Voda: přihořívá. Nebo hoří?

Voda: přihořívá. Nebo hoří?

Neprší, nesněží. Je sucho. Hladina spodních i povrchových vod neustále klesá. Zvykáme si na tyto zprávy z Afriky, z Asie – ovšem stále častěji i z Evropy, z našeho území. Tyto znepokojivé zprávy vytěsňujeme do podvědomí stejně jako například kruté mocenské hrátky velmocí. Snad nenaplním skutkovou podstatu trestného činu „šíření poplašné zprávy“, vyjádřím-li svůj názor, že s vodou – přinejmenším – přihořívá. Pro oblast Vysočiny, Tišnovska a zejména Brna je základním zdrojem pitné vody Vírská přehrada. Důležitý vodovod z Březové nad Svitavou do Brna má problémy, o to víc je Brno závislé na zásobování vírskou vodou (po úpravě ve Švařci). Úpravna Švařec odebírá z přehrady několikanásobně více vody než v minulých letech, to se na hladině projeví.
Problém se stavem vody na přehradě začal v letech 2015 a 2016, v letech 2017 a 2018 se deficit ještě prohloubil. Až jarní tání 2019 a dva deštivé víkendy přehradu naplnily. Přehrada byla v podstatě plná celé jaro. Ještě počátkem července 2019 byla přehrada z 88 % plná, stav vody byl minus 3,14 m. Od té doby hladina neustále klesá a občasný déšť s tím nic neudělal. Stav sleduji pravidelně na internetu – dle mých výpočtů hladina klesá soustavně průměrně o cca 5,8 cm denně, takže stupeň naplnění k 13. lednu 2020 činí 55 %, hladina je minus 14,45 m. Jak mi v rozhovoru sdělil hrázný přehrady pan Antonín Hájek, tento deficit pro toto roční období není zcela neobvyklý. Vážný stav vidí v tom, že Žďárské vrchy, jež napájejí Svratku, jsou letos bez sněhu a vidina sněžení či deště je pramalá.
Lidem ve Víru věřím, že hlídají každý kubík, že přemýšlejí, regulují, počítají. Na druhém břehu problému jsme my – odběratelé. Průmysl, plovárny, wellness centra, úřady, školy, domácnosti. Spotřeba je obrovská. Mnozí občané
v létě vydatně kropí pitnou vodou nejen záhony, ale i trávníky. V provozování bazénů u domu jsme prý na samé evropské špici. Bezohledně krademe vodu skomírajícím potokům na zasněžování lyžařských sjezdovek, aby hoteliéři a majitelé vleků bohatli. Neúnosně a krátkozrace plýtváme. Možná jsme se už přiblížili nebezpečné hraně deficitu.  Otázka zdaleka nestojí takto: slušně vydělávám, zaplatím to, šetřit nemusím. U nedostatkové vody to opravdu neplatí. Voda má kromě ceny finanční ještě jiné, daleko vyšší hodnoty. Asi před dvěma roky jsme v naší domácnosti zavedli úsporné novinky: chytáme vodu, kde to jen lze. V koupelně, kuchyni, z odtoku pračky, ze střech – a ušetřili jsme desítky procent. A realizace nakonec vůbec není namáhavá či složitá. A doufáme, že návštěvy se u nás nechají „infikovat“ k následování.
Asi lze v plýtvání dojet až „na konečnou“ a při případné kumulaci nepříznivých okolností se dočkat až kolapsu. Nebo – v lepším případě – se asi lze dočkat drakonického zdražení vody, ke kterému může být systém dotlačen. Nepochybuji, že krizové modely jsou připraveny. Osobně tuto vizi řešení vidím v budoucnu jako nejpravděpodobnější, neboť toto řešení by bylo nejjednodušší, automaticky a rychle účinné, byť jistě s protesty v ulicích. Technologické vymoženosti (přehrada, úpravna vody, vyřešený transport vody) celý problém kamsi schovávají. Dokud u domu či na návsi byla studna, každý hned viděl: pozor, je problém, je málo vody. V současnosti konstatujeme, že voda teče, vše je asi v pořádku. A málokdo sedne na kolo a jede se podívat na Vírskou přehradu. Bezbřehý konzum a plýtvání vším (samozřejmě i vodou) jsou určitě jedním z projevů pýchy, která je velkým a základním problémem a hříchem. S celou fůrou pohrom, které jsme si na světě nakumulovali a nachystali, čekáme na zázrak a v ten doufáme. Ovšem onen zázrak musí přijít od nás – a jmenuje se pokora, zmírnění, úspora, šetrnost, skromnost… Pokud toho nebudeme schopni, zbude sobectví a bezohlednost vůči našim dětem a vnukům, kterým tu nenecháme mnoho dobrého Přeji nám všem, aby naše Matka–Země byla i nadále schopna a ochotna živit a chránit nás a poskytovat nám domov. A vodu, snad nejdůležitější dar…

Jan Modrák

Další článek:
Předchozí článek: