Moderní dějiny v zastaralém dějepise?

Vážení přátelé českého školství a historie,

diskuze o tom, jak a proč vyučovat moderní dějiny, by trvala dlouho. Omezíme se tedy na lakonické konstatování, že jsme vázáni Rámcovým vzdělávacím plánem. Na základě našich pedagogických zkušeností nejsme nakloněni tomu, aby se při výuce dějepisu postupovalo jinak než od dob nejstarších k době nejnovější. Dějinné události nejsou vytrženy z proudu změn a vývoje a v chápání souvislostí, příčin a důsledků hraje časová posloupnost nemalou roli. Vždyť jak by bylo možné porozumět převratným změnám souvisejícím se vznikem Československa bez znalosti rakousko-uherských poměrů? Jak pochopit obrovský význam vzniku zemědělství, aniž bychom tušili, že homo habilis jedl pouze to, co našel?

K novodobým dějinám dorazíme po záhadách pravěku, napínavém starověku, tajemném středověku a pokrokovém novověku, a to v 9. ročníku, přičemž první kapitolou, která naši procházku po nedávné minulosti otevírá, je vznik československého státu a osobnost T. G. Masaryka. Výtky, že vyučujeme celý rok pravěk a pak nestihneme 20. století, jsou nepodložené, pravěk zaujímá v našem časovém plánu zhruba 10 vyučovacích hodin, zvládneme tedy 3 miliony let za 5 týdnů a jednu exkurzi do brněnského Anthroposu. Dějiny starověku chápeme jako kulturní základy všeho, co přišlo po něm, a děti si dějepis oblíbí právě na učivu o egyptských mumiích, pověsti o krétském Minotaurovi či čtení o zkáze Pompejí.

Množství vědomostí vhodné k naučení by mělo být takové, aby umožnilo zabývat se tím, co je vlastním smyslem pedagogické práce učitele dějepisu – tedy učit žáky kriticky hodnotit, nacházet správná řešení, odůvodňovat své postoje, získávat samostatně informace čtením dějepisných map a především lépe chápat dnešní svět a vlastní roli v něm. Bez rozumného minima faktů, pojmů a dat pracovat nelze, stejně jako polévku neuvaříme pouze z vody. A všechno chce čas. Můžeme dětem nadiktovat definici antisemitismu, což nám zabere asi 2 minuty, nebo můžeme s dětmi číst nacistickou čítanku, určenou árijským školákům v hitlerovského Německu, a tak nenávist vůči Židům pochopit skrze ni. A to není aktivita na pár minut a třída bude právě tak rychlá, jak bude rychlý její nejpomalejší žák. Můžeme stihnout probrat 50. a 60. léta v jedné hodině, nebo se rozhodneme to nestíhat a začteme se do dopisů Milady Horákové, jež psala z vězení s vědomím blížící se smrti. Vyměníme fakta za osobní a bytostně lidskou výpověď o pokoře a statečnosti, vyměníme znalost za prožitek. A ano, možná pak budeme muset vzít éru Zápotockého a Novotného letem světem. Ale nebude méně vlastně více?

Historie 20. století žáky zajímá, protože nepostrádá dramatičnost a napětí a témata lze doplnit použitím dokumentárních filmů, hlasových nahrávek, dobovým tiskem atd. Materiálů je naopak tolik, že pedagog svádí vnitřní boj, než si zvolí, jak hodinu sestaví. Co přidat k výkladu o Masarykovi? Zahrát si turnaj skupin na téma jeho života? Pustit krátký dokument a spojit jej s pracovním listem? Zabrat se do četby první Ústavy ČSR z roku 1920? Zadat dětem práci s textem, obsahujícím Masarykovy myšlenky a názory? Hodina má pouze 45 minut a možností je tolik.

Období fašismu, vznik komunismu, holocaust a druhá světová válka jsou patrně posledními pojmy dějin 20. století, které jsou historiky podrobně prozkoumány a časový odstup umožňuje nahlédnout na fakta z té správné perspektivy, seznámit s nimi žáky a nechat je, aby přemýšleli, hodnotili, vyvozovali a snad se i ve svých postojích stávali lepšími lidmi.

Pro náš poslední ročník připravujeme projektové dny na téma antisemitismu a holocaustu, každoročně jezdíme do Terezína, kde je pro nás připraven program, jehož kvalitu a emotivnost podtrhuje reálná scenérie židovského ghetta a jehož absolvování je nezapomenutelným zážitkem. Středobod výuky dějin po roce 1945 představují dějiny ČSR a ČSSR – jako stěžejní učivo vidíme únorový komunistický převrat, kolektivizaci, Pražské jaro, normalizaci. Zpestření přinášejí promítané dokumenty a besedy s pamětníky v rámci projektu Příběhy bezpráví. Zde bychom chtěli vzpomenout na tišnovské pamětníky událostí 50. a 60. let, na pány Suchomela, Fruhwirta a Mrázka, kteří nás v minulých letech, pokud jim to zdravotní stav dovoloval, opakovaně navštěvovali a ochotně s dětmi besedovali. Vzpomínáme na Vás a děkujeme.

Co se týče českých dějin závěru 20. století, omezujeme se na stručnější přehled a stěžejní pojmy. Toto učivo přichází v době, kdy se deváťáci chystají na zakončení školní docházky, užívají si oddechu po absolvování přijímacích zkoušek a spíš než o biflování a úkoly jde o popovídání, sdílení, loučení a očekávání nových začátků.

Letos jsme u příležitosti 30. výročí sametové revoluce promítali dokument společnosti Jeden svět na školách, po jehož zhlédnutí a reflexi následovala beseda s panem Příbramským, občanem Tišnova, sokolem a účastníkem událostí 17. listopadu 1989. Beseda měla u žáků velice pozitivní ohlasy. Pro mladší děti jsme připravili tematickou výstavu s vědomostním kvízem a aktivitu spojenou s průzkumem, jak na tuto dobu vzpomínají zaměstnanci školy. Naši sedmáci se zapojili s velkým nadšením a dozvěděli se tak například, že paní učitelka Hana Pokorná si v předvečer převratných událostí pádu komunismu zkoušela své svatební šaty, že paní učitelku Kabeláčovou čekal den po sametové revoluci maturitní stužkovací ples a na stužce měla napsáno „Smím dýchat? Tak děkuji!“ nebo že malá dcerka paní učitelky Kvíčalové pod dojmem účasti na demonstraci seděla doma na pračce a do rachotu praní skandovala: „Ať žije Havel!“ Děti si také zahrály na malé reportéry a dostaly za domácí úkol vyzpovídat své blízké coby pamětníky roku 1989. Výsledky jejich práce byly někdy dojemné, jindy vtipné a snad děti naučily, že historii tvoří každý jednotlivec. Dovolujeme si ocitovat některé úryvky ze sešitů našich žáků:

• Prarodiče Barborky Maškové ze 7. B: „Přišlo něco, co jsme si strašně moc přáli, ale nevěřili jsme, že by to mohla být pravda. Prožívali jsme obrovskou radost, štěstí a naději, že bude líp. Byli jsme na náměstí před radnicí v Tišnově na generální stávce. Všichni jsme se dokázali spojit, byla to nepopsatelně nádherná nálada. „
• Babička Terezky Dvořáčkové ze 7. A: „Věděla jsem, že se v Římě koná svatořečení Anežky. Vnímala jsem to jako zázrak, že se může vyjet do zahraničí bez překážek. Do Říma jsem se nevypravila, ale jela jsem do Prahy do Chrámu sv. Víta, kde se svatořečení slavilo. Chrám byl nacpaný k prasknutí, bylo to neuvěřitelné. Mši sloužil kardinál Tomášek, který byl pronásledovaný komunisty.“
• Tatínek Verunky Navrátilové z 9. A: „17. 11. jsem se zrovna vracel z Brna z opušťáku na svoji vojenskou základnu u Plzně. Kolem 17. hodiny jsem přestupoval v Praze a měl jsem asi hodinu a půl, než mi jel další spoj. Říkal jsem si, že bych se šel projít po večerní Praze, ale nakonec jsem si to rozmyslel a zůstal sedět na nádraží, nevěda, že se asi 600 metrů ode mě píší dějiny.“

Na závěr stačí říct, že věříme, že výuku moderních dějin nepodceňujeme a že si snad naši žáci odnesou do života především poznání, že historie je učitelkou života.

Mgr. M. Pokorná, Mgr. J. Medková (ZŠ Tišnov, nám. 28. října)