Malý indián z Květnice

Jak najít cestu domů

Bylo parné léto a malý Vašík vyrazil za rozbřesku se svým dědečkem na dlouhou cestu. Prodírali se mlázím, šli po rozkvetlých lukách. Dědeček vyprávěl malému hochovi příběhy z dob svého mládí a chlapec mu doslova visel na rtech a hltal jedno vyprávění za druhým. V poledne se posadili pod vzrostlou lípu a z torny si vytáhli svačiny. Napili se z čutory a vydali se na další cestu. Najednou stáli uprostřed palouku a lesy kolem se zdály být ze všech stran stejné. Jako by překročili bludný kořen. „Dědečku, kterým směrem vyrazíme?“ zeptal se malý indián, který byl trochu nesvůj, protože ho začínaly bolet nohy. „Naše rodná Květnice je na jih,“ pravil dědeček a vyrazil ke kraji lesa. „No jo, ale jak víš, kam jít, kde je jih?“ řekl malý indián. „Zeptáme se přírody a ta nám cestu ukáže,“ pravil dědeček a potutelně se usmál, protože dobře věděl, že přijde další otázka „A jak se jí chceš ptát?“ Tou dobou už dorazili k velkému mraveništi a na chvíli se zastavili. Stovky, ba tisíce mravenečků jim zkřížily cestu, a tak opatrně našlapovali, aby některému z nich neublížili. Dědeček ukázal na mraveniště a pravil: „Vidíš, jak je to mraveniště veliké a jak je na jedné straně delší a jak pozvolna klesá k zemi? Tak ta dlouhá strana nám ukazuje, kde je jih, tam na mraveniště svítí nejvíce sluníčko, které mravenečky a jejich domov zahřívá. A ukazuje nám směr, kterým se vydáme. Tak k nám příroda promlouvá.“ Vyrazili společně správným směrem a malý indián se ptal dědečka: „A jak k nám ještě příroda promlouvá?“ Putovali a dědeček ukazoval malému chlapci, jak najít správný směr k domovu.
Tam, kde jsou na pařezu vidět letokruhy, tak tam, kde jsou nejhustější a jsou nejblíže k sobě, tam je sever a proti němu, kde jsou od sebe nejdál, je jih.
Uviděli krásný dub u potůčku. Na jedné straně měl kmen obrostlý lišejníkem a u jeho kořenů, které vrůstaly do země, uviděli spoustu mechu. Tam, kde je lišejník a mech na stromech, tam je sever.
Vyšli na mýtinu a uprostřed ní stál osamělý smrk. Na jedné straně měl větve dlouhé, ale na druhé krátké, jako by nestačily vyrůst. Rostliny se otáčejí
za sluncem, které dává životodárné teplo a světlo. Slunce nejdéle svítí z jihu, a proto za ním osamělý strom napíná své větve a před zimou od severu si větve schovává.
Když konečně vyšli z lesa na nádhernou louku, uviděli před sebou řadu dřevěných úlů, kolem kterých to bzučelo až hučelo. „Příroda promlouvala i k našim předkům,“ pravil dědeček a ukázal chlapci, jak všechny úly mají leták i česno obrácené k jihu. Na leták přistávala jedna včelka za druhou a skrze škvíru nad ním – česno, taková včelí dvířka, vstupovaly včelky do úlu.
V dálce uviděli starý kostel, a když k němu došli, postavili se k jeho hlavní bráně, nad kterou se tyčila kostelní věž. „Tato brána s věží směřují k západu,“ pravil dědeček. A když vešli dovnitř, proti nim se rozprostíral krásný oltář. „A ten oltář směřuje k východu,“ dopověděl dědeček.
U jedné zdi, která obklopovala kostel, rostl břečťan. Stonky břečťanu měly na sobě hvězdičkové listy a z druhé strany ze stonku vyrůstaly vzdušné kořínky. „Ty listy směřují k jihu a ty kořínky, jak vidíš, zase k severu.“
Slunce už věstilo přicházející odpoledne a dědeček ukázal chlapci na hodinky, které malý indián dostal k narozeninám. „Natoč hodinky tak, aby malou ručičkou směřovaly k slunci. A teď rozděl na půlky úhel, který je mezi malou ručičkou a 12. Tím směrem je jih a tam budeme pokračovat
v naší cestě.“
Šťastně se vrátili domů a malý hoch už byl pořádně unaven. Chtělo se mu spát, ale přeci jen jej jedna myšlenka stále trápila. „Dědečku, ale co když bychom šli po tmě, jak bychom potom našli cestu domů?“ „Pak by nám pomohla hvězda Severka.“ „Ale jak ji poznám, když je na obloze tolik hvězd?“ – „Snadno,“ pravil dědeček a ukázal z okna na noční oblohu. „Vidíš ten obdélník na obloze, jak od něj směřují ty tři hvězdy? To je Malý vůz. Všimni si, že ta poslední hvězda na konci oje více svítí – to je Severka.“ – „Ale tam je další obdélník, jen je větší,“ ukázal malý indián. „Správně, to je Velký vůz, a když se podíváš ve směru jeho zadních kol, tak směřují opět k Severce. Nemůžeš se zmýlit. Na zimní obloze by ti pomohl Orion. Když bys spojil tři hvězdy, které tvoří jeho meč, s jeho hlavou, ukáže ti tento směr také sever. Ale teď už spi, ty můj malý indiáne.“

Pavel Hanák