Historie tišnovského koupaliště

Trnitá cesta ke vzniku oblíbeného areálu

Koupání je pro naši dobu synonymem relaxace, avšak zatímco v minulosti se naši předkové spokojovali v letním žáru s přirozenými vodními plochami a říčními toky, průmyslová industrializace a masové zemědělství zasáhly do stavu a čistoty vodních biotopů natolik, že se vynořila zcela nová potřeba – vodní plochy určené výhradně pro koupání a rekreaci obyvatelstva. A tak leckteré město či obec vynakládá nemalé prostředky, aby tento servis v co nejatraktivnější podobě svým obyvatelům zajistili.

Letos uplyne bezmála 65 let od zbudování koupaliště Za Mlýnem, k čemuž si dovolíme malý historický exkurz s archivními materiály pana Josefa Kadlece v rukou. Ten se v roli někdejšího předsedy Sokola Předklášterských papíren nejen o výstavbu koupaliště zasadil a aktivně se na ní od počátku až po dokončení podílel, ale peripetie vzniku rekreačních areálů v Tišnově rovněž i sepsal a publikoval v předchůdci dnešních Tišnovských novin, Našem Tišnovsku v roce 1977.

„V posledním staletí dostával Tišnov formu vyspělého okresního města, a v některých úsecích, jako kulturním, hospodářském a zejména společenském, vysoko dominoval v širokém okolí. Dalo by se tedy soudit, že se v takovém čilém okresním městě dařilo všemu pokrokovému, pro tehdejší dobu modernímu,“ čteme v exkurzu Historie šesti tišnovských koupališť. Jak však autor s neskrývanou hořkostí poučen složitými poměry práce někdejších tišnovských zastupitelstev záhy dodává: „… že tomu tak nebylo, ukazují příklady, kdy občané“ – po desítky let marně – „požadovali postavení městského koupaliště.“

Koupelka na Svratce
První Koupelku na Svratce vybudovalo město Tišnov jako na tehdejší dobu velkou vymoženost už okolo roku 1916 na Ostrovci na břehu řeky. Patnáct metrů dlouhá dřevěná stavba skrývala dvacet kabin, schodiště a dřevěné plato nad vodou a klozet. Umístění nebylo nejšťastnější, místo kryly vysoké stromy a voda nebyla moc hluboká. Na druhé straně koupelka sloužila i fotbalistům, házenkářům a obecenstvu z nedalekého hřiště. Jakkoliv šlo o první stavbu, zůstala na dlouhé roky také jedinou zrealizovanou, zatímco většině obyvatel muselo nadále postačovat koupání na březinském a klášterském splavu.

Ať se každé vykópe doma v lavóře!
Série dalších čtyř neúspěšných pokusů o nové koupaliště začala návrhem, kterou představili městští radní v roce 1932. Plán počítal s výstavbou bazénu 30 × 60 m na obecní mlýnské zahradě pod městskou elektrárnou (dnes ulice Koráb) s přívodem a odvodem vody z a do mlýnského náhonu. Kompletní projektovou dokumentaci však pohřbili „konzervativně naladění hospodáři města“, kteří argumenty finančního podkopání stability města podepírali okatě nafouknutými výpočty ztrát městské elektrárny, k nimž mělo dojít odebíráním vody z náhodou do koupaliště, a nebyli přístupni reálným podkladům.

O dva nové projekty koupaliště se pokusil ještě před 2. svět. válkou výbor AFK Tišnov. Koupání ve Svratce začalo být vlivem rozšiřování výroby v papírně stále rizikovější, řeka se barvila podle produkce a majitel továren nařízené čištění obcházel podplácením rybářů, aby měl pokoj. Už s první  žádostí, a to předat pozemky Ostrovce do správy AFK, klub narazil, když se v zastupitelstvu ohradil nájemce využívající zdejší louky na krmení
svého dobytka.

Přesto se zástupci klubu vydali za majiteli pozemků do kláštera Porta coeli jednat o možnosti převedení nájmu z města na klub s tím, že by zde bylo vybudováno velké sportoviště a koupaliště. Abatyše i probošt na rozdíl od městské rady přislíbili zatlačit na město, a dokonce, byť s výhradami,  projevili pochopení pro zřízení koupaliště. Nájemní podmínky byly ale nakonec pro klub finančně neúnosné a podpora města samozřejmě žádná. V té situaci chtěl klub obětovat pro menší koupaliště házenkářské hřiště, aby se sportovci hrající na škváře vůbec měli po utkáních kde umýt. I tomuto záměru však zlomily vaz, jak jinak, znovu peníze. Okresní hejtmanství totiž požadovalo zřídit na přívodu do bazénu čističku, protože voda z náhonu, do něhož ústily všechny městské žumpy a stoky, se bez ní nedala použít.

Poslední neuskutečněný záměr situoval koupaliště do prostoru u Červeného mlýna. Projekt z roku 1938 počítal s odběrem vody přímo z řeky, do čehož se však vložila mašinerie vodohospodářské správy včetně zástupců města Brna. Pod tlakem byrokracie tak městská rada v roce 1940 od záměru ustoupila a roku 1942 odložila dokumentaci do archívu.

Tišnováci Tišnovákům
Fascikl žloutnoucích listin ve složce nadepsané Koupaliště a stadion (?) 1951–1960 s razítkem Sokol Papírny Tišnov (později TJ Tatran Papírny Tišnov) podává obrázek o konečně úspěšné akci, kdy se v 50. letech 20. století podařilo dotáhnout výstavbu koupaliště až do zdárného konce.

Jako hlavní argument, s nímž se v roce 1952 pustila do práce na novém koupališti závodní TJ Sokol, byl pro město Tišnov „naprosto nedostačující stav vody v řece Svratce, která má po řadu let v létě velmi málo vody, a navíc je silně znečišťována průmyslovými podniky (hlavně jatkami a papírnou) tak, že občané musí vyhledávat místa daleko proti proudu…“, kde to ovšem také s vodou slavné nebylo. „Nemáme tudíž podmínky pro masový výcvik mládeže v plavání ani pro závodní plavecký sport,“ uzavírá opakovaná argumentace výčet důvodů, jimiž se vedení Sokola obrátilo ten rok s žádostí o finanční subvenci na Krajský národní výbor (KNV) v Brně. Koupaliště bylo nadto plánováno jako využitelné i pro deset okolních obcí, což ukazuje, že Tišnováci v té době rozhodně nemysleli jen sami na sebe.

Pro pochopení následné realizace výstavby je třeba si uvědomit, že se odehrávala ve zcela odlišných hospodářských poměrech než předchozí neúspěšné projekty. Za První republiky nebyla nouze o materiál, a při vysoké nezaměstnanosti ani o pracovní síly, ale fatálně chyběly finanční prostředky. Socialistický plán vzrůstu poválečné životní úrovně obyvatelstva naopak otevřel kohoutky bohatých státních subvencí. Ale nebylo je jak utratit, protože stavební materiál byl nedostatkový, a při nulové nezaměstnanosti navíc nesměly být odčerpávány žádné pracovní síly z podniků a továren. Jak čteme v přípise z 19. 4. 1952: „Technický referát ONV v Tišnově souhlasí s výstavbou atletického hřiště a koupaliště v Tišnově za předpokladu, že stavbou nebudou odňaty pracovní síly určené pro plnění úkolů pětiletky, a že veškeré práce budou prováděny svépomocí za použití materiálu získaného z místních zdrojů.“

Sovětská fyskultura – náš vzor
Vedle svépomocné brigádní, a tedy neplacené práce, kterou charakterizovala realizace řady staveb socialismu, nechyběla plánu výstavby v Tišnově další „vada na kráse“, a to přemrštěle optimistický rozmach typický pro budovatelskou dobu. Jak si čtenář povšiml poznámek, původní projekt počítal vedle koupaliště především s atletickým stadionem, jehož měla být plovárna spíše doplňujícím zázemím. V tomto duchu se také vede úvodní korespondence TJ Sokol s žádostí o „podporu pro účely tělovýchovy a sportu na vybudování atletického cvičiště a regulérní plovárny“. Poměrně záhy však zmínka o stadionu z korespondence mizí a dále už se pokračuje pouze v řízení okolo stavby bazénu.

Podobně optimisticky byl nastaven i původní harmonogram výstavby. Ačkoliv byla jednání započnuta v únoru roku 1952, předpokládalo se proinvestování, tj. dokončení výstavby ještě týž rok! Vezmeme-li k tomu kontext doby, kdy mělo vše proběhnout svépomocí (tedy mimo běžné pracovní vytížení lidí a strojů), je s podivem, jak nerealistický byl jak entuziasmus budovatelů, tak požadavky subvencujících státních orgánů. Když však již zahájená výstavba narazila na úřední překážky a povolovací řízení, již 16. 10. 1952 závodní rada Papíren žádá instituce zajišťující finanční subvence stavby o možnost pokračovat v práci i v roce 1953. A jak pozdější archiválie dokládají, jsou ještě v roce 1955 vyzýváni občané k brigádnické výpomoci „alespoň 50 hodin“ výměnou za „možnost koupání v roce 1956 zdarma“. A k roku 1956 poznamenává kronika města, že „občané odpracovali spoustu brigádnických hodin při betonování dna nového koupaliště“. Dokončovací práce se tedy vlekly řadu let.

Neopominutelnou, ale o to zajímavější nejen pro účetní je ekonomická bilance celého projektu výstavby, která zabírá samozřejmě značnou část archivních materiálů. Impulsem pro zahájení projektování a výstavby byl příslib subvence ve výši 850 000 Kčs od Státního ústavu pro tělovýchovu a sport v roce 1952 na základě žádosti podané TJ Sokol. Částka byla tehdy přijata „s rozpaky“, protože co byly na jedné straně ohromné peníze, na celkovou výstavbu se jevily jako nedostačující. To ostatně konstatuje již koncem roku Závodní rada Papíren a vyčísluje skutečné náklady „asi na 2.500.000 Kčs“. Jaká byla výsledná suma výdajů, se v archiváliích již nenachází. Dá se tedy odhadnout, že celé koupaliště spolklo nejméně 3 mil. Kčs.

Pikantní je ovšem skutečnost, že tu uvádíme částky v tzv. staré měně. Samotná výstavba se totiž odehrávala v době měnové reformy roku 1953. Jak je známo, reforma devalvovala hodnotu tehdejší staré měny v poměru 1:5–1:50, což připravilo řadu občanů o úspory a podniků o kapitál.  Vnitrostranická konvertibilita (rozuměj pro členy KSČ a komunistické organizace) byla ovšem v kurzu daleko příhodnějším, a tak účetní doklady výstavby prozrazují, že to v případě koupaliště bylo příhodných 1:2,5. Na kolik tedy ve skutečnosti koupaliště vyšlo? Uvažované 3 mil. Kčs staré měny měly po reformě hodnotu 1,2 mil. Kčs. Což přepočteno inflací na současnou hodnotu měny by nyní činilo cca 21,5 mil. Kč. A pozor: nezapomeňme, že většina výstavby proběhla brigádně zdarma, tedy bezplatnou prací…

Když se dnes koupeme…
… neměli bychom zapomenout, že se většina výstavby nakonec odehrála ve velmi úzkém kruhu pracovníků, ať techniků, stavařů, projektantů či funkcionářů, kteří si vedle práce v terénu museli odžít i papírovou válku s řadou odborných, státních i stranických organizací. Ne všichni byli projektu nakloněni, a tak např. mezi řádky dopisu ROH, Svazu zaměstnanců v průmyslu lučebním, který prostřednictvím Jednotného fondu pracujících administroval vyplácení subvence, lze číst i závist, že je jakémusi závodnímu Sokolu v Tišnově poskytována finanční podpora, „ačkoliv je nám až do dnešního dne velmi málo známo o vaší činnosti“. Podobně působí i opakovaná tvrdošíjnost požadavků na dokladování adekvátního užití financí. Optimisticky nevyznívala ani zamítavá stanoviska podniků na dodání stavebního materiálu nebo marné pokusy stavebníků sehnat třeba ponorné čerpadlo. Na druhou stranu řada prací proběhla hladce, jako zdarma vybagrování jámy koupaliště (podnik Státní silnice n.p. potřeboval hlínu) či cenná brigádnická práce žáků tišnovské zemědělky a učiliště MEZ Drásov.

Koupaliště i prostor okolo prochází každoroční údržbou a proměnou. Leckteré plány a předsevzetí však dochází naplnění až po letech nyní. Zbudování koupaliště si tedy zaslouží jak ocenění práce našich předchůdců, tak je i trvalou výzvou všem občanům a organizacím v péči o společný veřejný prostor neustat.

Podle archivních materiálů Josefa Kadlece
sestavil Vladimír Vecheta