Návrat Aleše Sigmunda pod Klucaninu

Ve středu 7. listopadu 2018 jsme seděli s Jaroslavem Komprsem
v družné řeči, právě jsme vzpomínali na Aleše neboli Aldouše
neboli Baťku, přemýšleli, kdy se náš tišnovský trojlístek
stmelený před více než 60 lety zase sejde ke společnému rozjímání
a toulkám kompletní. Věděli jsme sice, že má náš kamarád
poslední dobou vážné starosti o nemocnou ženu Věrušku, že
ani on sám na tom není zdravotně zcela dobře. Ale věřili jsme
v jeho životní elán, se kterým vždy dokázal nesnáze překonat.
V té chvíli zazvonil telefon a dozvěděli jsme se nečekané: Aleš
Sigmund náhle zemřel. Jen těžko se dá smířit se smrtí, která
přijde tak náhle, ba zákeřně.
Aleš Sigmund se narodil 23. 4. 1944 v Hrotovicích. A byl mu
teprve rok, když při tragických událostech koncem války přišel
o oba rodiče. Vyrůstal pak se starší sestrou Stanislavou u babičky
v Tišnově, hned vedle Kuthanova sanatoria, dnešní nemocnice.
Právě na „Kuthanku“, její park a na pěšiny blízké Klucaniny
pak často rád vzpomínal jako na prostředí, které ho formovalo.
Cítil potřebu se aspoň jednou, dvakrát do roka do Tišnova, který
jako trvalé bydliště opustil ve svých 22 letech, vracet.
Od malička se projevoval jako talentované dítě, a to nejen
hudebně, ale i výtvarně. Málo se ví o tom, že dříve než profesionálním
hudebníkem chtěl se stát umělcem výtvarným. A určitě
na to měl! Toulal se se skicákem po Klucanině i Květnici, výborně
kreslil lesní interiéry a také solitérní stromy, třeba staré vrby
u Svratky. I prastaré lípy u sv. Jana v Zamlýně zachytil: ta kresba
jako cenný dokument stromů dávno skácených visí v Muzeu
města Tišnova. Čítávali jsme stejné knihy, chodili do kina a Aleš
pak kreslil a maloval na prožitky z nich fantaskní variace. Vzpomenu
alespoň „Jezdce na bílém koni“ Theodora Storma a kapitána
Achaba z Melvillovy „Bílé velryby“.
Na gymnáziu (tehdy jedenáctiletce) jsme po tři roky vytvářeli
„Lesní noviny“. Aleš v nich ilustroval moje krátké črty z přírody.
Visívaly v přízemí vedle biologického kabinetu, od kterého nám
tehdejší ředitel školy RNDr. Václav Komárek velkoryse půjčil
klíč, abychom si tam mohli studovat. Nutno přiznat, že jsme se
tam mezi rozmanitými vycpaninami, preparáty a vedle školního
kostlivce Oskara především znamenitě bavili.
V Almanachu gymnázia z roku 1995 Aleš Sigmund na tu dobu
výstižně vzpomíná: „V nějakých 16 letech stačí člověku ke štěstí
málo. Svět vnímá jako svoje hřiště a život jako nekonečně krásnou
šanci k vlastní zábavě a potěšení. Stačí vyběhnout do strání Klucaniny,
nadechnout se vůně borovic, pohlédnout z výšky na Tišnov a nechat
se houkáním vlaků z nádraží unášet ve své fantazii, kam se zalíbí…“
Kromě do lesů i jinam do přírody jsme rádi chodili na hřiště u sokolovny
holdovat lehké atletice. Její disciplíny jsme měli přesně
rozdělené – Alda „dělal“ vrhy (totiž kouli, oštěp a disk), Jaroslav
běhy, já skoky. Žádných velkých výkonů jsme sice nedosáhli, však
se nám také nikdo nevěnoval, ale bavilo nás to moc.
Třebaže jsme v těch krásně rozevlátých jinošských letech
měli zálibu především v bezuzdném smíchu, kterým jsme občas
provokovali své učitele, brali jsme život i vážně. Založili
jsme multidisciplinární SPUVT, totiž Spolek přátel umění, vědy
a techniky. A zhruba rok před maturitou jsme do štěrbiny dřevěného
trianglu na hřbetu Klucaniny vložili lístečky s vyznáním
ČÍM CHCEME BY T. Dobře si vzpomínám, že Aleš, třebaže již
tehdy hrál velmi dobře a rád na kytaru, vyjádřil touhu být malířem.
Jeho velkým vzorem tehdy byl tvůrce českého kubismu
Bohumil Kubišta.
Dopadlo to trochu jinak. Aleš se ocitl na Právnické fakultě
Karlovy univerzity, ale vydržel tam jen rok. Přesto s některými
tehdejšími spolužáky, z nichž se stali věhlasní právníci, udržoval
přátelské kontakty až do konce života. Trval na výtvarném
vzdělání, což se konečně alespoň částečně podařilo na Střední
sochařsko-kamenické škole v Hořicích. Následovala vojna v Bohosudově,
kde založil svoji první kapelu. Ale i tam ve volných
chvílích tvořil i výtvarně. Odtud mi také poslal melodie svých
prvních písniček, abych k nim napsal slova. Nu, nešlo mi to,
ukázal jsem se být v tomto směru naprosto neschopný. Aleš
si našel jednak jiné textaře, jednak, většinou, si psal texty
ke svým melodiím sám. Z vojny se vrátil do Brna a začala se
rozvíjet jeho kariéra jednoho z našich předních tvůrců populární
muziky. Vždyť jeho diskografie obsahuje přes 50 položek! Najednou
se objevil v Tišnově s Marthou Elefteriadu. Vzpomínám
si, jak jsme někdy na přelomu 60. a 70. let spolu zdobili vánoční
stromek na zasněžené Klucanině, jak jsme sedávali u dobrého
vína v mém pokojíku v Hybešově ulici v Tišnově či v Aldově útulném
privátě v brněnských Husovicích…
V polovině 70. let se přestěhoval do Prahy, stal se hudebním
redaktorem v nakladatelství Panton. I tam jsem ho při svých
služebních cestách rád navštěvoval v Říční ulici. Byl stále stejně
kamarádský a pohostinný. A pak, překvapivě, odložil své kytary
a začal se věnovat dechové muzice, zřídil si vlastní vydavatelství.
A souběžně se svým novým zaměřením se začal velkoměstu
vzdalovat; své nové bydliště našel v Újezdě nad Lesy, pak v Mnichovicích.
A najednou se koncem 90. let ozval až ze Sychrova
na pomezí okresů Domažlice a Tachov. Pochopil jsem, že si tuto
zapadlou osadu vybral nejen pro klid v malebné zemědělsko-lesní
krajině s výhledy na hraniční hřbety Českého lesa, ale také
pro ten název, totožný se Sychrovem (Sychrákem) tišnovským.
S místem našich jinošských rozjímání, jak je patrné třeba z pís

-ní „Modré království“ a „Kde se hvězdy očím ztrácejí“. Párkrát
jsem ho tam navštívil a poznal, že je tam ve svém „domku snů“,
jak nové obydlí nazýval, s ženou Věruškou opravdu šťasten. Naplno
se zde vrátil k výtvarné práci, začal vytvářet nápadité dřevěné
plastiky, inspirované hudbou a přírodou. Výběr z nich mohli
Tišnováci vidět v květnu roku 2010 na výstavě v Jamborově
domě, při jejíž vernisáži se po 35 letech opět sešel jako kytarista
s Marthou a Tenou Elefteriadu. Jeho dopisy ze Sychrova bývaly
zábavné, obvykle v nich nechyběla rubrika CULINARUM – VINUM
BONUM. Aleš byl vytříbený gurmán i gurmet, dobrá vína
si vozíval z německých vinoték.
Když jsem ho požádal, aby napsal vyznání do rubriky KRAJINA
SRDCE brněnského časopisu ochránců přírody Veronica,
vyznal se k lásce k Českému lesu a jeho rybničnímu předhůří.
Přesto však v jeho dopisech býval náznak po návratu do Tišnova,
připisoval ke svému jménu úsměvný dodatek Navrátil.
Po více jak deseti letech v Sychrově začal chápat, že je to místo
pro stárnoucí manžele přece jen příliš zapadlé, domek prodal.
A protože se mu nepodařilo najít ke koupi či k pronájmu nic
vhodného na Tišnovsku, začali se se ženou zabydlovat v Milešově
nad Vltavou v okrese Příbram…
Probírám-li jeho život a tvorbu, uvědomuji si, že Aleš Sigmund
celý život rozdával radost a pohodu. A dary života uměl
také plnými doušky vychutnávat. Až na ty nešťastné poslední
měsíce, kdy byl najednou se svou nemocnou ženou Věruškou
příliš sám. Bylo nám moc smutno, když jsme se s ním 2. prosince
loučili na novém tišnovském hřbitově pod Klucaninou.
Přece jen se vrátil tam, kde vyrůstal. Zazněla tu i jeho poslední
skladba, na požádání Zdeňka Jílka zhudebnil „Ódu na Tišnovský
betlém“. V mlhavý sychravý den zněla ta vánoční muzika velebně
a útěšlivě. A já si v té chvíli vzpomněl na našeho dávného
ochránce doktora Václava Komárka, který jako klasický vzdělanec
rád prokládal své ředitelské proslovy ve školním rozhlase
latinskými citáty. Napadlo mě, že kdyby byl mezi námi, určitě by
pronesl PER ASPERA AD ASTRA. Přes překážky ke hvězdám.

text i foto Jan Lacina