O pusté ulici, psích exkrementech a mat eřídoušce

V rozhovoru v letošním 4. čísle Tišnovských novin jsem přiznal, že při toulkách přírodou vidím rozmanité negativní jevy více než lidé, kteří nejsou profesně zainteresovaní. Ale zatím to naštěstí bývá vyváženo tím, co potěší. Zkusím proto o těch smutných i o těch radostných zážitcích z přírody Tišnova a okolí psát souběžně. Tak nejdříve to smutné.

V noci ze čtvrtka 6. na pátek 7. června si i v Tišnově zařádila bouře. Polámala a olámala některé stromy ze zbytku kdysi  souvislého višňového stromořadí v Hybešově ulici. A strhla větve i z višně před naším domem, strhla je však do naší zahrady, nikoliv do silnice, tedy na stranu veřejnou. Tam už byla její koruna v průběhu let vícekrát ořezávána, aby neohrožovala chodce a dopravu. Žili jsme s tou višní přes třicet let a měli ji moc rádi. Těšívali jsme se zejména na přelom dubna a máje, kdy se proměňovala v bělostný oblak květů. Úlevný býval stín zelené koruny v létě, krásou vynikala i černá spleť větví v zimě, kdy se v ní stavovali cestou na krmítko rozmanití ptáci. Věděli jsme, že strom stárne, že je napaden houbami a že bude muset být v dohledné budoucnosti skácen. Ovšem až v době vegetačního klidu, kdy s tím, sice neradi, budeme počítat. Skutečnost, že se teď při bouři část koruny zřítila do naší zahrady, nám nevadila.

V pátek dopoledne jsem vyjel na kole za nákupem. Když jsem se po hodině vracel, už z dálky jsem slyšel jekot motorové pily. Nemohl jsem tomu uvěřit, naše milovaná višeň již ležela na zemi, kmen rozřezaný ve velekupě větví s načervenalými zrajícími plody. „Já jsem si hned myslel, že se vám to nebude líbit!“ rozpačitě se usmíval městským úřadem povolaný specialista na rizikové kácení, který s námi léta spolupracoval na ochranářsky zaměřeném televizním pořadu „Příroda Tišnovska“. Nu, nelíbilo se mi to a je mi z toho smutno dodnes. Uvědomil jsem si, že se jen sotva, kvůli ochranným pásmům inženýrských sítí, podaří nějaké stromořadí sem vrátit. A naše ulice bude stejně pustá jako třeba blízká Havlíčkova. I tam růstávalo krásné višňové stromořadí; v 90. letech bylo kvůli dopravě skáceno a již nikdy nebyl učiněn ani pokus o jeho obnovu. Nedovedu se smířit s tím, že místo živých stromů stavíme do ulic auta.

V té naší Hybešově ulici zatím alespoň máme po obou stranách travnaté pruhy. Není totiž příliš frekventovaná, auty tu jezdí prakticky jen místní obyvatelé. Dlážděných chodníků, přispívajících k nevhodnému odtoku, tu opravdu není třeba. A pokud nejsou ty travnaté pruhy zrovna čerstvě posečené, je radost se na ně dívat. Žlutě v nich kvetou pampelišce podobné máchelky srstnaté i podzimní, štírovník růžkatý a velkokvětá kozí brada východní, modrofialově šalvěj luční a černohlávek obecný. Nechybí samozřejmě bílé kopretiny, svízel povázka a řebříček. A moje největší potěšení – ze zahradních skalek kdysi utečený jestřábník oranžový – mě alespoň v duchu vrací do milovaných východokarpatských polonin. Naší ulicí ovšem chodí četní chovatelé psů z vnitřnějšího města pod Klucaninu na Sychrák. Dívám se tuhle na neznámou slečnu, jak kráčí s uchem přitisknutým ke svému mobilu. „Nezapomněla jste si pytlík?“ troufám se jí optat, když vidím, že její pes se uchýlil do našeho trávníku. Slečna nereaguje, nevnímá okolní svět. Od dobře živeného velikého psa veliký exkrement zůstává vězet mezi máchelkami a jestřábníky.

Ten travnatý Sychrák pod Klucaninou! Jako součást svého domova ho vnímám přes sedmdesát let. Vždyť to bývalo jedno z hlavních dějišť našich dětských her! Těch motýlů (modrásků, baboček a vřetenušek) co tam poletovávalo, těch cvrčků, co tam cvrkávalo! A jak tam vonívala mateřídouška! Samozřejmě, že v průběhu let se občas objevily snahy i tuto pro každodenní rekreaci atraktivní lokalitu zastavět. Naštěstí se podařilo Sychrák ve smyslu zákona č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny registrovat jako významný krajinný prvek. Mělo by tedy být zachováno jeho jen extenzivní využití – vysokokmenný ovocný sad s podrostem kosených květnatých trávníků. Navzdory suchým létům, kdy schnou kromě smrků i další lesní stromy, se letos bylinám na stráních pod Klucaninou dařilo. Na strmé mezi nad cestou k sídlišti Pod Klucaninou kromě běžných jarních efemér osívky jarní a huseníčku rozkvetl hojně i  pochybek prodloužený. Drobnou, sotva do deseti centimetrů vysokou bylinku z čeledi prvosenkovitých, patřící mezi silně ohrožené druhy naší flory, tam sleduji každoročně – někdy jen v počtu několika exemplářů. Letos jich tam rostly stovky! Radost mi svou vitalitou udělaly i oskeruše, které jsme tam před několika lety vysadili. Tento velkoplodý druh jeřábu pochází z jižnější Evropy a zdá se, že je s to horkým a suchým létům vzdorovat. Na Moravském Slovácku se oskeruše pěstují již po staletí a pálí se tam z jejich plodů znamenitý destilát. Doufejme, že se ho časem dočkáme i v Tišnově.

A musím pochválit i letošní způsob kosení Sychráku. Probíhalo totiž postupně. V pruzích mezi stromy byly ponechány květnaté trávníky až do odkvětu a vysemenění.  Prokazatelně zde díky každoročnímu kosení v průběhu posledních let ožila populace vzácného modřence chocholatého a lze očekávat, že se dále rozroste. Ještě koncem července bylo možno v dosud neposečených pruzích zaznamenat kvetoucí diviznu jižní rakouskou, chrpu luční, řebříček obecný, čičorku pestrou, bedrník obecný, třezalku tečkovanou, kozinec sladkolistý, mochnu stříbrnou, šedivku šedivou, jetel rolní, hadinec obecný aj. Při lesním okraji pak byl opět hojný něžný hvozdík kartouzek a devaterník velkokvětý. A té mateřídoušky, co tu letos kvetlo! I zatoužil jsem jako v dobách svého dětství ulehnout a válet sudy Sychrákem dolů, málem až do naší ulice. A přijít domů zase navoněný mateřídouškou, se šupinkami bílé slídy na kůži. Nebo se zde alespoň slastně natáhnout! Neučinil jsem tak, a to nejen kvůli své neohrabanosti. Mezi stébly trav, i v té mateřídoušce, na stráních předurčených k dětským hrám, odpuzují od spočinutí nepoklizené psí exkrementy.

Jan Lacina

ilustrační foto