V naší krajině se stává vzácností

Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je menší druh hrdličky, pták z řádu měkkozobých. Česká společnost ornitologická ji vyhlásila ptákem roku 2019.

Počty hrdliček divokých ve volné přírodě klesají. Může za to především přeměna pestré krajiny a životní prostředí. Ani na tahu není hrdlička v bezpečí. Každoročně se stávají obětí lovců především v oblasti Středomoří. Přezimují při okrajích afrických a asijských pouští, kde žije řada jim blízce příbuzných druhů. Vrací se k nám v průběhu dubna a v květnu jsou hlasově nejaktivnější a odlétají v září.

Hrdlička divoká patří mezi rychle ubývající ptačí druhy naší krajiny. Setkat se s tímto plachým opeřencem je čím dál větší vzácností. Ještě v minulém století se něžný hrdliččin hlas na jaře ozýval z mnoha našich polí a remízů, dnes je opravdu vzácností. Hrdlička divoká je malý skořicově zbarvený opeřenec s bílým páskem na konci ocasu. Jinak je nenápadný a tichý, většinou ukrytý v listoví a velice plachý pták. Tokající sameček vrká neúnavně i v nejteplejších poledních hodinách. Když tok vrcholí, doprovází vrkání svatebním letem, při němž prudce vylétá do výše a plácá křídly. Hrdlička klade dvě vejce na chatrnou podložku z klestí ve druhé polovině května. Na vejcích sedí oba rodiče 13 až 14 dní. Mláďata setrvávají na hnízdě asi 18 dní. Zpočátku jsou matně hnědá a teprve během podzimního pelichání se jim objevuje hezká kresba na krku.

Převládající potravou jsou semena kulturních rostlin, ale také drobní měkkýši v ulitách, zřejmě pro obsah vápníku. Hrdlička divoká se stává ohroženým druhem a příroda již dnes ztrácí na pestrosti. V České republice je celoročně hájená. Stala se symbolem lásky, který zvěčnil Karel Hynek Mácha ve své básni Máj.

text i foto Josef Permedla