Jak se nám hroutil ten bolševický režim… S Milošem Syslem nejen o listopadu 1989

Před 30 lety hrála v listopadových dnech svoji menší či větší roli řada Tišnováků. Patřili k nim i bratři Syslové – starší Josef se podílel na vzniku Občanského fóra v Tišnově, mladší Miloš byl aktivní v Brně. Josefa už se bohužel na jeho vzpomínky nezeptáme, zemřel v prosinci 2013. Miloš se po dlouhém čase stráveném v Brně vrátil před 10 lety zpět do Tišnova, takže jsme si k povídání nejen o listopadu 89 pozvali právě jeho.

Tys koncem minulého režimu pobýval už mimo Tišnov. Co tě k tomu vedlo?
Koncem 70. let jsem se po vojně už do Tišnova nevrátil, sehnal jsem si privát v Brně a bydlel tam. Měl jsem plány… Třeba že si dálkově dodělám vysokou školu. Ty ale vzaly rychlý konec; poznal jsem budoucí ženu, čekali jsme rodinu a vše se začalo odvíjet jinak. Sehnal jsem v Brně pavlačový byt a začal pracovat u družstva Kovo, pro něž jsem osazoval lidem do oken kovotěs.

V roce 1988 se u nás začalo jednotlivcům umožňovat cosi, čemu se říkalo „služby vykonávané na základě povolení národního výboru“. A já jsem si říkal, proč bych chodil do nějakého družstva, když tu práci můžu dělat sám za sebe. V únoru 1989 jsem dal výpověď a začal působit jako soukromník. V září se ale Jakeš nechal v nějakém projevu slyšet, že povolení těchto činností bylo neuvážené a že by se to mělo vrátit zpátky, protože družstva tuto činnost bohatě zajišťují a proč by si do toho měla pouštět soukromníky. To mně docela zatrnulo; měl jsem už dvě děti a říkal jsem si, že přece teď pokorně nepůjdu do družstva, aby mě vzali zpátky.

V té době jsme poslouchali Svobodnou Evropu a tam se četlo, kdo všechno podepsal Několik vět. Říkali jsme si „… ten to podepsal a ten už taky…“ A že kdybychom věděli, kam ten svůj podpis „poslat“, tak to určitě uděláme i my.

To byl první moment, který tě zaktivizoval ke sledování tehdejší situace?
To zase ne, my jsme po celou tu dobu žili s tím, že ten režim je k ničemu. Po založení rodiny jsme ale měli starosti, které zabíraly veškerý čas. Dělali jsme třeba v roce 1983 čtyřsměnu z pavlačového bytu do domku. Než jsem to celé vyřídil, trvalo to asi půl roku.

Žena pracovala v knihkupectví Československý spisovatel a měla kontakty na lidi z oblasti takové ne zcela běžné kultury. Od nich jsme pak mívali různé dokumenty Charty. Také jsem začal chodit na husovickou evangelickou faru na biblické hodiny doktora Mrázka. To byl jeden z autorů ekumenického překladu Bible, byl specialistou na Starý zákon a archaické jazyky, prostě ohromně vzdělaný pán. A na těch hodinách jsem potkával lidi, s nimiž jsme se později sešli v Občanském fóru, byl to třeba Václav Umlauf – katolík, který ale chodil k evangelickému faráři; byla to pestrá společnost. Manželka pak byla na mateřské, já jsem vedle práce opravoval domek, ale kromě nutnosti zajistit rodinu jsme se prostě snažili ještě žít nějak jinak, než se tenkrát obvykle žilo. Přes různé známé jsme pravidelně chodívali na Provázek a znali jsme tudíž jeho zázemí i pár lidí osobně, třeba Pitínského, který se tehdy jmenoval úplně jinak a dělal vychovatele v pasťáku někde u Šumperku.

A Provázek pak vlastně sehrál svoji roli i v listopadu…
Hned v pátek 17. 11. jsme ze Svobodné Evropy věděli, že v Praze policajti rozehnali shromáždění, ale nevěděli jsme ještě, co se přesně děje. Pak volali známí, že v sobotu bude právě na Provázku promítání záběrů ze zásahu na Národní třídě. A během nich jsme se zase dozvěděli, že na pondělí se chystá na náměstí Svobody demonstrace. V ten den jsme po práci dovedli děti ze školky a požádali tchýni o hlídání, že jdeme demonstrovat. Sedli jsme na tramvaj, vystoupili na tehdejším Rudém náměstí a odtud šli ke Svoboďáku. Přístupové ulice k náměstí sice zatarasili policajti, měli pendreky, ale nedrželi se navzájem za ruce. Došli jsme až k jejich kordonu, ale ti, co byli už za těmi policajty, třeba Břetislav Rychlík a další herci z HaDivadla, na nás volali: „Nebojte se, pojďte za náma.“ Tak jsme mezi těmi policisty prošli. Dodneška si pamatuju rezignovaný výraz jednoho z nich, který pokrčil rameny jako „… a co mám teda dělat…“ Náměstí bylo už plné a stálo se opravdu tělo na tělo. Někdo tam měl projev – asi to byl Šabata – a mluvili i další řečníci, kteří odsuzovali násilí v Praze. Davy na vyjádření souhlasu tleskaly a dupaly a při tom prvním dupání mě polil děs, protože to znělo, jako když jedou tanky. Člověk byl vystrašenej a od těch tisíců lidí
se to mezi baráky odráželo tak, že to znělo tímto způsobem.

Já jsem měl tehdy předplacené Svobodné slovo a to byl jediný deník, který už v pondělním vydání 20. 11. přinesl stručnou informaci o situaci a citoval, jak na jeho redaktory lidé volali: „Svobodné slovo, pište pravdu…!“
Svobodné slovo byl list Československé strany socialistické a ta již druhý den na náměstí rozdávala přihlášky, aby lidi vstupovali do jejich strany, protože oni přece mají to „svobodné“ médium. Já jsem si říkal, že s tím musím taky něco udělat a šel jsem na jejich sekretariát. Tam seděl mladý kluk, vypadal jako svazák, před sebou měl mastný papír s vlašákem a já mu říkám, že si jdu pro přihlášku. A on na to: „U nás budete mít zajištěn rychlý stranický postup…“ Já jsem jen křikl: „Co??!“ A šel jsem raději okamžitě pryč.

Na demonstrace jsem přestal chodit, když se tam začínaly objevovat i takové zvláštní typy lidí. Ale chodíval jsem do Mahenova divadla, kde se konaly diskuzní večery. Bylo to zajímavé – pamatuju si advokáta Kučeru, který třeba říkal, „víte, když po vás někdo z Veřejné bezpečnosti chce z ničeho nic občanský průkaz, tak tady už se to považuje za úplně běžné, ale v Evropě ne, to není normální stav.“ Osobně jsem se tu poznal například s ústavním soudcem Kesslerem, někdejším politickým vězněm, a jeho dcerou Dagmar Lastoveckou, pozdější primátorkou Brna. S tou jsme i později občas klábosili, když jsme se potkali někde v samoobsluze, ta byla moc fajn.

Jak se vyvíjelo Tvoje působení v Občanském fóru?
Po výzvách z centra oznámila v Husovicích naše sousedka ještě s nějakým chlapíkem: „Přijďte, zakládá se Občanské fórum.“ Dorazil jsem na místo, kde se nacházela pestrá směsice asi 50 osob – některé ženské hned říkaly třeba: „… a měli by vyvážet pravidelně ty popelnice“. Řešily se prostě i tyhle věci. Stal jsem se členem Občanského fóra Husovice a po nějaké době byl povolán na celobrněnský sněm, kde se ustavovaly různé orgány, hlavně Rada Občanského fóra. Zvolili mne do rady, v níž jsem pak působil delší dobu. Jednalo se tu o všem možném, chaoticky
se probíralo páté přes deváté.

Zpočátku vše nejvíc žilo v prostorách na Mečové ulici, kam nějací emigranti nechali poslat auto plné rozmnožovací techniky. Říkalo se tomu, tuším, Informační a tiskové centrum a množily se tam různé letáky. Jako čerstvě propuštěný politický vězeň se tam objevil Petr Cibulka, kterému na sněmu všichni tleskali, a nabídl se, že se o centrum na Mečové bude starat. V průběhu dalšího roku ale došlo ke sporům mezi jeho křídlem, sdružujícím takové až „ultra protikomunistické bijce“, a skupinou intelektuálů Jaroslava Šabaty, neustále řešících, co je třeba dělat, ovšem bez nějakého konkrétního činu. Cibulka byl v mnoha ohledech těžko snesitelný, ale v řadě jiných měl pravdu. Nicméně tu Mečovou si časem v podstatě „znárodnil“, obsadil místnosti a techniku už nehodlal dát k dispozici Šabatovu křídlu, které pořád mluvilo o udržení socialismu.

Ty ses ale v těch úvodních listopadových dnech přece jen objevil i v Tišnově…
V době, kdy se ještě chodilo na diskuzní večery do divadel a vůbec nebylo rozhodnuto, jak se vše vyvine, se vymyslely „spanilé jízdy“, kdy herci z center jezdili k lidem do menších měst. V Brně hledali někoho, kdo má auto, tak jsem se nabídl a přidělili mi herce Mahenova divadla Vladimíra Krátkého, že ho mám dopravit do Tišnova. Na potemnělé zasklené verandě na Jiráskově ulici na nás čekali Aleš Vejvoda, Aleš Jeřábek, Petr Kvíčala a pár dalších. Vezli jsme sem z Brna nějaké materiály a z dnešního pohledu to celé asi bylo docela úsměvné. Obráceně na tu Mečovou jezdili lidé z okolí s dotazy „Jak to bude?“ My na to většinou: „Nevíme!“ A oni: „Jak to, že nevíte, co máme těm lidem říct?“ A tak podobně. Pravidelně se tam objevoval i pan Opatrný z Předklášteří, vždycky nafasoval letáky a odjel na Tišnov.

Tehdy se na úrovni místních národních výborů řešily i kooptace nových osob do stávajících zastupitelských sborů. V Husovicích tomu předcházely diskuze mezi námi, přicházejícími z Občanského fóra, a starými zastupiteli. Jeden z nich podotkl, že pracuje v uličním výboru; hned jsem si vzpomněl, jaké problémy mi tenhle orgán dělal při projednávání oné čtyřsměny bytů, a říkám mu: „To bych zrušil hned. To, co tam děláte, je naprosto k ničemu.“ A on na to: „A víte, kolika lidem jsme pomohli?“ Marně jsem mu vysvětloval, že tak činili v rámci úplně pokřiveného systému, který kdyby nebyl, rozhodovali by si lidé o sobě svobodně bez nich. On se na mne naštval a při těch kooptacích
vytvořil kliku, která hlasovala proti mně, že jsem prý poplival práci jejich orgánu, takže mě mezi husovické poslance nezvolili.

Taky dobře, stejně bych na to neměl čas. Můj den tehdy vypadal tak, že jsem ráno klepal kovotěs, ve tři jsem doma něco snědl a hned vyrážel na Radu Občanského fóra, už ale ne na Mečovou, nýbrž na Jakubské náměstí. Scházeli jsme se ještě počátkem roku 90 skoro každý den, a i když nebylo oficiální jednání, byly tu vždy skupinky, které něco řešily až do pozdního večera. V radě jsem figuroval až do založení ODS.

Pokud vím, stal ses jejím členem, ale už ne funkcionářem…
Když se ustavovaly různé nové instituce (BIS, pracovní úřady aj.), dostával jsem nabídky v nich pracovat. Vše jsem ale odmítal s odůvodněním, že už mám rozjetou svoji firmu, a dnes jsem rád, že to tak dopadlo. V rámci ODS jsem pak začal být hodně pasivní. Přestal jsem tam chodit, když se toho chopili lidé, které jsem už vůbec neznal, takoví technokrati, co měli ke všemu poznámky, ale nikam to neposouvali. Volali mně, že jsem tam dlouho nebyl, a já říkám: „… jak se to dělá, že byste mne vyloučili?“ A když jsem se dozvěděl, že stačí nezaplatit dva roky příspěvky, tak jsem to přesně tímhle způsobem zabalil. Co se z ODS stalo zhruba po roce 1995, byla pro mne tragédie.

Byla i v Brně cítit v ODS adorace Klause?
Hrozně. Klaus byl svým způsobem zjevení, při televizních diskuzích jsem z něj měl pocit, že ty ostatní totálně válcuje. Byli jsme oslněni, že on je ten pravý, který nás někam dotáhne. Dneska vím, že je sice vzdělaný a umí jazyky, ale že to v jeho případě nakonec všechno bylo úplně jinak.

Vzpomínám si, jak jsem tě potkal poté, cos začal podnikat, a protože jsem sháněl sponzory pro zdejší tenis, žádal jsem o drobnou podporu i tebe. A tys mi řekl: „Dejte podnikatelům rok či dva času a místo tisíců vám budou dávat milióny…“
Tak to je právě ten Klaus! A já jsem ty věci tehdy přejímal, že to takhle prostě bude fungovat…

Václav Seyfert