Josef Jambor – malíř Vysočiny Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 29.

Je velmi pravděpodobné, že ze všech dosavadních čestných občanů města se toho v regionálním tisku za uplynulé půlstoletí nejvíce napsalo o Josefu Jamborovi. Všeobecně známý „malíř Vysočiny“ je po celé toto období jaksi automaticky uctíván širokou veřejností a tomuto jeho postavení odpovídá i počet článků, které se o něm objevily třeba i v dřívějších ročnících Tišnovských novin. Byl jsem tedy tentokrát postaven před nelehký úkol, neboť napsat o Josefu Jamborovi ještě něco dalšího, co bude pro čtenáře novinkou, je téměř neřešitelné. Podobně jako v případě Karla Fice jsem se nakonec rozhodl materiál doplnit o vlastní vzpomínky, byť jsou tentokrát hodně zasuté v paměti. Když Josef Jambor zemřel, bylo mi totiž pouhých sedm let a chvíle několika osobních setkání vnímám opravdu již jen velmi matně. Vzal jsem si proto na pomoc i pozdější rodinná vyprávění, neboť Jambor byl mým ne zas tak vzdáleným příbuzným. Jeho druhá manželka Božena byla sestrou mé babičky z matčiny strany, takže Josef Jambor byl vlastně můj prastrýc a historek s jeho účastí se při rodinných setkáních probíralo poměrně dost. K tomu všemu se ale teprve dostaneme, neboť základní životní data nelze ani v jeho případě pominout.

Běh života a umělecké práce

Josef Jambor se narodil 29. října 1887 v Pohledci nedaleko Nového Města na Moravě jako páté dítě svých rodičů. Měl celkem jedenáct sourozenců, ale sedm z nich zemřelo již v útlém věku. Dospělosti se kromě Josefa dožily jen čtyři jeho sestry Eleonora, Emilie, Anežka a Marie. Když bylo Josefovi osm let, prodali rodiče dům v Pohledci a odstěhovali se do Nového Města. Zde tedy chodil do obecné školy a poté i na C. k. vyšší zemskou reální školu. Středoškolská studia mu ale příliš nechutnala: čtvrtou a šestou třídu musel opakovat, reparát skládal i při maturitě, která se protáhla od 8. července 1907 až do 17. května 1908.

Z té doby již existují některé jeho rané výtvarné práce, ovšem zamýšlené studium na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) mu otec nepovolil. Absolvoval tedy C. k. českou vysokou školu technickou v Brně, kde si ke kurzu zeměměřičství druhý rok přibral i nový obor kulturní inženýrství. V Brně v té době bydlela postupně na více místech celá jeho rodina, tedy i otec s matkou a sestry. Ve školním roce 1911-12 už Jambor ve studiu nepokračoval, následně chtěl získat místo geometra v Srbsku, ale vzhledem k vypuknutí první světové války se tak nestalo. V létě roku 1914 se v Novém Městě setkal s tamním rodákem a svým přítelem Janem Štursou, který byl v té době rektorem pražské akademie a jejich střetnutí vedlo k tomu, že léta 1914-19 strávil Josef Jambor už v hlavním městě jako řádný student AVU. Ukončení školy mu koncem roku 1919 stvrdil jeho učitel a nový rektor Max Švabinský.

Jambor rád a hodně cestoval. V roce 1914 navštívil Srbsko, Bosnu a Dalmácii, kam se znovu vrátil o šest let později, několikrát pobýval na Slovensku, v první půli dvacátých let absolvoval studijní cesty do Německa, Holandska a Itálie a tamní kraje zachytil i ve svých obrazech.

Již v době výtvarných studií se Josef Jambor v roce 1917 v Praze oženil. Jeho ženou se stala Josefa Markalousová, příbuzná tehdy začínajícího spisovatele Jaromíra Johna. Dne 14. července 1918 se manželům Jamborovým narodil syn Josef, k němuž přibyla 6. prosince 1926 dcera Alena. Manželství ovšem nevydrželo dlouho, už v roce 1927 se Jamborovi prakticky rozešli a 4. října 1930 byl jejich vztah usnesením soudu „rozloučen“ i oficiálně, a to z viny manželky. Syn zůstal s otcem, pobývali střídavě ve dvou novoměstských hotelech, dcera ještě necelý rok bydlela s matkou, ale pak se rovněž přestěhovala k oběma Josefům.

V roce 1927 se Jambor zúčastnil Podhorácké výstavy v Tišnově a seznámil se zde s místní modistkou a ochotnickou divadelnicí Boženou Chlupovou, která se kromě pravidelné korespondence začala brzy také částečně starat o jeho domácnost. Vše vyústilo nejprve v přestěhování Jamborových do Tišnova a nakonec i ve sňatek, který byl uzavřen 25. srpna 1931. Jedním ze svědků byl tehdy i můj dědeček Václav Major, švagr nevěsty. V roce 1939 rozšířil Josef Jambor původní přízemní krámek s modiststvím své ženy v Brněnské (tehdy Šafaříkově) ulici o nadstavbu v prvním patře, kde si zřídil svůj ateliér. Klíčovou událostí jeho uměleckého života se ovšem stalo především zakoupení chalupy v Blatinách v roce 1941. Jamborovi zde od jara do podzimu prakticky žili a malíř odtud vyrážel tvořit do okolní přírody. Kromě vlastní výtvarné práce byl ovšem činný i v uměleckých spolcích, v období 1942-45 byl například předsedou Sdružení výtvarných umělců moravských, jehož členem se stal již v roce 1926.

Tišnov nebyl první obcí, která Josefu Jamborovi udělila svoje čestné občanství. Tou se staly právě Blatiny, které tak učinily už v říjnu 1947 u příležitosti umělcových šedesátin. Tišnov se k obdobnému kroku odhodlal až o deset let později, kdy Jambor slavil sedmdesátku. Stalo se tak 23. 10. 1957, dle oficiální terminologie za „celoživotní dílo věnované Horácku a Podhorácku.“ V seznamu čestných občanů našeho města je Josef Jambor v chronologické posloupnosti třináctý v pořadí oceněných. Za dalších pět let, pro změnu při pětasedmdesátinách, byl Jambor jmenován zasloužilým umělcem. Slavnostní matiné proběhlo koncem října 1962 v dnešním Janáčkově divadle v Brně a promluvil na něm bývalý profesor tišnovského gymnázia dr. Karel Krejčí.

V průběhu následujícího roku Josef Jambor vážně onemocněl a byl nucen podstoupit dlouhodobý léčebný pobyt v plicním sanatoriu v Babicích u Brna, kde vytvořil asi 90 tužkových kreseb a několik akvarelů z údolí Svitavy a z interiérů léčebny. Nemoc však byla silnější a 17. září 1964 malíř v Tišnově zemřel, obklopen nejbližší rodinou. Jeho urnu měla nejprve vdova Božena umístěnu ve svém domě v pokoji se vstupem do zahrady, po její smrti (1972) pak byly urny obou manželů dlouhou dobu součástí hrobu rodiny Řezáčových, až před dvěma roky byly přemístěny na samostatné místo, kde jsou doplněny originálním kamenem z milovaných Blatin. Jeho převoz a instalace jsou zachyceny i v dokumentárním filmu Petra Barana „Vysočina – odkaz Josefa Jambora“, který již několikrát odvysílala televize Noe.

Jak si jej pamatuji

Jako dítě jsem každé prázdniny jezdíval s rodiči a bratrem k tetě Řezáčové na chalupu, která v Blatinách dodnes stojí jen několik desítek metrů pod chalupou Jamborovou. Tam jsem malíře potkával nejčastěji a z těch časů mi nejvíce utkvěla v paměti jeho poznámka, že ve škole míval z kreslení trojku. Dlouho jsem se domníval, že se mi ta vzpomínka nějak popletla, ale nedávno vydaná publikace „Josef Jambor – Tišnovská sbírka“ potvrdila, že jsem se nemýlil. Na straně 42 se zde píše: „Během studií na reálce byl profesorem výtvarné výchovy Josefem Brožem hodnocen v kreslení jako dobrý nebo dostatečný. Teprve v sedmém ročníku na konci roku byl na vysvědčení ohodnocen v kreslení jako výborný.“ Další nezapomenutelnou součástí mých dětských „blatinských“ časů bylo Jamborovo auto. Počátkem šedesátých let jezdíval stařičkou Tatrou 57A, přezdívanou Hadimrška, zatímco my jsme měli o něco „modernější“ verzi 57B, takže jsme tahle auta často srovnávali. Jambor byl – kulantně řečeno – svérázný řidič; dost často se mu stávalo, že při řazení nepoužil v dostatečné míře spojku a vozidlo v těch chvílích skřípalo a rachotilo ještě mnohem více než normálně.

K jízdě autem se váže i nejpopulárnější rodinná vzpomínka. Na jedné z cest po Vysočině se i s manželkou zastavili – jako ostatně častokrát – ve Sněžném v hotelu Záložna. Tatřička byla zaparkovaná před hotelem na návsi a před odjezdem bylo potřeba ji otočit do správného směru. Tenhle manévr prováděl řidič pravidelně tím způsobem, že obkroužil kolečko po návsi, žena na něj při tom čekala před hotelem a do vozu nasedla teprve dodatečně. Josef Jambor tak učinil i tentokrát; když už pak vozidlo mířilo k domovu, z místa řidiče něco dlouze vyprávěl směrem k zadnímu sedadlu své ženě, až najednou konstatoval: „Boženko, proč nic neříkáš, ty se na mne zlobíš, že mně neodpovídáš?“ … a když se konečně otočil, zjistil, že Boženka v autě vůbec není. Po tradičním kolečku ji prostě zapomněl před hotelem naložit a musel se pro ni vracet. Umělci zkrátka bývají roztržití…

Společně s rodiči jsem v roce 1963 navštívil Josefa Jambora také v závěrečné fázi jeho léčebného pobytu v Babicích. Bylo mu to tam dlouhé, ale pamatuji si, jak tehdy říkal: „Když už jsem tady vydržel těch pět měsíců, tak ten poslední měsíc zvládnu taky…“

Život po životě

Ve své poslední vůli odkázal Josef Jambor městu Tišnov nejen čtyřicet vlastních obrazů, ale také svůj ateliér a výtvarná díla dalších umělců z okruhu svých známých, například Joži Uprky, Romana Havelky a dalších. I po jeho smrti se konaly na mnoha místech souborné výstavy, památná je například ta brněnská, konaná v dubnu a květnu 1974 v tamním Domě umění. V Tišnově byla nejprve jeho jménem označena jedna z nových ulic na sídlišti pod Klucaninou (1966), na paměť nedožitých devadesátin bylo roku 1977 vydáno příležitostné poštovní razítko a konečně – a především – roku 1996 bylo rekonstruováno jeho někdejší bydliště a pracoviště v Brněnské ulici, které pak bylo slavnostně otevřeno jako „Jamborův dům“ se stálou instalací jeho obrazů. V květnu 2002 byla na fasádě domu odhalena pamětní deska s reliéfem Jamborovy tváře od sochaře Petra Bortlíka a na podzim loňského roku se zde po další stavební rekonstrukci uskutečnila velká výstava Neznámý Jambor, iniciovaná nedlouho před tím ustaveným Spolkem přátel Josefa Jambora.

Kdo znal Josefa Jambora opravdu jen jako autora řemeslně precizních a barevně naprosto věrných výjevů z krajiny kolem Blatin, musel být překvapen. Zejména jeho rané práce a díla ze studijních cest se od té nejznámější podoby Jamborovy tvorby radikálně liší, jak technikou, tak námětově. Je na nich mnohem více patrný prvek jakéhosi hledání, tedy to, co každého umělce pohání vpřed, a také značný příklon k sociální tematice.

I přesto ovšem zůstává Josef Jambor v mysli zdejších občanů především „malířem Vysočiny“. A zřejmě to tak bude už navždy…

Václav Seyfert

Zdroje:

– Josef Jambor – Tišnovská sbírka, ed. Marta Sylvestrová, vydal Spolek přátel Josefa Jambora, 2016

– Odkaz stále živý, Tišnovský kulturní zpravodaj č. 10/1977, autoři Karel Fic a Jan Hájek

– Pocta Josefu Jamborovi, Tišnovské noviny č. 16/2004, autor Karel Fic

– osobní vzpomínky

Popisek pod fotografii:

Josef Jambor. Fotografie z archivu Podhoráckého muzea.