Tišnovačka z jižních Čech

S Petrou Frankeovou o dětství, novinařině i životě ve známé vile

Jméno Franke má v našem městě už řadu desetiletí dobrou pověst. Zasloužili se o to především poslední dva Antonínové z tohoto rodu, o nichž se ledacos dočtete v rámečcích doplňujících tento rozhovor. V něm jsme zpovídali paní Petru Frankeovou, která – ač sama z Tišnova nepochází a žije tu „pouhých“ 30 let – snaží se v mnoha směrech dostát odkazu svého tchána i manžela.

„Pro mne je kuriozita, že jako novinářka vlastně poprvé v životě poskytuji rozhovor. To se mi nikdy nestalo, je to premiéra,“ přivítala nás ve svém domě na Riegrově ulici. A pak už jsme se ptali: Zdejší občané vás za poslední léta znají, ale tím mám na mysli víceméně současnost. Jaká byla vaše „doba předtišnovská“?
Moc hezká. Pocházím z jižních Čech, z malé vesničky blízko bojiště bitvy u Sudoměře. Tamní památník, mohyla Jana Žižky od sochaře Kodeta, stojí na pozemku mého pradědečka, který jej jako starosta obce Mladějovice, sousedící s katastrem Sudoměře, pro umístění mohyly věnoval. Tam jsem chodila i do školy a prožila přenádherné dětství. Rodiče pracovali, a tak se moudrými průvodci mým dětstvím stali babička s dědou. S ním jsem chodívala kontrolovat, jak roste obilí, a pást krávu, babička nás se sestrou už jako malé holky učila vše potřebné pro život. Teď na to všechno často
vzpomínám, listuju fotografiemi a dodnes si například pamatuju, co mi babička právě říkala, když se fotilo. V patnácti letech jsem odešla studovat do Prahy a moc se mi po domově stýskalo. Často jsem i brečela, protože nové prostředí, to byla pro mne velká změna. Pak jsem v Praze zakotvila i na vysoké škole, vdala jsem se, měla děti a žila i pracovala nadále tam.

Jsme-li u vaší práce, šlo vlastně po celý profesní život o novinařinu…
Začala jsem jako elév v Československé tiskové kanceláři (ČTK), v redakci, která vytvářela několik verzí časopisu Vítejte v Československu. Postupně jsem se vypracovala přes jednotlivé funkce až na pozici šéfredaktora. Nikdo mi v tom nepomáhal, prostě se mi to podařilo, určitě vlastní pílí a zájmem o práci. Teď se divím, že jsem si na to vůbec ve 34 letech troufla. Nevěděla jsem, co mne čeká, ale nakonec jsem tam zakotvila na celý zbytek svého aktivního pracovního života. Tiskoviny vydávané v rámci ČTK po čase přešly pod Tiskovou agenturu Orbis. Tehdy jsem si musela udělat ještě postgraduál na fakultě žurnalistiky, protože diplom absolventky specializované katedry cestovního ruchu na Vysoké škole ekonomické už v Orbisu nestačil.

Jaká další periodika Orbis tehdy vydával?
Kromě vzpomínaného Vítejte v Československu to byla třeba Revue Fotografie, tu v Tišnově odebíral fotograf pan Smékal, ale jistě i další členové fotoklubu. Vydávali jsme i časopis pro krajany Československý svět. A řeknu vám takovou perličku: měli jsme výborné kontakty s krajanskou menšinou ve Vídni, tam žilo několik tisíc našich lidí a dodneška tam působí Divadelní spolek Vlastenecká omladina. Po dlouhé době, když už jsem žila v Tišnově, vystupovalo tohle divadlo v Hradčanech. S manželem jsme se tam vypravili a oni skoro nevěřili, že mne po létech vidí znovu naživo. Bylo to
oboustranně hezké setkání.

Kdy a kde jste se vlastně seznámila s Antonínem Frankem?
To je pro mne vzácný příběh. Bylo to na služební cestě do Vysokých Tater v zotavovně Morava v Tatranské Lomnici, kde jeho otec řadu let zastával funkci ředitele. To byla taková náhoda nebo možná spíš symbol. My jsme se opravdu poprvé viděli právě v místě, které manžel znal od sklepa až po půdu a kde prožil s rodiči své dětství. Měl Tatry nesmírně rád. Chodil tam i do obecné školy, teprve gymnázium absolvoval v Tišnově a vysokou školu zase na Slovensku, v Bratislavě.

Když jste poprvé vkročila do této vily, jaký to na vás udělalo dojem?
Tehdy byl dům ve špatném stavu. Opravovali jsme ho od střechy až dolů. Při rekonstrukcích se manžel řídil vzpomínkami z dětství, původního stavu jsme se snažili docílit i podle dobových fotografií. Vrátili jsme se i k původním barvám stěn v pokojích – to se stalo přímo mou vášní. Památkářky byly ale spokojené, i když barvy z dob Rakouska–Uherska byly hodně zvláštní. Vše se podařilo a i proto tu má uvnitř domu malíř pan Kučera děkovnou cedulku za excelentně provedenou práci.

V 90. letech jste vilu oficiálně provozovali i jako ubytovací penzión a bydlela tu mimo jiné americká herečka Sigourney Weaver…
Tehdy natáčela na Pernštejně film Snow White, což byla Sněhurka pojatá jako horror. Barrandov mne před tím strašil, že obrazně řečeno „… lezou
v botách do postele, je tam alkohol i drogy…”, ať se ničemu nedivím. Ale nebyla to vůbec pravda. Vína se napili jen při závěrečné večeři a doma chodili v ponožkách, aby si nohy odpočinuly od nepohodlné dobové obuvi. Sigourney tu bydlela jen se svým filmovým partnerem, což byl hollywoodský herec Sam Neill, a byli tu jejich bodyguardi a řidiči. Zažili jsme tu i jednu neobvyklou událost. Na závěrečnou večeři jsem měla na pomoc kuchařku a servírku. Najednou v domě přestala jít elektřina. Jídlo bylo sice hotové, ale za půl hodiny měla večeře začít a všude tma. Tehdy se nám o elektřinu staral pan Matějka, který na zavolání bleskově přijel. V domě nic nenašel, až nakonec zjistil, že je to vyhozené venku na sloupě. My jsme mezitím posháněly všechny svíčky, daly jsme je všude, kde to šlo: na schody, na stůl… Hosté scházeli z pokojů dolů, když už elektřina šla, ale protože svíčky
stále hořely, tak jsme ji nezapínali. A oni si mysleli, že to patří ke scénáři večera, takže seděli u jídla jen při svíčkách. Neplánovaná romantika…

Venkovní prostor vily jste nedávno využila při akci Tišnov v pohybu, kdy se tu konalo promítání filmu Velký Gatsby. Bylo i více podobných příležitostí?
To byla krásná akce. Promítalo se na zeď sousední sokolovny. Byl to můj nápad. Plátno se v zahradě ztrácelo, ale takhle to vyšlo výborně. Bylo tu hodně lidí, chyběly sedačky, a tak se musely přivézt z kulturního střediska deky a lidé na nich leželi jak v Hyde parku na trávě a koukali se na film. Později tu v rámci 100. výročí republiky tančil soubor Lota z Lomnice. Jsou tu občas i svatby, jednou dokonce oddával brněnský biskup Církve československé husitské. To byl asi nejhezčí obřad.

Někde tady také přišel na svět nápad na vydávání Tišnov fotorevue, která je dodnes unikátní tiskovinou o našem městě. Jak se vlastně tenhle projekt počátkem 90. let zrodil?
Vzniklo to u nás na lavičce před domem – přišel pan doktor Mouka, povídali si s manželem a ten se toho námětu hned chopil se slovy „má žena je šéfredaktorka, ona to může celé řídit.” Po redakční stránce to nebyl problém, ale pokud jde o obsah, tehdy jsem historii Tišnova a okolí vůbec neznala, to bylo náročné. Vydali jsme deset čísel, snažili jsme se zmapovat historii od řemesel přes sport a kulturu až po významné osobnosti a události, aby
bylo na jednom místě vše, co si dnešní generace nepamatuje. Měli jsme výborný profesionální redakční tým i autory. Všichni jsme pracovali bez nároků na honorář a celý projekt se mohl uskutečnit díky podpoře privátního sektoru.

Co vám v Tišnově udělalo v poslední době radost?
Já mám dvě takové radosti, i když jde o úplné drobničky. Za prvé, že náš dům se stal součástí nedávno vytvořeného Tišnovského betlému, a za druhé, že se objevil i na etiketě jednoho z druhů Tišnovského piva, tmavého ležáku Japp. Jeho název byl zvolen na počest muže, který tento dům pro svou rodinu postavil a který byl sládkem v bývalém pivovaru v Předklášteří.

Nemohu se vás na závěr jako novinářky nezeptat, co říkáte stávající podobě Tišnovských novin?
Líbí se mně. Vnímám tam viditelný vývoj a posun, v grafické úpravě i obsahu. Je to teď sice víc magazín, ale to není na škodu, naopak si myslím, že je to takhle lepší. Já jsem kdysi byla členkou redakční rady, když vycházely ještě jako takový ten malý sešit. Tehdy jsem vymyslela slogan „Tišnovské noviny do každé rodiny“, který v titulku vydržel až do doby, než se přešlo na dnešní formát.  Ale teď mají Tišnovské noviny opravdu úroveň, určitě není moc měst, která by měla takto elegantní a technicky i obsahově dobře udělaný měsíčník, navíc pro občany funkční. Já se těším na každé
nové číslo – a když mi přijde do schránky, beru to od tiráže. To už je taková moje profesní deformace.

Antonín Franke (1901–1958)
V r. 1926 si v Tišnově pronajal prostory v budově Kontribučenské záložny (dnešní hotel Květnice), kde 10 let provozoval hotel a restauraci. R. 1932 zakoupil s manželkou vilu Japp na Riegrově ulici a přebudoval ji na nadstandardní penzión. Díky jeho aktivitám navštěvovaly Tišnov slavné osobnosti jako Eliška Junková, Vlasta Burian, Gustav Frištenský, Josef Skupa či osoby spjaté s rodinou Miloše Havla a jeho společností Lucernafilm. Byl jedním ze zakladatelů Klubu československých turistů v našem městě, jeho následovníci jej vloni navrhli jako kandidáta na udělení čestného občanství Tišnova.
Petra Frankeová: „Tchán úžasnou formou propagoval Tišnov. Vlastním nákladem vydával různé průvodce a pohlednice, podílel se na vybudování původní rozhledny či vyhlídkového místa U jelena. Pro prezidenta Masaryka nechal vyrobit pohár, naplněný při slavné návštěvě roku 1928 malinovou šťávou z místních lesů. Byl nadčasový a předběhl dobu – vždycky jsem litovala, že už jsem neměla možnost ho poznat. Nepochybně bych si s ním ohromně rozuměla a on by mne měl určitě rád. Byl to důstojný, chytrý a elegantní pán, ale taky jazykově vybavený světák, který jezdíval do Francie či do Chorvatska a i tam zval zahraniční návštěvníky k nám do Tišnova. Měl dokonce svoji vlastní značku vína, jmenovalo se AFRA.“

Ing. Antonín Franke, CSc. (1934–2018)
Celý život věnoval problematice cestovního ruchu a hotelnictví. Pracoval jako tajemník sekretariátu Vládního výboru pro cestovní ruch, poté vedl afilaci Čedoku ve Vídni, založil a řídil brněnskou společnost BVV Fair Travel. Padesát let byl jediným českým členem AIEST (Mezinárodní sdružení vědeckých expertů cestovního ruchu) se sídlem ve Švýcarsku a po jeho vzoru inicioval ustavení obdobné instituce i u nás. Působil na Vysoké škole hotelové v Praze, v Tišnově se jako garant Fondu cestovního ruchu významně podílel na výstavbě sportovní haly, lyžařského vleku v Předklášteří,
Automotoklubu či nové rozhledny.
Petra Frankeová: „Manžel vždycky říkal, že byl prvním dítětem, které navštívilo původní rozhlednu, protože v létě 1934 byla jeho maminka už v pokročilém stavu těhotenství a on se pak v září narodil. Z nově postavené rozhledny měl velkou radost. Díky své práci procestoval celý svět. Kongresy AIEST se konaly v různých zemích a já jsem dost často cestovala s ním. Z ostatních východních zemí tam manželky nejezdily, takže na mne všude koukali jako na exota. Tohle mě ale docela bavilo. Byla jsem vždycky dobře oblečena a také jazykově vybavená. Asi i proto mě dámská část kongresu vzala rychle mezi sebe a já z toho mám dodneška dobrý pocit a hezké vzpomínky.“

Václav Seyfert