9. 3. Mozkoherna – trénuj mozek V klubovně Inspira od…
Věci poslední se dotýkají Kohokoli
Když jsem v květnu roku 2016 publikoval v Tišnovských novinách pochvalné pojednání o realizaci Gogolovy Ženitby, kterou na jevišti zdejší sokolovny tehdy uvedlo obnovené Karasovo divadlo jako svoje první „nepohádkové“ představení, nešlo o článek plánovaný. Prostě jsem jen navštívil její premiéru a ta mne natolik zaujala, že jsem se rozhodl o svých pocitech napsat.
V případě hry Everyman aneb Země peciválů, kterou tišnovský soubor sehrál poprvé v neděli 27. ledna 2019 (a podruhé přesně o týden později, další reprízy jsou připraveny), byla výchozí situace zcela jiná. Bylo předem zřejmé, že o dlouho připravované divadelní hře prostě psát budu, a trochu jsem si dopředu lámal hlavu s tím, jak bych měl svůj výtvor pojmout v případě, že by se mi její provedení nelíbilo. Tenhle pocit lehce zesílil, když se kulturním
Tišnovem během ledna začaly šířit různé poplašné zvěsti: Že je to příliš složité pro místního diváka, který to nepochopí, navíc je to ve verších… Že je to neúměrně náročné pro ochotnické herce, kteří to nezvládnou… Že si prostě soubor naložil na svá bedra nikoliv snad příliš velký oříšek, ale spíš obrovský „ořech“.
Říkává se sice, že na každém šprochu je pravdy trochu, nicméně v tomto případě mám příjemný pocit, že všechno je naštěstí jinak. Po zhlédnutí lednové premiéry musím rád konstatovat, že Karasovo divadlo v produkci režiséra a scenáristy Pavla Hanáka, jehož osobní podíl na vyznění celého večera je
jednoznačně klíčový, připravilo zdejšímu publiku vpravdě unikátní, velkorysý a mnohovrstevnatý zážitek, který si – zejména při vědomí, že jde vlastně o amatérský počin – zaslouží především úctu. A pokud snad někdo opravdu smysl hry nepochopil, nechť hledá chybu jen sám v sobě.
Uvedení hry předcházela na tišnovské poměry nebývale široká propagace, podobně pečlivě bylo připraveno i vše, co se týkalo vlastního představení: vyčerpávající tištěný program, zázemí s občerstvením, výtvarné pojetí scény, naživo hrající kapela přímo na jevišti. V již zmíněné tiskovině jsou veškeré okolnosti a souvislosti vzniku celého projektu detailně pojednány, dovolte tedy jen stručný souhrn pro ty, kteří (prozatím) Everymana neviděli.
Pavel Hanák, žijící od roku 2016 v Tišnově, je absolventem divadelní vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Už během studií jej zaujala tematická příbuznost anonymního anglického dramatu z první poloviny 16. století The Summoning Of Everyman (Předvolání každého člověka) s hrou Zrcadlo masopustu z období českého baroka. Za pomoci překladu divadelního historika Pavla Drábka dlouhodobě usiloval o propojení obou textů do jediné hry, což se mu v úplné podobě podařilo až po mnoha letech nyní v Tišnově.
O čem hra pojednává? V době masopustu přijíždějí do vsi kočovní herci, aby zde sehráli představení o Everymanovi, načež se oba kusy vzájemně protnou, aktéři se prolínají do více různých rolí a v nich se představují personifikované symboly vlastností, které jsou nejen společné oběma hrám, ale jsou platné pro jakoukoliv historickou dobu od dávnověku po dnešek. Když Smrt dostihne Kohokoli, aby se připravil předložit konečné zúčtování, opouštějí jej postupně všichni přátelé jako Rozum, Krása či Síla a na poslední cestě zůstávají po jeho boku už jen Poznání a Dobré skutky, které pak jako jediné s ním kráčejí do míst, odkud není návratu.
Nedosti na takto odvážně zkoncipovaném pojetí hry s nepochybně poučným vyzněním – Pavel Hanák jej doplnil ještě dvěma umělecky velmi působivými atributy. Scénu spoluvytvářejí velkoplošné výtvarné práce Hieronyma Bosche a Pietera Bruegela staršího, jejichž námět konvenuje s obsahem děje, a především se společně s herci na jevišti představují i živí hudebníci, kteří vše doplňují písničkami z pera Jiřího Pavlici či známými lidovkami ze sbírky Františka Sušila.
Vše zamýšlené by se ovšem úplně rozpadlo, pokud by to herci či muzikanti nedokázali kvalitně prezentovat. Důkazem, že se jim to podařilo, byl, alespoň pro mne, silný pocit z druhé půle představení, během níž jsem byl několikrát opravdu „naměkko“, což by se mi asi při špatných hereckých výkonech nemohlo stát. Dovolil bych si vyzvednout především tři aktéry: Tomáše Denéfa, jehož projev v hlavní roli Kohokoli postupně gradoval k velmi sugestivní přesvědčivosti, Františka Trnčáka mladšího, z něhož nejen reálný zdravotní hendikep učinil opravdu démonického Ďábla, a Evu Vávrovou coby Smrt, mající podobu jak sošně důstojnou, tak současně i fatálně definitivní. Typově velmi vhodně byla zvolena i étericky křehká Karolína Hanáková v roli Dobrých skutků. O úrovni kapely zřejmě nepochyboval vůbec nikdo, kvalita jejích členů (autor instrumentálních aranžmá Tomáš Zouhar, Marek Kubát a další) je dlouhodobě známá, přesto jsem byl příjemně překvapen, jak pan ředitel a aranžér působivě nakládá nejen s houslemi, ale také s vlastním hlasem.
Do toho všeho mi docela úsměvně zapadlo i opravdu neotřelé pojetí nápovědy, v jejímž případě byla absence klasické „budky“ vyřešena tak, že se paní Jiřina Frýbová zejména ve scénách z masopustního šenku objevovala současně jako herečka po boku ostatních u hospodského stolu a potřebný text měla prostě přímo před sebou.
Diváci v hledišti zřejmě ocenili i fakt, že pomocí šesti mikrofonů byl z jeviště snímán rovněž mluvený projev, nicméně, tady by asi přece jen stálo za to použít spíše mikroporty; ty prý ale podle mých informací herci odmítli. Takto se přes veškerou snahu techniků, kteří se jinak ozvučení živé hudby zhostili bez problémů, pohyboval zvuk opravdu na hraně vazby a jeho intenzita občas kolísala.
Premiéru sledovala z první řady i paní profesorka Eva Stehlíková, která byla Pavlu Hanákovi dávnou velkou inspirací, reprízu osobně navštívil autor řady písniček Jiří Pavlica, který se do dění i aktivně zapojil. Věřím, že i oni si z tišnovské sokolovny odváželi dobrý pocit, a jsem přesvědčen, že by „Karasáci“ měli s Everymanem absolvovat i některou z tradičních divadelních přehlídek (vždyť například Jiráskův Hronov, který zdejší divadlo vyhrálo už v roce 1961, se koná dodnes). Aby podobně spokojených diváků bylo nakonec ještě více, a nejen v Tišnově.
Václav Seyfert
Další článek: Výjimečná hudební událost míří do Tišnova
Předchozí článek: RC Studánka: Sen se stal skutečností