Využité a promarněné příležitosti architektury

Odjakživa jsem obdivoval architekturu a její tvůrce – architekty, samozřejmě ne všechny. Vždy mne fascinovala schopnost lidí, kteří umí najít a vytvořit rovnováhu mezi funkčností hmoty a prostoru a jejím estetickým účinkem a působením. A tak jsem si jen tak sám pro sebe studoval a hledal díla nejrůznějších architektů, ať už známých či méně známých.

Na začátku své novinářské kariéry jsem vymyslel a zorganizoval konferenci, která nesla název „Architektura lidskosti“. Zabývala se tím, jak správně zpracovat projekty v oblasti sociální péče, ať už to jsou domovy důchodců, ústavy sociální péče, domovinky a podobně. V devadesátých letech to bylo velmi zapotřebí, protože tehdejší úroveň takových staveb byla žalostná. Nakonec se z toho vyklubala celonárodní soutěž. A pro tento projekt se podařilo získat neskutečně šikovné architekty, jako je Daniela Filipiová, Jan Línek, Josef Kiszka či Ladislav Lábus. Každý z nich byl z trochu jiného těsta, ale všichni dokonale ovládali své řemeslo po technické stránce a současně měli velkou uměleckou invenci. U každého z nich jsem pozoroval dva důležité rysy, vždy mysleli na lidi, kteří v jejich výtvorech žijí a tráví svůj čas, a vždy volili citlivé umístění svých kreací do prostoru. A jak ta soutěž dopadla? Největším propadákem byl megalomanský a neosobní ústav sociální péče postavený daleko od civilizace. Vítězem se stal penzion pro seniory, který vznikl v samém centru města a skrýval v sobě nejen byty, ale i velké atrium s veškerou občanskou vybaveností. Úspěšní byli architekti, kteří uměli naslouchat a dokázali skloubit svůj umělecký potenciál s potřebami lidí. Propadli ti, kteří chtěli exhibovat na úkor klientů.

O pár let později jsem se v Cáchách setkal s jedním z nejlepších architektů současnosti Hermanem Tilke, tvůrcem závodních okruhů formule jedna či MotoGP, jako jsou například okruhy v Abu Dhabi, Šanghaji či Malajsii. Přestože je tento muž světovou celebritou, je skromný, neokázalý a vstřícný. Stavba závodních okruhů je nesmírně ekonomicky náročná. Pamatuji si, jak mi vyprávěl o tom, že výsledné dílo je vždy odrazem nejen architekta, ale i  investora. Investor podle něj musí být nejen vizionář, ale současně musí mít osobní statečnost a velkou důvěru v architekta. Protože dobrý architekt a dobrý investor spolu vytváří impulsy, příležitosti a pomáhají k rozvoji dané lokality.

Takovým impulsem byla bezesporu stavba brněnského výstaviště a její první velká Výstava soudobé kultury z roku 1928 u příležitosti 10 let od založení našeho státu, nad níž držel ochrannou ruku i T. G. Masaryk. Nový areál tehdy pozvedl prestiž Brna a z tohoto odkazu žije jihomoravská metropole dodnes. A je jisté, že se tento projekt stal velkou inspirací i pro jiné stavby daleko za hranicemi našeho státu. Kdybyste ujeli necelých 2 300 km jihozápadně do španělské Valencie, určitě byste si všimli, že se slavný brněnský pavilon „A“ Josefa Kalouse a Jaroslava Valenty stal inspirací pro tamního rodáka a jednu z největších ikon současné architektury Santiaga Calatravu. Jeho kreace Města umění a věd je prostě nádherná. Stala se symbolem Valencie a přitahuje turisty z celého světa. Tamní municipalita investovala do veřejného prostoru a získala uznání i pozornost, využila příležitosti. Pravým opakem se bezesporu stala nezrealizovaná stavba Kaplického „Chobotnice“, která mohla ukázat, že velká pražská architektura nemusí žít jen z minulosti.

V naší zemi je mnoho zajímavých klasických, ale i současných architektonických kreací, které k sobě přitahují pozornost, stejně jako šrámů, které společný prostor poničily. Z těch vzácných si připomeňme alespoň hotel s vysílačem na Ještědu či vilu Tugendhat. Z těch smutných třeba budovu jihlavského Prioru. To krásné i škaredé se nevyhnulo ani Tišnovu. Vždy mi udělá radost pohled na domy a vily v oblasti Riegrovy ulice nebo na Fuchsovu městskou spořitelnu či Kuthanovo sanatorium. Horší je to při pohledu na tzv. „stodoly“ na náměstí Míru či budovy, v nichž sídlí nákupní domy. Výhodou i nevýhodou architektury je fakt, že ovlivňuje veřejný prostor na dlouhou dobu a je zcela lhostejné, zda se jedná o velkoměsta, jako jsou Paříž, Londýn či Valencie, nebo o město, jakým je Tišnov.

Brzy se seznámíme s architektonickými návrhy na rekonstrukci náměstí Míru, objeví se nová smuteční síň, začne se opravovat areál letního kina. Je mnoho míst, která by si v tomto krásném a jedinečném městě zasloužila pozornost architektů a urbanistů. Moc bych si přál, aby všichni architekti, kteří budou pracovat na projektech v Tišnově, měli cit pro prostor, vnímali potřeby lidí a měli proti sobě a vedle sebe vizionářské investory, kteří jim důvěřují a mají odvahu. Prostě aby Tišnov pouze využíval příležitostí skvělé architektury.

Pavel Hanák