#spolutozvladneme

Symboly doby koronavirové

Reflektovat uplynulé měsíce, které pohnuly bezmála celým světem, je úkol zatím velmi nevděčný a náročný. Neobyčejně emočně vypjaté období mezi únorem a květnem roku 2020 je vlastně proud příběhů a situací. A protože řadu příspěvků tišnovských organizací najdete na jiných místech Tišnovských novin, sám jsem zvolil cestu zachycení několika symbolů této překotné doby, které vypovídají, čím žili lidé „ve stínu epidemie“.

Symbol první: Prázdné regály
Varovným znamením, ať už ho vyvolalo cokoliv, počátku pandemické krize se staly prázdné regály. Začátkem března bylo nemožné koupit mouku, těstoviny, rýži… neboť ohlas obav nad přenosem koronaviru do Evropy a možnosti opakování situace obyvatel čínských měst uzavřených v karanténě vyvolaly konzumní paniku. Bezohledné hromadění nadbytečných zásob jednotlivci, které většině střízlivě uvažujících obyvatel vzalo na několik týdnů dostupnost nejběžnějších zdrojů, se tak stalo nakrátko noční můrou, a nadlouho zůstane skvrnou na svědomí. Všech, kdo se konzumním egoismem nechali strhnout, i těch, kdo tuto situaci nezvládli včas řešit.

Symbol druhý: Karanténa a sociální odstup
Pro člověka, který nebyl ve svém životě nikdy konfrontován se situací karantény, je izolace od okolí, které se před ním chrání, těžko stravitelný problém. Přesto, klíčovým opatřením proti rapidnímu šíření nakažlivých chorob je po staletí známý „social distancing“ – společenský odstup.  Jednoduše řečeno, omezení kontaktu s ostatními lidmi. Nejlépe na minimum, a jde-li to, tak úplně. Tento osvědčený postup byl jak jinak nasazen i v boji proti koronaviru. U nakažených a potenciálně ohrožených – tedy rizikových, nákazou hůře zasažitelných skupin a osob vracejících se z oblastí
s výskytem nákazy – byla nastolována totální izolace: karanténa. U zdravých byl doporučen a posléze i nařízen sociální odstup. Tato sada různých opatření, pravidel, a doporučení mezi nás zavítala různými cestami. Od vládních zákonů, ministerských doporučení, návodů krajských hygienických stanic až po nařízení vydávaná zaměstnavateli či samosprávami. S hořkým úsměvem jsme si mohli připustit, že řada pravidel a doporučení nám měla být takříkajíc vlastní od dětství. A přesto jsme si je museli připomenout včetně základních hygienických návyků. Ale nakonec jsme tu dost zásadní změnu v chování nás všech zvládli. Naším věrným, i když ne zrovna příjemným, průvodcem byl největší motivátor všech dob: strach!

Symbol třetí: #RouškyVšem
Nejvýraznějším symbolem krize se staly a dosud jsou roušky. Nejen proto, že tvoří nepřehlédnutelné znamení na tváři každého. Jejich výroba, distribuce a zavedení používání se staly příkladem angažovaného vypětí i společné zodpovědnosti běžných občanů. V reakci na informace o nedostatku tohoto ochranného prostředku začali lidé roušky šít sami, a založili iniciativy, které rozjely šití roušek pro ty potřebnější. Tak je dokázali zajistit sobě i všem ve svém okolí včetně sociálních a zdravotnických pracovišť, a to během pár dní. Schopnost postarat se sami o sebe a zároveň o své sousedy ukázala ostrý kontrast k prvotnímu nákupnímu egoismu. A zároveň i, možná až příliš rychle pozapomenutou, výtku veřejné moci, že není připravena a schopna zajistit základní potřeby ani pro svá profesionální pracoviště, natož se postarat o běžného občana.
Samo plošné „nasazení roušek“ mělo přitom zajímavý podtext, který není úplně znám, protože rozhodně nešlo o nějaké vládní nařízení jen tak od stolu. Za snahou ochránit veřejnost před šířením viru stojí odborná skupina COVID-CZECHIA, v čele s rektorem ČVUT Vojtěchem Petráčkem, šéfem ústecké textilky Adler Martinem Hausenblasem, spisovatelem Petrem Ludwigem, expertem na aerosol Vladimírem Ždímalem nebo rektorem Technické univerzity v Liberci, nanotechnology, virology a fyziky. Ti vytvořili doporučení pro veřejnost na principu komunitní ochrany: Nasadit na pusu roušky, protože jejich nošením mohou občané chránit své okolí. A když je nosí úplně všichni, komunitní ochrana zafunguje. Návod, jak se chovat v době koronavirové, představil světu na sociálních sítích Petr Ludwig. A odtud bez ohledu na negativní názor Světové zdravotnické organizace začala řada expertů i politiků šířit doporučení, že komunitní ochrana je zcela zásadní. Všechny příspěvky nesly hashtag #Masks4All. Ochranné roušky si díky tomu nasadila světová města i celé státy a my si můžeme říct, že jsme zase jednou šli příkladem.
Zajímavé je i poselství roušky. Nechrání nás vůči okolí, ale chrání moje okolí před mojí možnou nákazou. Toto „opačné znaménko“, kdy dělám věci nikoliv pro sebe, ale kvůli druhému proměňovalo mentalitu společnosti i k dalším solidárním krokům.

Symbol čtvrtý: Dobrovolníci a solidarita – Buď in a pomáhej!
Doporučení sociálního odstupu: vyhýbejte se druhým a raději zůstaňte doma, těžce zasáhlo především nejstarší generaci a znejistilo značnou část společnosti. Spontánní reakce zdravé a sebevědomější části obyvatel pomoci v této situaci těm druhým byla dalším světlem a příkladem schopnosti zejména mladé generace vnímat potřeby okolí a rychle reagovat, aniž by se čekalo na nějaké „informace zvenčí a pokyny shora“. Dobrovolnické nabídky i konkrétní pomoc se vyhrnuly k neformálním koordinátorům i k organizacím, které je dovedly dále distribuovat. Řešily se nákupy potravin a léků, dodávky obědů, rozvoz materiálu a osob, a samozřejmě dále zajišťování ochranných pomůcek bez výjimky všem. Do aktivity se zapojili zejména skauti, charitní dobrovolníci i běžní občané, kteří nechtěli nečinně přihlížet. Pokračovala masivní svépomocná produkce textilních roušek, která se bez dobrovolnické práce neobešla. Krásným příkladem vynalézavosti se stala například i produkce ochranných štítů, kterou rozjeli na svých 3D tiskárnách studenti žďárských gymnázií pro potřeby nemocnice v Novém Městě na Moravě. Společnost se sama přeorganizovala podle principů komunitní ochrany, čímž potvrdila potřebu mimořádných kroků v mimořádné situaci.

Symbol pátý: UčíTelka a home office
Když se studenti a žáci, školáci a školkáčci ze dne na den ocitli uprostřed neplánovaných prázdnin, ještě větší šok to představovalo pro jejich učitelské sbory. „Signály byly varující, nebyly však přímo uchopitelné. Následná realita však ukázala, jak závratně rychlá a radikální může být síla tempa vývoje,“ vzpomíná ředitelka tišnovského gymnázia. Školy jsou zavřené, osobní kontakt nahrazuje elektronika. Hned je jasné, že tohle nebudou velké prázdniny, a že dlouhodobost výhledu nutné sociální izolace donutí nalézt cesty pro výuku i mimo školní prostor.
Problém, který musely školy hledající pro učitele i žáky program zdolat, netkvěl ani zdaleka ve vybavenosti a zvládnutí digitálních technologií. Třídy ve virtuálním světě a zážitek „matrixového“ prostředí výuky znamenaly, že se najednou všichni musí něco naučit – žáci, jejich rodiny i učitelé. Na straně žáků je to především disciplína a iniciativa, nehodit školu za hlavu. Na straně učitelů šlo o pro tyto profesionály bolestnější učivo: opuštění zajetých kolejí školních vzdělávacích programů a odhad míry přiměřenosti předkládaného učiva. Jednoduše řečeno – najít a sdělit jen to podstatné. Distribuují se úlohy, učivo, rozjíždějí se video hovory, digitální distanční výuka. Své cesty si nacházejí i učitelé ze ZUŠ nebo kroužků.  Virtuální hodiny a předtočená videa jsou hitem v každé rodině. Chtít udržet tempo výuky, jako by děti chodily denně do školy, i když tam nechodí, však znamená, že obvyklá učitelská práce padá na bedra rodičů. Část učitelů to chápe. Část to nepochopí nikdy.
Do virtuálního prostředí se přesouvá i práce řady kancelářských profesí. Zavrhovaný home office je nyní účinným prostředkem a šéf či zaměstnanec na telefonu nebo webové kameře se ukazuje jako plnohodnotný ve svých výsledcích. Ne vždy můžeme hovořit o stoprocentní efektivitě práce – u někoho je v domácím prostředí i daleko vyšší. Řada home-office pracovníků je ale díky distanční výuce svých školou povinných dětí zatížena naopak enormním tlakem nové role domácího učitele, za což draze platí vyšším nasazením ke splnění běžných pracovních úkolů. A zodpovědný rodič nikdy nenechá výchovu svých dětí jen na nich samotných a na obrazovce televize či mobilu.  I když za řadu obohacených výukových programů patří nejen České televizi vznést velké ocenění.

Symbol šestý: Svátky rouškové
Sociální izolace zasahuje citelně v našich městech a obcích i křesťanskou komunitu. Typická setkání k bohoslužbám přestávají být možná, a tak duchovní správci rychle hledají cesty komunikace s farníky či členy sborů. Do značné míry využívají zejména katolické komunity náskoku již zvládnutého stylu přenosu bohoslužeb skrze Rádio Proglas a Televizi Noe, které již roky umožňují plnit „povinnost účasti na nedělní bohoslužbě“ zejména nemocným a seniorům. Nyní je tento koncept snadno využitelný všemi, podepřen plošným biskupským dispenzem. Přesto ani sami kněží a kazatelé nezůstávají pasivní a zajišťují pro své věřící přenosy bohoslužeb kanálem Youtube z jim známého prostředí, byť sami slouží jen před okem kamery.
Aktivní věřící nezůstali jen v roli televizních diváků a objevili možnosti života „domácí církve“. Oprašujeme kouzlo malých rodinných společenství, kterými křesťané roky vzdorovali ateizaci v dobách útlaku komunistickým režimem. Na webech se šíří návody na prožívání rodinné bohoslužby, a sám papež se staví na podporu všech, kdo nechtějí nechat svou víru žít jen ve virálním světě médií. O to víc, že nám zákaz shromažďování zasahuje letos i nejvýznamnější křesťanské svátky – Velikonoce. V neposlední řadě je pak důležitým faktorem udržování pospolitosti zejména v katolickém prostředí i distribuce eucharistie do rodin, která se opět děje za pomoci pověřených dobrovolníků, jejichž ochota a odvaha nezřídka překvapují samotné kněze.

Symbol sedmý: Dobré srdce na dálku a Hekni nudu!
Izolace, byť doma, nemusí být zrovna příjemná. A když taková opatření trvají delší dobu, má to negativní vliv na lidskou psychiku – u osamělých nastupuje i pocit nemoci. Depresivní situace strachu z možné nákazy postupně začíná vyprchávat v apatii a depresi z osamělosti a nudy. Starší generace pociťují nemožnost osobního kontaktu jako devastující odpis vlastní důležitosti. Aktivní generace, zejména děti, spolu s narůstající únavou na několika frontách pracujících rodičů, se bezradně poohlíží po další zábavě. A karanténa nekončí!
Toto je nejpozitivnější chvíle sociálních médií. Telefon ani internet koronavirus nepřenáší, zato velmi nakažlivě šíří dobrou náladu a bortí nudu. Rozbíhají se linky a iniciativy jako charitní projekt Dobré srdce na dálku, které spojuje dobrovolníky s osamělými lidmi, aby si „obyčejně” popovídali po telefonu. Smartphony sdílí videa, lidé spolu začínají znovu mluvit, byť na své tváře hledí skrze displeje a zážitky sdílejí třeba jen ze záznamu. Přestáváme být sami.
A děti? Prostřednictvím online kanálů nezůstávají pozadu dětské a mládežnické organizace, které sdílejí tipy, hry a návody na aktivity pro rodiče a jejich děti, které se dají dělat doma. A ty velké i malé tvoří a sdílejí, jak to má být.

A co dál?
Cestujeme v krásné jarní přírodě. Cvičíme doma i venku. Stavíme, opravujeme. Děláme pořádek a věci, na které není nikdy čas. Plánujeme.  Pomáháme. Nevzdali jsme to!
Ještě v nás doutná pochybnost, obava, strach i opatrnost. Ještě dlouho bude. Je to zdravé, vždyť „jen blbec se dvakrát spálí o jedny kamna“. Ale co takhle zkusit raději udržet při životě i tu pozitivní stranu mince, kterou jsme platili v koronavirové době nejvíce, jak to vyjádřil lomnický farář P. Ervín Jansa: „… nasazení, sblížení, zapomenout na sebe a myslet na druhé, tolerance, pokora, respekt, odvaha, pomoc, obětavost, skromnost a mnoho dalších krásných vlastností a ctností vyjadřujících každodenní zkušenost při setkávání s lidmi, a to kdekoliv. To mi působilo obrovskou radost a všem za to patří dík. A přál bych si, aby koronavirus odešel, ale všechny ty krásné vlastnosti zůstaly nadále v srdcích lidí.“

Chráním sebe, chráním tebe!