Václav Kupský: Malá galerie tišnovskÝch fotografů – 22. díl

Začal jsem stereoskopicky fotografovat
svou dceru Alenku někdy kolem
jejích čtyř pěti let. Tahal jsem ji kvůli
tomu po nocích po ulicích starého města,
do sklepení kláštera a někdy i do polí
a lesů. Rozdělaný cyklus stereoskopických
fotografií o Alence jsem prezentoval
v r. 2006 v diplomové práci na AVU v Praze.
Prof. PhDr. Mojmír Horyna, který mi
tehdy dělal oponenta, o mé práci mimo
jiné napsal: „Základním výtvarným prostředkem
fotografie je kresba světlem.
Tma a světlo jsou tedy základními póly
jejího vyjadřovacího rejstříku. Rozlišení
světla a tmy je rovněž prvním činem
Božím nejenom ve smyslu starozákonní
knihy Geneze, ale i ve většině ostatních
náboženství a mýtů. Šířící se světlo je primárním
prostorotvorným prvkem. V tomto
smyslu bylo světlo ontologicky interpretováno
i v neoscholastice 17. století,
inspirované podstatně již moderní vědou
a promýšlené často významnými matematiky
a přírodovědci. V tomto smyslu se
s významem světla jako prvním gestem
bytování bytí setkáme i u P. Athanasia
Kirchera S. I. v pozoruhodné práci Magna
ars lucis et umbrae, základní vědecké
práci své doby, která byla v českém prostředí
dobře známa díky přátelství Jana
Bedřicha z Valdštejna (pozdějšího pražského
arcibiskupa) s Kircherem a sehrála
tak zprostředkovaně i významnou roli
v našem barokním umění. Síla světla,
která je zároveň hlavním aktérem Kupského
snímků, je zároveň zpřítomněna
v celém širokém rejstříku svých významů
i výrazových modů. Z tohoto hlediska je
posloupnost jednotlivých záběrů v cyklu
velmi důležitá a podstatně spoluutváří
sdělení. V jejich následnosti vystupuje
i časová dimenze vznikání lidského světa.
Za výtvarně zvláště pozoruhodný moment
považuji hluboké sepětí světla a prostoru
na všech snímcích i v jejich následnosti.
Právě proto, že prostor je základní šancí
života, je velmi dobře domyšlené i stereoskopické
provedení. V něm totiž ,vskutku
vidíme’ onu tvořivou sílu světla a vybavování
světových souvislostí.“
Dnes naší Alence táhne už na 16 a žel
v současnosti mám od ní přísný zákaz zachycovat
její podobu. Možná i právě proto
jsem začal oproti černobílému materiálu
experimentovat s barevnými diapozitivy
a vedle původního cyklu tak vzniká ještě
cyklus nový a úplně jiný.

Technika 3D fotografování:
Fotografuji způsobem, kdy
používám současně několik spřažených
fotoaparátů. Jednak dvě
dvouoké zrcadlovky Flexaret
Standard typu tříčočkového objektivu
(u těch používám čb negativní
svitkový film 6×6 cm – negativy
pak zvětšuji na fotografický
papír do rozměrů 7×7 cm do stolního
stereoskopického prohlížeče
nebo používám barevný diapozitiv)
a dále pak na dva Nicony
FM2 (zde používám výhradně barevné
diapozitivní filmy. Diapozitivy
umisťuji na skleněné desky,
které taktéž adjustuji ve stolním
stereoskopickém prohlížeči). Stereoskopické
fotografie exponuji
ve tmě na dlouhé časy (v řádu
minut), během nichž osvětluji
vybrané části prostoru. Vedle
toho ve tmě pohybuji světelným
zdrojem a takto světlem v prostoru
kreslím. Tímto způsobem
vedle sebe zaznamenávám v čase
na světlocitlivou vrstvu negativu
i diapozitivu jednak okamžiky –
dílčí momenty (záblesky) a dále
pak kontinuální proces (např.
pohybující se plamen svíce či rozsvícených
diod).

připravuje Václav Seyfert