Přátelství není omezeno věkem

Letošní rok je rokem dvojího výročí spisovatelky a filozofky Anny Pammrové (1860–1945). Tato nekonvenční a inspirativní
žena prožila velkou část svého života na samotě u Žďárce. Zde, v malém domku nad řekou Bobrůvkou, žila v dobrovolné skromnosti, vychovávala své děti, studovala a psala. Hledala cestu k opravdovému ženství a mateřství. Všímala si neblahého vlivu civilizace na kvalitu života a přírody, kritizovala formálnost vzdělání a institucí.

Společnost Anny Pammrové a nakladatelství Sursum postupně její práce nově zpřístupňují, nejnověji byla v roce 2017 vydána esej Cestou k zářnému cíli. Významné jsou také její korespondenční aktivity, zejména přes čtyřicet let trvající korespondence s básníkem Otokarem Březinou, dopisovala si však i s řadou dalších osobností. Trochu stranou zůstávaly až dosud její dopisy rodině Wachsmuthových ze 30. a 40. let 20. století, které jsme měli v nedávné době možnost pročíst a prozkoumat. Protože jde o osoby s vazbou na Tišnov a cenné svědectví o posledních desetiletí Annina nelehkého života, rozhodli jsme se s částí obsahu dopisů seznámit i čtenáře Tišnovských novin.

Kdy a jak se Anna Pammrová dostala do kontaktu s tišnovským okresním radou Bohdanem Wachsmuthem, nevíme, ale
je doloženo, že svůj „žlutý domek“ mu prodala krátce po smrti svého podporovatele O. Březiny, v roce 1930 nebo možná již ke konci roku 1929. Wachsmuthovi od té doby využívali podkroví domku jako svůj letní byt, v přízemí bydlela i nadále A. Pammrová, která od nových majitelů dostávala doživotní rentu a byla tak finančně zabezpečena. S panem radou vycházela jistě korektně, ale mnoho o jejich vztahu nevíme. Z přímých svědectví i z dopisů je ale patrné, že, možná překvapivě, našla spřízněné duše v jeho dcerách Elle a Thee, které na Pammrov začaly jezdit na prázdniny jako studentky a navštěvovaly ho i později se svými manžely. O Anně Pammrové se dosud traduje, že byla nepřístupná a k lidem odtažitá. Dopisy, adresované většinou starší Elle (nar. 1912), nabízejí ale jiný obraz. O více než padesát let mladším vzdělaným a kultivovaným slečnám se podařilo otevřít branku Anniny citovosti a ony si oplátkou cenily jejích názorů a životních zkušeností. Co víc, v životě mnohokrát zklamané stárnoucí ženy našlo své místo uvolněné veselí. „Nikdy jsem nemyslela, že se ve svém věku ještě zasměju,“ řekla Anna. Večer všechny tři hrávaly společenské hry, velký úspěch mívalo domino a tichá pošta, při které prý bývalo opravdu veselo. Děvčatům se také líbily Anniny břitké satirické komentáře glosující dobové události a okolí.

Během zimního období byly prostředkem kontaktu dopisy. Sestry sdílely Annin zájem o okultismus a východoasijskou kulturu a četly některé knihy společně. Pammrovou v té době zaujala například kniha Tajemství Indie anglického mystika a cestovatele Paula Bruntona, znovu četla Goethova Fausta. K soudobé české literární produkci byla ale kritická a většinou ji odmítala. Přátelství a určitý patronát obou dívek měly i věcnou rovinu: předplatily Anně časopis jejího zájmu, obstarávaly jí knihy a posílaly jí hrozny a exotické ovoce, ona je oplátkou zvala na své proslulé jahody, na podzim mívala velkou úrodu dýní.

V roce 1940 bylo Anně 80 let, dostala řadu gratulací, které však pokládala za zbytečné a obtěžující. Psala Elle o tom, že by chtěla uspořádat své písemnosti, texty a články vytvořené za čtyřicet předchozích let, nedostávalo se jí k tomu ale sil. V domku trpěla chladem a měla nedostatek vhodného dřeva na topení. Za války nebylo snadné si topivo obstarat a to, které pomocí přátel získala, bylo často mokré a musela ho předem na kamnech „opékat“. Nutně také potřebovala trvalejší pomoc s péčí o zahradu i domek, ale její dopisy opakovaně vyjadřují nespokojenost s ženami, které se k této placené pomoci nabízely. Radostí jí byly slunné dny a pozorování a krmení drobných ptáčků, kteří k jejímu domku přilétali.

Poslední dochovaný dopis Elle Wachsmuthové byl napsán roku 1942, další zprávy v tomto směru nemáme. Víme však, že Anna byla i v těchto letech pravidelně navštěvována svou neteří Almou Křemenovou, učitelkou na škole Světlá ve Velkém Meziříčí, která jí také byla po boku při jejím odchodu ze života v září roku 1945. Stala se správkyní tetiny pozůstalosti a deníku, který později doprovodila vlastním svědectvím a sestavila tak obsažný a čtenářsky přitažlivý knižní životopis Anny Pammrové. Ten zůstal dlouho v rukopisné podobě a vydán byl až v roce 2005.

Helena Pernicová, Společnost Anny Pammrové