno sám vytvářet, že zahřejí, i když je „jen“ posloucháte v podání někoho, kdo to umí. Nejprve se mi vrývaly pod kůži písničky, které táta aranžoval pro svůj orchestr, pak jsem si zamiloval bigbít, v němž jsem spatřoval upřímnost, svobodu a pravdu. Zákonitě jsem se dopracoval i k jazzu, který byl složitější, ale bylo mi jasné, že pro starší generaci býval přesně tím, čím se pro nás stal rock. Vybudoval jsem si sbírku nahrávek, nejprve na páscích, deskách či kazetách, později v podobě CD; dnes si přírůstky ukládám v elektronické podobě na externí disk počítače.

Pokud se mi něco líbilo, míval jsem vždy chuť nabídnout svůj zážitek i ostatním, nejlépe rovnou většímu počtu osob. Začalo se mi honit hlavou, že i když sám neumím na nic hrát, mohl bych zkusit to, co sám poslouchám, prezentovat veřejně. S kamarády jsme v roce 1980 založili Jazz klub a z magnetofonových pásků seznamovali vrstevníky s tím nejzajímavějším z domácí i zahraniční scény. Zájmu posluchačů nahrávala dobová atmosféra, protože rock či jazz ze Západu se u nás dost obtížně sháněl a navíc jsme se nebáli prezentovat i české kapely, které neměly u soudruhů na růžích ustláno. V knize o Tišnovu se o tom na straně 498 píše, jako bychom dělali málem třetí odboj.

Počínaje 90. léty začalo být všechno jinak: i u nás byly volně dostupné zahraniční desky, vznikaly speciální hudební televize, objevil se internet a na něm videoklipy všeho druhu. Měl jsem za to, že poslechovým pořadům je nadobro odzvoněno.

Před sedmi lety jsem pomáhal brněnskému hudebnímu historikovi Petru Gratiasovi s přednáškami pro Univerzitu třetího věku v místní knihovně a přesvědčil jsem se, že tomu tak není. Kvalitní hudbu doplněnou videoprojekcí a vhodným komentářem sledovali posluchači stejně pozorně jako o tři desetiletí dříve. V modernější podobě jsem se tedy k tvorbě „audiovizuálních“ představení vrátil a dostal jsem příležitost s nimi vystoupit nejen v Tišnově, ale také v Brně, Valašském Meziříčí či pražském Popmuseu.

Zatímco většina pořadů má vzdělávací charakter, ten nejstarší a nejdéle trvající je jiný. Od října 2014 zavítám jednou měsíčně do Penzionu na Králově ulici a jeho obyvatelům i dalším příchozím nabízím vždy třináct starších písní na zvolené téma – říkáme tomu Písničky ze starých časů. Scházíme se v útulném prostředí knihovny, a pokud nás virus na podzim znovu nezaskočí, měli bychom se v říjnu dočkat už padesátého pokračování. Mám radost, že se cyklus líbí a že se na něj stálí navštěvníci těší. Po jarní karanténní pauze si dokonce sami vyžádali jeden pořad navíc ještě před prázdninami a s povděkem jsem zaznamenal i situaci, kdy si jedna z přítomných dam podrobně zapisovala seznam hraných skladeb – prý pro kamarádku, která výjimečně nemohla přijít a chtěla vědět, jaké písničky jsme si ten den pouštěli.

I taková je schopnost hudebních tónů: v té správné podobě umějí vracet mládí… Byť je to jen občas a na několik desítek minut, díky jim za to.

Václav Seyfert