O smutku i radosti na Květnici

„Může být něco krásnějšího, pohodovějšího než posezení uprostřed lesa daleko od cest?“ Poznačil jsem si koncem letošního října do  terénního zápisníku mezi zápisy odborné. „Je konečně jasný den říjnový, v němž září azur čistý – jak básní ve své Apostrofě podzimní klasik Otokar Březina. Nad listnatou mlazinu vyplula káně směrem nad údolí Besénku a svobodně zavřískala svoje vijé…“

Seděl jsem na Květnici pod Malou skálou a opájel se medovými barvami staré bučiny na protější stráni. Byl jsem letos na Květnici po pětadvacáté a nezbývalo mi než už uzavřít terénní šetření, to příjemné „bádáníčko“, abych stačil v termínu písemně a mapově zpracovat „Plán péče o přírodní památku Květnice“. Na zpracování tohoto poměrně obsáhlého elaborátu, který diferencovaně podle porostních prvků nastiňuje, co by se mělo příštích deset let z hlediska ochrany přírody ve zvláště chráněném území dělat či nedělat, se podílím již potřetí. Co by se tedy mělo pro zachování a zlepšení přírodních hodnot, zejména vegetačního krytu, Květnice dělat a co se tam již v minulém období vykonalo? A jaký je vlastně současný stav lesních a lesostepních společenstev naší populární hory v extrémně suchých letech? Je možno se na procházce Květnicí vůbec ještě něčím potěšit, a nejen vyděsit hojně schnoucími borovicemi?

Rostlinný kryt Květnice je velmi rozmanitý a složitý. Plně se v něm odrážejí nejen přírodní danosti (rozmanité podloží, expozice, reliéf), ale i staleté vlivy lidské činnosti. Z přírodních společenstev jsou druhově nejzajímavější a nejcennější ta na vápenci – dřínové doubravy na svazích slunných a bučiny na svazích stinných. Kvarcitové skály a sutě jsou spíše než z hlediska živé přírody cenné mineralogicky. Všichni si jistě vzpomenete na známou vedutu Tišnova z roku 1728. Městský syndikus J. K. Vokoun v ní zachytil k městu přiléhající svahy Květnice jako bezlesé, s nápadnými šmouhami erodovaných hlín. Byl to důsledek dlouhodobé pastvy i kutacích prací. V poslední čtvrtině 19. století se završily snahy tuto část Květnice lépe hospodářsky využít znovuzalesněním. Lesmistr klášterního panství Tomáš Weinzetel zvolil – z hlediska lesnického určitě moudře – na mělké vysýchavé půdy jihoevropskou borovici černou i naši domácí borovici lesní. Vlhkostně příznivější úval sbíhající od sedla pod Malou skálou k Besénku pak byl zalesněn smrkem. Značná část květnických porostů tím získala charakter hospodářského, svým druhovým složením nepůvodního lesa. Neboť borovice černá je druh geograficky cizí – její přirozený areál končí směrem od jihu ve vápencovém předhůří Alp poblíž Vídně. Borovice lesní a smrk jsou sice našimi dřevinami domácími, ale smrk by zde přirozeně nerostl – snad kromě údolí Besénku – vůbec (je druhem vyšších poloh) a borovice lesní by v konkurenci s listnatými stromy obstála pouze na nehostinném stanovišti kvarcitových skal a jejich blízkého okolí. Přirozený lesní kryt Květnice by tvořily různé směsi listnatých dřevin – zejména dubů, buku a habru s příměsí mnoha dalších druhů (jmenujme alespoň teplomilný jeřáb břek). Takové druhové složení, které plně nebo téměř odpovídá přírodním podmínkám (stanovišti), má v současnosti jen 38 % Květnice, před 20 lety to bylo téměř o 10 % méně.

Cílem péče o lesní zvláště chráněná území by mělo být dosažení porostů přirozené dřevinné skladby na celé jejich ploše. K tomu významně přispěly již minulé dva plány péče o přírodní památku Květnice a na ně navazující lesní hospodářské plány. Podle jejich návrhů byla již v předminulém deceniu vytěžena většina nepůvodních akátů. Již před 20 lety začala hojně schnout borovice černá a – navíc částečně rozvrácená vichřicí 2. srpna 2009 – musela být ve věku 110–120 let vytěžena. Na její místo (například pod planinou U Kříže) se začaly přirozenou sukcesí vracet teplomilné dřínové doubravy. Také již před 20 a více lety začaly schnout v důsledku napadení kůrovcem zdejší smrkové monokultury. Paseky po nich byly správně zalesněny bukem a dubem, místy nalétl habr. Ochranářsky zaměřené zásahy byly prováděny na lesostepních vápencových svazích. Je velkou zásluhou členů Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Brněnsko (rodina Martiškova), že zde neúnavně bojovala s plevelnými a geograficky cizími dřevinami a tím významně přispěla k rozvoji vzácných teplomilných druhů, nesnášejících trvalý zástin. Na tomto místě se mohu podělit o jednu velkou radost.

Na exkurzi se studenty 27. května 2019 jsme v dřínových doubravách jižního svahu na ploše 20 × 20 m ve fytocenologickém snímku zaznamenali 17 druhů dřevin a 53 druhů bylin a trav. Stříbřitě se vlnil dominantní kavyl sličný, v jehož porostu nechyběly další rostlinné klenoty – například oman oko Kristovo, ožanka hroznatá a zvonek boloňský. V jiných částech dřínových doubrav, zejména na strmých svazích nad Svratkou, kam nikdo nechodí, jsem naopak hořekoval nad zkázou flóry, které svým rytím působí přemnožená černá zvěř.

Tristní je pohled na rezivé koruny schnoucích borovic. Zajímavé přitom je, že napřed začala – už v loňském roce – schnout domácí borovice lesní, kdežto zbylá borovice černá až v letošním roce. Ale snad nebudu ukamenován, když řeknu, že to schnutí obou borovic má i pozitivní důsledek. Urychluje totiž žádoucí přeměnu na přirozené porosty listnaté. Snad jste si všimli, že mnohé z borových porostů mají příměs, a některé dokonce souvislou spodní etáž, listnatých stromů a keřů, které by se mohly stát základem budoucích porostů. Určitým problémem ovšem bude vyklizení suchých borovic. Je zřejmé, že na těžko přístupných místech bude vhodnější je ponechat nastojato rozpadu v porostu. V každém případě by měly být z hlediska bezpečnosti skáceny suché stromy u turistických cest.

To platí i pro stromy listnaté. Neboť na Květnici bohužel neschnou jen zde nepůvodní jehličnany, ale roztroušeně i duby, habry, babyky a buky. Zvláště ve stopadesátiletých bučinách na severozápadních svazích však může být prosýchání (nikoliv plošné schnutí!) rovněž přínosné. Porosty se konečně samovolně prosvětlí, což by mělo přispět k odrostu bukových semenáčků. Ze stádia zralosti by tak měly tyto staré bučiny přejít do stádia rozpadu s fází přirozené obnovy. S ponecháním padlé dřevní hmoty k rozpadu v porostu by se tak přiblížily charakteru pralesa.

Je nesporné, že obdobně jako lesy v okolí i Květnice prodělává suchem vyvolané změny, které však mohou být – z hlediska jejích přírodních hodnot – i přínosné. A tak na závěr vejděme ještě na jedno radostné místo. Stejně rád jako v osluněné kavylové lesostepi s kudlankami nábožnými – a možná ještě raději – spočívám na stinném severním svahu v bučině s datly černými. Bukový porost zde není stejnověký jako na blízkém svahu severozápadním, je výrazně věkově i výškově rozrůzněn. Pod staletými bukovými velikány jsou houštiny buků mladých, vzniklé přirozeným náletem ve světlinách po vytěžení chřadnoucích smrků. Nádherný porost, který se blíží vzhledu „Dauerwaldu“, jak němečtí lesníci označují les trvale tvořivý, tedy nepasečný, výběrný. Nedivte se, že tady moje srdce ekologicky a ochranářsky zaměřeného lesníka plesá.

Jan Lacina

Foto: archiv Jana Laciny